Ono to vlastně v původním znění bylo, stůj nebo střelím nebo jak se říkal takový vtípek, že vojín na stráži zastřelil několik „narušitelů“ a velitel se ho ptal, ako to bolo a vojín říká, že postupoval přesně podle instrukcí, že najskor zavolal: „Trikrat stoj!“ a pak ho zastřelil. Nebo se říkalo, že hajný v lese na palouku vyskočil z křoví, namířil brokovnici na tančící vílu a vykřikl: „Mrd nebo smrt!“ načež víla pronesla: „Prd,“ a rozplynula se.
Nejlepší cestou za štěstím je cesta rituálů. Jak jsme si již řekli, rituál je umění podat své přání nebo vykreslit své touhy takovým způsobem, aby to vzbudilo pozornost vyšších sil, popřípadě bohů a polobohů, pokud existují. V případě, že nic takového neexistuje, máte možnost se během svižného rituálu alespoň pobavit, i kdyby z toho nemělo nic být a pokud jde o rituál sexuální, tak to vždycky stojí za to, i když rituál má hlavně zvýšit pravděpodobnost výskytu užitečných, kladných a příjemných náhod, které posléze vstupují do života. Člověk si pak říká, no, však jsem to tušil, že každý je osudu svého strůjcem a jelikož jsem chytrý, vtipný, inteligentní, schopný a vzdělaný a k tomu i všemi mastmi mazaný, tak si se svým životem poradím v každé situaci. Ale i tak bych ten rituál raději nepodceňoval.
Dnes jsme se bavili o problematice víl a divoženek a jezinek a podobné lesní havěti, která často škodila lidské společnosti, unášela děti a mládež a občas také dospělé a místo unesených subjektů nastrkovaly divé ženy na uvolněná místa v lidské společnosti své vlastní, těžko zvládnutelné potomky. To se pak projevovalo tím, že jste si říkali, hergot, co se stalo, Jaroušek byl vždycky takové hodné a poslušné dítě a najednou je z něho takový divoký, nevycválaný spratek nebo si chudák manžel říkal, proboha, co se to stalo s mou milou ženuškou, takový to byl hodný, poslušný anděl a teď má najednou chování řeznického psa? Lidé se samozřejmě před lesními skřety bránili a buď je rovnou házeli do ohně nebo je věšeli, popřípadě je umlátili k smrti a divoženky jim za to museli podle jakýchsi záhadných karmických zákonů vrátit originální potomky, kámoše, popřípadě manželky. Což samozřejmě také ledacos vysvětluje z lidských dějin, když se podíváme na dějiny výchovy nebo dějiny psychiatrie nebo na dějiny léčby různých deviací a úchylek.
Šly takhle jednou děti na vlastivědný výlet a zvědavě se ptaly: „Paní učitelko, co to tamhle visí za ptáky?“ A paní učitelka povídá: „No, to jsou netopýři… ale nevím, jestli visí za ptáky…“
Musím říct, že jsme měli docela štěstí, protože, když jsme si zaletěli na Sri Lanku pro vzácné křišťály, což je nerost, který speciálně na Sri Lance má naprosto zvláštní magické účinky a fyzikálně chemické vlastnosti, tak tam byl celkem klid, mír a pokoj. Mohli jsme občas posedět s domorodci v jejich putyce, mohli jsme se podívat na křišťálový lom, kde se tento vzácný nerost těží, mohli jsme dovádět v Indickém oceánu, jezdit po kraji, navštívit posvátný kopec, Adamovu horu a stejně tak jsme měli možnost prohlédnout si jak buddhistická, tak i křesťanská centra, téměř až kostely, všude vládlo posvátné ticho a panoval vzácný klid. Bylo, pravda, trochu cítit ve vzduchu maličko, nepatrně určité napětí, protože je jasné, že jakmile se setkají dvě dynamická, mohutná náboženství, tak tam už první facka visí ve vzduchu, podobně, jako když se setká křesťanství s islámem, nemluvím o náboženství nebo o víře, to dá rozum, ale mluvím o politice. Již jsem to řekl mnohokrát, ale klidně to zopakuji ještě jednou – jakmile se sloučí politika s náboženstvím a z náboženství se stane nástroj politické moci, tak to je hroznější a nebezpečnější síla než všechny jaderné zbraně na celém světě dohromady.
