Zažil jsem zlom, během něhož se ukončila informační analogová doba, která trvala několik tisíc let a začala informační doba digitální, která zatím trvá asi 25 let. Neříkám, že jsme si již všichni na digitální informační systém lidské společnosti zvykli, ale jiné cesty, než „kupředu (levá)!“ není a není ani cesty zpět. Vyndáte někde z kapsy notýsek a začnete si tam něco čmárat tužkou a už vás vezou na sedmadvacítku do Bohnic. Kdyby se mě někdo zeptal (on se mě na to nikdo ptát nebude, ale kdyby přece jenom…), v čem je pro mě největší rozdíl mezi analogovou a digitální dobou, tak bych asi řekl, že analogová doba poskytovala člověku více jistot. V kapse jsem měl papírové peníze, pomocí nichž se dalo platit a když jsem v kapse žádné peníze neměl, tak se platit nedalo. Logické. Když jsem popadl foťák, tak stačilo namířit objektiv na cokoliv, co jsem si chtěl vyfotografovat a zbývalo jen stisknout spoušť. Dnes popadnete foťák, zapnete na ON a on se vám začne aktualizovat. Nebo stisknete spoušť – a nestane se nic nebo se na displeji objeví „objekt je příliš tmavý“, popřípadě „slabá baterie“. Samozřejmě nic nevyfotíte. Dříve jste si chtěli přečíst v novinách článek od Hugo Mamláska o politické situaci v Tunisu, tak jste popadli noviny a článek jste si přečetli. Dnes začnete hledat článek na internetu, třikrát za sebou se musíte přihlásit do nějakých skupin potom souhlasit s použitím reklam na zlevněná koňská sedla a s použitím osobních údajů (raději ani nechtějte vědět, na co a kde všude) a nakonec se vám ukáže začátek článku, s tím, že za zbytek musíte zaplatit šest nebo deset korut, chcete platit on line nebo přes pay-pal nebo American Express? Potom už musíte jen potvrdit, že je vám více než 18 let a doložit potvrzení o svéprávnosti. Buď vlastní nebo svého ručitele.
Ve Starých Splavech jsme byli na obecní slavnosti pálení čarodějnic 30. dubna, pořádají to tam hasiči, takže mají kontrolu nad všemi ohníčky, které si můžete před hasičárnou zapálit, jasně, má to svou romantiku, i když ji musíte držet pod kontrolou, je to takové, „pořádek muší bejt, jinak by lidi skákali po stromech jak opice,“ což je citát ze Švejka, ale docela trefnej a současně máte pocit, že jste se správně rozjeli a zvláště, když je zážitek umocňován reprodukovanou hudbou, tak jste prostě v tranzu, pak do sebe kopnete dvojku vína a jednu štamprli, do jedný nohy, do druhý nohy, pane, ta píše… a už, abyste si dělali poznámky nebo se zbytek večera promění v „okno“, z něhož si nebudete nic pamatovat.
Pozoroval jsem hasiče, jak se snažil rozdělat ohýnek, pečlivě srovnal do úhledné hranice drobnější třísky, na to položil větší třísky, na to malá polínka a větší kousky dřeva (asi bych to nedělal jinak), potom dovnitř zasunul zmuchlaný papír a zapalovačem jej zapálil. Papír shořel – a nic. Tak zmuchlal další kus papíru, vzal si trochu větší kus, asi jako dvoustránka Rudého Práva, opět papír zmuchlal, zasypal drobnými třískami a zapálil. Všechno se zdálo být na jedničku, až na to, že papír shořel a z drobných třísek a větviček nechytla ani jedna jediná. Hasič se pak pokoušel zapálit zapalovačem pár drobných třísek, ale neúspěšně, akorát si popálil prsty. Potom si odskočil do garáže a přinesl hadr namočený v benzínu – nasypal na něj třísky a drobná polínka, hadr zapálil, ten okamžitě vzplál jak v dobrodružném filmu, chvíli intenzivně hořel, pokud už někdy někdo zapálil hadr, namočený v benzinu, tak ví, o čem mluvím, načež hadr dohořel a dřevěná hranice tam stála dál, v původním stavu. Již lehce nervózní hasič pak vysypal do hromady třísek a pečlivě naštípaných polínek celou krabičku pevného podpalovače – a to už byla docela síla. Chybělo už jen vyzkoušet dělostřelecký střelný prach, ruční granát nebo v benzinu rozpuštěnou gumu do plamenometů, popřípadě hydrazin jako raketové palivo. Možná by se vyplatilo hodit do připravené hranice kousek antihmoty, ale to už nás nebavilo pozorovat, tak jsme šli kousek vedle, kde všem ostatním ohníčky plápolaly naprosto vesele a živě.