To byla taková absurdní až srandovní básnička, kterou jsme se jako děti učily v padesátých letech minulého století. Bolševik tady začal tvrdou rukou vládnout v roce 48, přesněji od února 1948 (od toho vždy při jakékoliv zmínce o únoru, třeba, že únor má 28 dní, vyskočíme, ztuhneme v pozoru, začneme salutovat a řvát, Únor vše změnil!) a s novou bolševickou smetánkou přišla i nová kultura, v čele s Timurem a jeho partou. Jedním z projevů této kultury byly i bolševické básničky o tom, jak za kapitalizmu dělnické děti hladověly a když se chtěly nažrat a řvaly hladem, tak přišla maminka a snažila se je uchlácholit nějakým nesmyslem nebo si vymýšlela blbosti a chujoviny, jako třeba, že chlebíček spí a podobně.
Jakožto malé děti jsme se nesmyslné básničky učily a chodily jsme na soutěže tvořivosti mládeže, STM, dnes už asi tuto zkratku nikdo nezná, kromě STM byla ještě STTM, soutěž technické tvořivosti mládeže, jako když třeba nějaké dítě sestrojilo funkční rádio nebo baterku, která svítila, popřípadě mixer, který mixoval, to všechno jsme jako malí vědci a adepti na ocenění v STM nebo STTM vyráběli a dělali. Je zajímavé, že nikdo neprosadil název Socialistická soutěž tvořivosti mládeže, SSTM, dnes by se to asi líbilo víc než jen prostá STM.
Inu, abychom neběhali zbytečně kolem horké kaše a netančili kolové tance kolem vroucí mateří kašičky, pamatuji si, jak jsem se pod přísným vedením své bolševicky naladěné, leč díky zmatené výchově též těžce bigotní matky (to mám z behaviorální psychologie sériových vrahů, všichni měli bigotní matky a trauma z dětství, když se museli proti své vůli učit básničku Chlebíček spí. Z toho si potom udělali třeba Pepíček spí a šli vraždit všechny spící Pepíčky, Pepíky a Josefy v akčním rádiu dvacet kilometrů od místa svého trvalého bydliště. Potom vraždili nejenom Pepíčky spící, ale i Pepíčky bez píce a nakonec zabili kohokoliv, i když to zrovna nebyl Pepíček a jmenoval se třeba Hilárius nebo Soums Šarapatka. Těžko se u lotrů hledají společné znaky, když jsou to zrovna a často i bez výjimky jen ty lotroviny.
Já vám to řeknu naprosto upřímně a na rovinu, nerad pracuji s amatéry a nerad pracuji s poloprofesionály, kteří se považují za profesionály. Nejde s nimi spolupracovat a to z jednoho prostého důvodu – udělá se plán práce (ten dělá to a ten zas ono) a všichni dohromady neděláme nic a amatér nebo poloprofesionál jsou sice často s prací rychle hotovi, ale bohužel jen stále dokola potvrzují přísloví, že práce kvapná – málo platná. Když to chci použít a nestydět se za kulhající spolupráci, musím v podstatě všechno předělávat nebo psát či fotit znovu, čili s tím strávím daleko více času, než kdybych si vše už od začátku udělal sám. Dá se tedy říct, že jsem pro pracovní individualizmus, s tím, že si stojím za tím, co napíši a vyfotím a když něco řeknu, tak je to můj názor, většinou pouze můj, ale nemusím se přizpůsobovat žoviálně pokrouceným smyšlenkám (většinou to nejsou ani samostatné myšlenky, spíše smyšlenky) jakéhokoliv nesourodého kolektivu.
Mám svůj vlastní styl, který se asi tak nejvíce blíží volnému stylu, rád kombinuji všechno dohromady a z toho potom vznikají prostorové koláže a montáže, které sice podle mě mají vyšší smysl a vysokou úroveň, ale nikdo ten vyšší smysl v tom nevidí a nevnímá, většina lidí to většinou chápe jako nesourodost, náhodné členění plochy a prostoru nebo nevnímá prakticky nic, co by stálo za řeč. Zjistil jsem, že lidé zpravidla nemají rádi koláže a fotomontáže. Jsem mistrem neviditelnosti důležitých sdělení a občas si myslím, někdy jsem o tom dokonce hluboce přesvědčen, že je mi citově hodně blízký filmový a obrazový český surrealismus. Připadá mi stylový. Což vše vykrystalizuje do přesvědčení, že kdybych něco natáčel podle svého nebo kdybych cokoliv maloval, fotografoval či tesal do kamene podle svého, tak s tím nebude nikdo souhlasit a nikdo z toho nebude nadšený, ale nemám potřebu něco tvořit jen kvůli tomu, aby se mnou někdo souhlasil, zvláště, když mi do toho člověka nic není. S absolutním nepochopením se setkaly například moje skulptury (sochařské výkřiky) Dívka, čtoucí výplatní pásku a Ukřižovaný Černý Petr, zvaný Prométheus nebo též Klíčník, obě skulptury byly pojednány jako realistické akty, dívka měla olbřímí prsy, seděla s roztaženýma nohama na zemi a nad úrovní očí držela výplatní pásku, která též byla olbřímí. Co k tomu dodat? Mně se to líbilo a to bylo to hlavní. Černý Petr, zvaný Prometheus byl černoch, přikovaný ke kříži, podobně jako Kristus, byl samozřejmě nahý a na jeho masivní, ztopořený pohlavní úd se daly věšet klíče od bytu, od kanclu, od garáže a nepamatuji, že by mu někdy erekce povolila a klíče by spadly, možná i proto, že byl celý z umělé hmoty.
Měl jsem samozřejmě i svůj Betlém s mnoha zajímavými figurkami, kolem uřvaného Ježíška, jenž právě vypadl z kolébky, se potácel ožralý Josef a podnapilá Marie a ze sklepa se hrnuly houfy zombíků, kteří právě opustili své houpací rakve, v nichž trávili svůj věčný odpočinek. Byl jsem prostě tvůrčí dítě, ale básničku o spícím chlebíčku se mně moc učit nechtělo, Nakonec jsem to tak nějak zvládl, pamatuji si, jak mě matka dovedla na pódium, pod nímž seděla porota, vypadalo to jako na soutěži Brno má talent, odehrávalo se to v Brně, kde jsme tenkrát bydleli, ale kde zrovna v tu chvíli spal chlebíček, to nevím dodnes, tak jsem tu básnickou historku odblábolil, porota vlažně zatleskala a potom mluvili s matkou, že možná zvolila pro příliš malé a duchovně nezralé dítě, to jsem byl jako já, příliš těžké téma, protože, jak může takový vyžraný spratek z Vysočiny (pořád je řeč o mně), pochopit tragedii vyhládlých dětí během ranného kapitalismu? No, možná měli pravdu, ale čas oponou trhnul – a já se ocitl v pokročilé fázi socialistické dementní demokracie, no, prostě jsem šel včera nakoupit. Což byl tak trochu omyl, ale jak se říká, člověk se pořád učí. I když zrovna nic nedělá.
Tak jsem se stavil v obchodě, ale ouha – v kapse jsem měl dvacet pět korun a nejlevnější chleba stál třicet korun. Hm, to zřejmě neuhádám, tak jsem se zase sebral a tiše jsem z krámu vycouval – a hádejte, co jsem si venku řekl? Jen klídek, důchodče, chlebíček spí… má svoji fialovou postýlku a hajá kdesi v říši za zrcadlem nebo za monitorem a chrápe, až se computer natřásá…