No, ale měli jsme štěstí, napětí, které visí ve vzduchu ještě neznamená skutečné nepokoje, takže jsme se klidně povalovali u moře a u bazénů a s opicemi jsme vysedávali u hotelových barů a nic se nestalo. V klidu a míru jsme nakonec odletěli do Dubaje, protože kam patří sociálně slabé vrstvy z Česka? Jedině do Dubaje, tam to bylo též super, ale krátce nato, jak jsme zdvihli kotvy a zmizeli ze scény, tak v několika křesťanských kostelech nebo kostelích, které jsme tam navštívili vybuchly bomby a sem tam se v ulicích prosluněných měst odehrály prudké náboženské nepokoje. Jak se ale říká, štěstí přeje připraveným, což jsme sice nebyli, kdo to mohl tušit, že něco takového může propuknout? Spíše bychom mohli říct, štěstí přeje těm, kteří před odjezdem vykonají pár ochranných rituálů, aby se nic nestalo. Takže jsme se dostali domů, aniž bychom cestou šlápli na minu, což je taky svým způsobem klika.
V roce 1979 byl António Egas Moniz za objev lobotomie vyznamenán Nobelovou cenou. Je zajímavé, že tato, na první pohled zjevná blbost si brzy získala tisíce nadšenců, kteří lobotomii fandili. Dnes je lobotomie zakázaná, ale představte si, že by místo sériového vraha řádil ve městě šílený chirurg, který by své oběti uspával nebo prostě uváděl do bezvědomí, potom by jim udělal lobotomii, což se na první ani druhý pohled nepozná a nevidí, ani to není nijak na zjevu postižené osoby patrné a nechal by lidi, poznamenané lobotomií opět zařadit do zatím ještě fungující společnosti. No, nebyl by to dobrý námět na hrůzyplný román nebo na divoký akční film? Osobně si myslím, že je to námět natolik výborný, že mi ho zase někdo v nejbližší době ukradne a možná za něj dostane Nobelovu cenu. Lobotomii podstoupila, i když proti své vůli, i 23letá Rosemary Kennedyová, sestra prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho. Bylo to na žádost rodiny pro „přílišnou impulsivnost a prostořekost“. Z jiskrné mladé ženy se po zákroku stala osoba mentálně postižená, na úrovni dvouletého dítěte. Nebyla schopna chodit ani mluvit a pomočovala se. Rodina ji potom ve vší tichosti odklidila do ústraní, ani bych se nedivil, kdyby na ni byl spáchán atentát.
Stále dokola mluvím o tom, že v lidské společnosti často převažují sebedestruktivní tendence nad normálním zdravým rozumem. Opět si připomeňme, že člověka definujeme jako destruktivní, agresivní bytost, která se rodí s geneticky podmíněnou touhou někoho nebo něco ovládat. Když se to dlouho nedaří, podléhá člověk depresím nebo se ho zmocňují stavy podobné amoku, nekontrolovaný třes, touha ubližovat ostatním a sebedestrukce. Když nemohu ovládat nikoho a nic ze svého okolí, tak musím všem ukázat, že mohu ničit a ovládat alespoň sám sebe – a z toho plyne obliba tetování, piercingu, užívání léků, potravinových doplňků, veganství a dlouhodobé, pravidelné návštěvy fitka. Ze stejného důvodu se mnoho lidí snaží o kariéru nebo alespoň o viditelnou cestu nahoru. Esoterika se tento celosvětový problém snaží vyřešit pomocí meditací, cvičení bojových umění a celkově prací na sobě. K tomu je samozřejmě zapotřebí alespoň na začátku trocha pevné vůle, odhodlání a současně je dobré mít užitečný, leč proveditelný cíl.
Představte si, že jste Jarmila Kratochvílová, které je 71 let a stále je držitelkou světového rekordu ve hbitém zaběhnutí 800 m. Máte vystaráno, jste za vodou, můžete se oddávat trenérské činnosti a i když už nikoho nevytrénujete natolik, aby si ho svět nebo alespoň národ všiml, tak jste doživotně za hvězdu. Samozřejmě, občas kdesi v pozadí lehce zašumí les zlých jazyků, kteří za vším vidí stopy dopingu a „kdoví, jak to bylo“, ale skutečnost je taková, že v podstatě už celý život nemusíte nic obhajovat, ani se nemusíte o nic snažit, kdybyste v minulosti zvítězili třeba jako zápasník v ringu, tak vás bude furt někdo vyzývat, což je otravné a nakonec se stejně najde nějakej magor, který vám vyklepne triko a bude vymalováno. Takže pozor, zopakujeme si to ještě jednou – nejlepší investice je investice do vlastní slávy, nejlépe do takové, která se pak už nemusí obhajovat a ani nemusíte nikomu stále dokola dokazovat, že jste ještě ve formě.
