Synchronicita je jev, který se zdánlivě dá pochopit, ale je to pouze zdání, protože ve skutečnosti patří synchronicita mezi přírodní fenomény, které jsou nepoznané, poznávatelné, ale v konečném efektu nepoznatelné. Doufám, že je to jasné už na první přečtení.
Známý psychoanalytik, kterým se zdatně ohání každý moderní esoterik, C. G. Jung „definoval“ synchronicitu jako princip akauzálních událostí. Akauzální znamená, že člověk, vybavený průměrným IQ nevidí mezi jevem A a jevem B žádnou příčinnou souvislost, zatímco C. G. Jung a jeho následovníci, tam zpočátku tuší, později i vidí „synchronicitu“. Je to tedy něco, co normální člověk označuje slovem náhoda a pokud dotyčný věří na něco vyššího, než čeho by byli schopni všichni šibalové na světě, kdyby své šibalské umění spojili do vektorově sjednoceného tahu za jeden provaz, začne mluvit o osudu nebo karmě. Synchronicita podle Junga umožňuje nahlédnout do skrytého, obrazového světa, které nazývá kolektivním nevědomím. Superman, pokud si vzpomínáte na jeden z prvních filmů o Supermanovi, hovořil (trochu posměšně) o kolektivním bezvědomí. Možná zde tvůrci Supermana lehce naznačili, že Superman může vidět věci v jejich původní formě, protože je Superman a není zatížený žádnou, třeba i genetickou chybou vnímání skutečnosti. Při zpracování informací tedy můžeme mylně považovat za synchronicitu i to, co synchronicitou podle původní Jungovy definice není.
Kolektivní nevědomí je průměrná představa o charakterově vyhraněných osobnostech, kterým se říká archetypy. Vycházíme z předpokladu, že všechny matky, všichni otcové, všichni moudří muži a všechny ostatní postavičky, jako pošťáci, hasiči, vojáci, policajti a tak dále, mají něco společného. I kdyby to byla jenom nebo hlavně uniforma. Při skutečném honu na archetypy záhy zjistíme, že při popisování archetypu se často spokojíme s vnějšími znaky, které se často dají snadno napodobit, ale ve skutečnosti žádnou roli v chování studovaného objektu nehrají. Všichni známe postavu hloupého Honzy, který je ale ve skutečnosti spíše Honzou vychcaným než hloupým. Lidská mysl se stále poměrně snadno přizpůsobí představě, že svět je divadlo, kde každý máme svou roli, kterou se snažíme hrát, jako kdybychom tím měli udělat někomu radost a vysloužit si pochvalu. Vlk je prostě vlk a i když se snaží vystupovat jako nemocná a nemohoucí babička, tak zůstane vlkem, i kdyby čert na žebráku jezdil. A čert zůstane čertem a žebrák žebrákem. Jenomže to všechno jsou schémata, která se buď dají změnit nebo se dají špatně pochopit. Vlk zůstane vlkem pro Karkulku a pro myslivce a samozřejmě i pro šťavnatou a v rodině možná i všemocnou babičku, ale pro svá vlastní vlčata či vlčí vnoučata hraje vlk roli skutečné babičky.
Nepochopení synchronicity a nepochopení archetypů hrály svou smutnou roli v případě snahy americké FBI v šedesátých a sedmdesátých letech při takzvaném profilování archetypu sériového vraha. U nás se podobným úkolem zajímala psychiatrická kriminalistika nebo kriminální psychiatrie, to je už jedno, jak se to jmenovalo, šlo prostě o borce, kteří se snažili najít základní vzorce a biochemické reakce, platné při vzniku sériového vraha. Na začátku je vajíčko a spermie a jednou je z toho na světě nezvladatelné dítě, které v předškolním věku týrá zvířátka a později se z něho stane sériový vrah a podruhé se narodí nepříliš sebevědomý, ušlápnutý, poslušný občan, který je schopný volit Piráty, ODS a Fialu, stará se o rodinu a v celkové chudobě prožije svůj život a spokojeně umírá na rakovinu. Kde ale je onen bájný archetypální předěl? Kde je ona hranice, kdy se rozhodne, jestli do společnosti vyskočí z matčiny dělohy nebezpečný asociál a psychopat nebo přizpůsobivý slušňák, člověk, schopný položit svůj život za vlast a rodinu?