Jistě si vzpomínáte na americké kovbojky, jak profackovaného hlavního hrdinu vyhodí padouši z baru, vysmějí se mu a ještě ho polejou obsahem kádě z veřejné hospodské toalety. Hrdina se v dešti sraček a peprných poznámek těžce postaví na nohy a vrávoravým krokem mizí v dáli. Přitom si mumlá různé, cenzurou naleštěné, leč pokroucené kletby, jako, „damned!“, „zatraceně!“, „sper to ďas!“ a obyčejně k tomu přidá odhodlané zvolání, „já se vrátím! A se mnou přijde zákon!“ Což pronese spisovně, aby mu bylo dobře rozumět.
Nejopakovanějším motivem jakékoliv americké filmové zápletky je pomsta. Nebo si myslíte, že nejčastějším motivem k napsání filmového scénáře je láska? To možná tak v německých nebo tureckých filmech. Americký režisér má na každou situaci pouze jediné správné řešení – pomsta, řád, zákon a pořádek. Hm, hezky se to poslouchá, to už jsme si řekli, že kdyby nebyl řád a pořádek, tak by lidi lezli a skákali po stromech jako opice. Si vzpomínám, jak jsem byl poprvé v Americe, tak jsem v úžasu zíral, jak to mají zorganizované třeba na poště – u nás se lidé tlačili a předbíhali ve frontách na zaplacení složenek, mrštné důchodkyně se proplétaly nepřehledným davem natolik hbitě, že ani nebylo možné je sledovat. Ne nadarmo se jim říkalo frontové bojovnice, zatímco na americké poště nebo na americkém úřadu vládla pohodička, jazz, každý si ve strojku na organizované čekání odebral svoje číslo a už jen čekal, až se objeví na světelné tabuli nad našimi hlavami. Řád a pořádek.
Potom se stejný systém, jaký vládl v Americe a v Německu začal používat i u nás. V ordinaci u doktora, na poště, v bance, na obecním úřadu, všude stejný řád a pořádek. Jediné, na co si Češi nikdy nezvykli a nenechali si to od nikoho natrvalo vnutit, bylo stát ukázněně frontu na autobus. Občas to sice je k vidění, ale opravdu jen občas. Většinou, když přijede tramvaj, autobus nebo metro, tak to má stejný efekt jako výstřel ze startovací pistole nebo odtroubení začátku honu a nastává catch as catch can, zápas ve volném stylu, kde rychlejší a mrštnější vítězí. Já sám s nikým nezávodím, ani nesoutěžím, není ani proč, ale všimnul jsem si jedné zajímavé věci – všude, kam se s někým vrátil zákon, řád a pořádek, se všechno vyřizuje pomaleji, váhavěji, zdlouhavěji, je to prostě dost průser. Dobře, víte, že vás v ideálním případě nikdo nepředběhne, ale znáte psychopaty, ti vás předběhnou, i když jste zrovna na řadě, ani nevíte jak, držíte v ruce přiblblý papírek s pořadovým číslem a před vás se vmáčkne psychopat nebo psychopatka, jde se jenom zeptat, dovolíte, momentíček – a neštěstí je hotovo. Stejné je to s pracovními záležitostmi nebo příležitostmi, jakmile máte štěstí na práci, na kšefty nebo na podnikání, hned kolem vás číhají závistivci, kteří se ale nesnaží být lepší než vy, často to ani nejde, ale oni se snaží vás zlikvidovat, třeba pomluvou nebo se chtějí hned domluvit s někým, kdo vám může práci dát, aby ji nedával zrovna vám. S tím mám poměrně bohaté zkušenosti, protože, kdekoliv jsem se pracovně objevil, tak tam hned dostávali šéfové a vedoucí oddělení nebo i nezávislí podnikatelé telefonáty a maily, co že tam vlastně dělám, že jsem tam omylem a že bych měl co nejrychleji vypadnout. Jednou jsme dělali reklamu na masáže, které dělala naše dobrá známá ve svém studiu – a současně do toho studia chodila nějaká „taneční“ skupina a ti, když viděli, že ve studiu natáčíme, tak se mohli posrat. Zajímavé. A z hlediska studia psychologie a psychopatie i silně poučné.
Protože jsem analytik a většinou mě v první řadě zajímají hlavně objektivní důkazy, tak jsem si několikrát na poště měřil, kolik lidí dokázali poštovní úřednice a úředníci odbavit při, řekněme spontánním styku s veřejností a kolik při řízeném provozu, kde rozhodovaly lístečky s pořadovými čísly. S pořadovými čísly to bylo téměř o třetinu méně. Jinými slovy, na poště, kde vám do čekání nezasahuje „řád a pořádek“ potřebujete k vyřízení své záležitosti 15 minut, zatímco na poště, kde „řád a pořádek“ zrovna nevládne, jste za 10 minut hotoví a s úsměvem můžete vyklouznout z útrob pošty zpět na ulici. Nemusím, doufám už ani dále vysvětlovat, že „řád a pořádek“ zavádějí do našich životů většinou psychopati.