Když se vydáte cestou „zasloužené“ slávy, tak stejně budete narážet stále dokola na jeden zajímavý problém. Můžete se naučit něco, co nikdo neumí, budete dosahovat fantastických výkonů, jako třeba můj děda, který dokázal (v mládí, samozřejmě) vylézt na komín a tam udělal stojku na jedné ruce. Celá vesnice z toho plakala dojetím, babička (samozřejmě zamlada, když ještě nebyla babička) z toho na dvoře omdlela, však jsem o tom už psal, ale je dobré se nad tím zamyslet ještě jednou. Celé se to odehrálo v situaci a v době, která moc neodpovídala požadavku, být ve správný čas na správném místě. Tleskající vesnice a manželka, budoucí babička, ležící s očima, obrácenýma v sloup na betonovém dvorku, nebyly v tu chvíli pravými atributy štěstí a nehynoucí slávy. Děda slezl, pár chlapů ho poplácalo po zádech a život šel dál. Tak, takhle, prosím vás ne, tudy cesta neveda.
Můj strýc, syn tohoto dědy, který se určitý čas jevil jako nejsilnější člen celé vesnice, ale nikdo o něm dnes už ani náhodou nic neví, tak tento syn šel úplně jinou cestou. Když mu bylo šestnáct, sedmnáct, tak samozřejmě nic neuměl, možná tak chlastat v putyce s kamarádama, kromě toho se naučil trochu hrát na tahací harmoniku, zkoušel i něco zapískat na klarinet, ale ať už se nad tím zamyslíte hlavou nebo kolenem, tak nepřijdete na správnou odpověď na otázku, co umíš, chlapče, opravdu dobře – a v čem jsi nejlepší? Celá rodina samozřejmě v tu dobu řešila otázku, co s Jarinem? Nic neumí, ale chtěl by někde pracovat a hlavně mít prachy a tenkrát to bylo s pracovními místy občas skoro tak blbý jako je to dnes.
Co si budeme namlouvat, do osudu Jarmily zasáhlo štěstí, výsledek je podobný, jako kdyby se člověk, který vyhraje v loterii, pokoušel vést kurzy, kde by se lidé učili, jak vyhrát ve Sportce. To je nesmysl. Za Jarinem přišel jeho kmotr a řekl, běž na střední ekonomku, tam se dostane každej, potom uvidíme. Jarin udělal ekonomku, střední, ale to tenkrát stačilo a myslím, že by to stačilo i dnes a potom měl bouračku na motorce, kde byl jako spolujezdec, přerazil si nohu o betonový sloupek, no prostě blbý, ale dostal docela dost peněz jako odškodné nebo pojistné nebo co a rozhodně nemusel pár let peníze počítat a přemýšlet, z čeho bude žít. Do toho se opět objevil kmotr a řekl, že i s přeraženou nohou může sedět doma a trénovat psaní na stroji. Základy psaní na psacím stroji se naučil na ekonomce, teď zbývalo jen naučit se psát rychle.
Jarin zakoupil nejlepší psací stroj, jaký se tenkrát dal koupit, Consul – a mohl trénovat. Bydlel s rodiči v baráku, nemusel se obávat, že bude někoho rušit, i kdyby psal a burácel se svým Consulem třeba o půlnoci. Když dosáhl slušné rychlosti, cca tak 350 úderů za minutu, tak ho kmotr přihlásil na okresní soutěž v rychlosti psaní na stroji a Jarin tuto soutěž vyhrál. Dál trénoval a vyhrál i krajskou soutěž. Potom se do toho opřel a dosáhl rychlosti 410 úhozů za minutu a vyhrál celostátní soutěž. Důležité bylo i to, že se soutěžilo v kategoriích ženy a muži. Tenkrát bylo psaní na stroji záležitostí spíše ženskou, sekretářka, píšící na stroji byla celkem všední postavou šedesátých let, zatímco sekretář, píšící na stroji byl postavou spíše humornou. Nicméně Jarina kmotr přihlásil na světové klání, kde, jak jsem již o tom psal, v kategorii „muži“ startovali dva muži, Jarin a ještě jeden muž – písař a Jarin obsadil velmi hezké, druhé místo.
Soutěž se odehrála v Rakousku nebo v Německu, to už ani nevím, ale když se Jarin vrátil, kmotr mu poradil, aby si domluvil v Mladém světě, kam tenkrát psal i Zdeněk John, interview a aby si stěžoval hlavně na to, že on, jako téměř Mistr světa v psaní na stroji, nemá v Československu odpovídající místo, jak to, že nemá ani žádnou práci a přitom patří ke světové špičce – no, výsledek na sebe nedal dlouho čekat, soudruzi se chytli za nos nebo za co a nabídli Jarinovi, aby nastoupil do tehdejšího Rudého práva (Na poříčí, proti Bílé labuti) jako vedoucí dálnopisného oddělení. Jarin nabídku přijal, dostal k tomu krásný, mnohapokojový byt, taktéž Na poříčí, hned proti Bílé labuti a tam žil a pracoval a rozmnožoval se, každý den opsal Rudé právo a měl za to velmi slušné peníze a skončil, až když Rudé právo vydechlo naposledy koncem roku 1989. Při práci ještě fungoval jako trenér rakouského a německého družstva a protože jako družstvo byli úspěšní, tak z toho měl další slušné prachy. Trochu se musím dnes smát tomu „družstvu“, protože to je přece nesmysl a debilita, jak mohou písaři na stroji fungovat jako družstvo..? Chápu, když se sejdou tři bubeníci, že mohou společně bubnovat, chápu, že když se sejde jedenáct sportovců, kteří hrají fotbal, že mohou hrát jako družstvo, chápu hokej jako kolektivní sport, ale co jsem nikdy nepochopil, to bylo družstvo nebo mužstvo nebo ženstvo psáčů na stroji. Já sám jsem se učil psát na stroji ve stejnou dobu, jako Jarin, akorát, že jsem se učil tak nějak nenápadně, nikdo v rodině si mě nevšímal. Jarin dopsal a šel na procházku, já jsem si tam ťukal do stroje, babička a děda hlavně měli starost, abych to nezničil a později, když jsem začal, prakticky od patnácti psát povídky, fejetony a poznámky do časopisů a do novin a později i sepisovat knížky, tak si mě rovněž nikdo nevšímal, mně to zase na druhou stranu nikdy nevadilo, ale také jsem nikdy nepsal v kolektivu jako člen nějakého družstva nebo jakýkoliv podobný nesmysl. Myslím si, že patřím mezi nejrychleji píšící lidi na světě, ale nevím jakou jinou radost bych z toho měl mít nebo jaký prospěch si díky tomu užívat než to, že zatímco někdo něco sepisuje hodinu, tak já to mám za pár minut hotový. Takže si mohu sepisovat svoje nesmysly na argoni.com a nikdo mi do toho nekecá, což mě naplňuje nehorázným štěstím. Jeden čas jsem dokonce nabízel i určité poradenství ohledně psaní na klávesnici počítače, protože není to tak jednoduchá věc, jak se to na první pohled zdá, ale znám určité postupy, díky nimž se dá zvýšit rychlost podmíněných reflexů a v podstatě celá moje koncepce výuky psaní na klávesnici je naprosto jiná, než se dnes používá nebo než se dnes učí zřejmě asi stále na ekonomkách. Ať se s tím prostě každý popere podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale rozhodně bych, speciálně v dnešní době doporučoval tuto cestu ke „slávě“, protože jednak se naučíte něco, co můžete kdykoliv, zřejmě asi ještě dlouho, používat při práci s počítačem nebo při práci redakční nebo jestli se chcete pustit do psaní knihy (knih jsem napsal již spoustu a je to docela dobrá zábava a když jste trochu mazaný, tak se tímto způsobem dají i nějaké penízky vydělat. Jarin celý svůj život opisoval Rudé právo, no, kdybych byl na jeho místě, tak bych už asi dávno vyskočil z okna, Rudé právo, taková pitomost, ale jako cesta k Jarinově slávě to posloužilo, takže doufám, že opět máte trochu o čem přemýšlet. Jak jsem vždycky říkal, nevíte, co máte v životě dělat? Naučte se vykládat taroty, naučte se astrologii a k tomu se naučte co nejrychleji psát na klávesnici počítače a máte na celý život vystaráno.