Bylo to poměrně hodně ujeté hnutí, jestli si je trochu pamatujete, i když je pravda, že takový újezd se nedá nepamatovat. Véčkaři v čele s lehce depresivním Radkem Johnem a finančním atlasem Vítem Bártou (většinou se s nikým moc nebavili, ale o to více tepali vše, co sami považovali za různé zlořády). Dear John původně figuroval Na vlastní oči jako moderátor tv Nova (Černé ovce, občas bílé až fialové a prapůvodně pracoval též jako redaktor Mladého světa, ale to bylo ještě za bolševika, takže v tom se raději vrtat nebudeme. Několik let zářil na politickém nebi téměř jako šéf zeměkoule, podařilo se mu zatáhnout do politiky tři absolutní exoty ženského pohlaví a zapsal se do našich srdcích jako sympatický chlapec s nezdolně projevovaným životním elánem. Když ještě pracoval v TV Nova, tak jsme společně připravovali několik pořadů, neříkám, že jsme byli kolegové, ale prostě jsme se v TV Nova setkali a několikrát jsme spolupracovali na uskutečnění stejného programového cíle. Když se vrhl do politického života a začal kandidovat v čele svého véčkového hnutí, tak se zpočátku nezdálo, že ho bude mnoho lidí s nadšením volit a proto hledal někoho, kohokoliv, kdo by mu pomohl k volebnímu vítězství – a tenkrát jsem se nabídl a Radek moji nabídku s radostí přijal. Poprvé jsem jako nenápadný, leč docela vlivný píárista, tedy odborník na PR (public relation) pomáhal k drtivému úspěchu Václavu Klausovi, když zvítězil v prezidentských volbách. Stejně tak nakonec zvítězili véčkaři, ale málokdo si dodnes pamatuje a uvědomuje můj díl na tomto vítězství.
Panu Fialovi jsem k ničemu a nikam nepomáhal, ani k vítězství, ani do hrobu, v podstatě jsem si ani nevšiml, že nějaký pan Fiala existuje, nicméně, kdyby se vám jeho politika, popřípadě on sám z nějakého důvodu nelíbili, tak si asi tak měsíc před volbami, třeba opět na tomto místě řekneme, jak úžasně snadno se dá kdokoli z jakkoliv vysokého postu odvolat či sesadit.
Díky našim starším videím si zde můžeme připomenout mnohá moudrá slova, která během našeho natáčení padla a jak stále říkám, škoda každého moudra, které sice padne, ale hned někam zapadne a už se neobjeví.
V životě jsem nikdy nebyl sám. Ačkoliv jsem jedináček, nemám žádné sourozence a možná je to i dobře, protože já bych byl asi docela jízlivý a nepříjemný bratr, myslím, že by to nebylo lepší, ani kdybych byl v českobratrské církvi, tak vždycky jsem měl buď nějakou partnerku, manželku, kamarádku, spolubydlící, družku, asistentku, pomocnici a v dětství a v lehké dospělosti jsem samozřejmě měl i matku či babičku, které mi zpestřovaly život. A když říkám zpestřovaly, tak zpestřovaly. Člověk si prý zvykne, ale vždy tomu tak není.
Neříkám, že jsem nějak až do nezdravé míry obsedantně pořádkumilovný, ale jsem docela rád, když kolem mě panuje něco, co by se do určité míry dalo označit jako „systém“. Když říkám „do určité míry“, tak tím myslím, že mi docela vyhovuje, když mohu téměř se zavřenýma očima v koupelně na první pokus popadnout hřeben, kartáček a pastu na zuby, mýdlo, vím, kde se nachází šampón, tedy ne prázdná tuba od šampónu, ale skutečný a použitelný šampón a tak dále a tak mohu pokračovat, až k tomu, že mě naplní radostným pocitem, když poslepu hrábnu po ručníku a on tam skutečně visí. Čistý, suchý, použitelný ručník. Je to tak složité? Ještě nemusíte odpovídat, podobně naladěn jsem i v kuchyni, kde mohu popadnout nůžky, kdykoliv je zrovna potřebuji, což se v kuchyni stává dost často a u psacího stolu jsem rád, když vím, kde leží pilník na nehty (pokud píšete všemi devíti a patříte k nejrychleji píšícím lidem na světě, kteří sepisují své myšlenky, tak to jistě dokážete ocenit)…
K této skutečnosti se pojí různé záhady, pokud se zajímáte o nevysvětlitelné příhody a o tajemno kolem nás tak si namátkou můžeme jednu takovou záhadu připomenout – jde buď o teleportaci nebo anihilaci hmoty – přijdu do koupelny, hmátnu po hřebeni – a narazím na prázdnou dlaždičku. Hledám, hledám, v koupelně nic, v kuchyni, nic, v pokoji nic, naštěstí se mi nikdy nepoštěstilo mít více než dva pokoje a tohle zrovna nebyl ten případ, takže hřebínek nikde, dokonce jsem se téhož ani nedoptal, například, jestli nezmizel někdo v batohu u příležitosti nějaké cesty nebo turismu, dobrá, dále jsem to neřešil, když jsem šel kolem drogérky, koupil jsem jiný hřebínek. Leč ouha, příštího dne se stejná sitauce opakovala – přijdu do koupelny a hřebínek nikde. Opět to vypadalo na černou díru. Koupil jsem třetí hřebínek. Dva dny byl na svém místě, potom opět zmizel. Řekl jsem si, že to už začíná být skutečně téměř až zapeklitě záhadné, zakoupil jsem další pět hřebínků a stále dokola je kladl na stejné místo, na kterém byl již onen původní hřebínek a když všechny, do jednoho nenávratně zmizely, tak jsem tam už žádný další nedával.
Původně jsem si říkal, že to asi bude docela zajímavé, až objevím místo, na kterém bude ležet hromada několika desítek hřebínků, ale nestalo se tak. Neobjevil jsem nic a kupodivu se též nikdo neptal, kde je nějaký hřebínek. Začal jsem ten svůj nosit v zadní kapse u kalhot a říkal si, že by určitě bylo zajímavé zjistit kolik záhad a nevysvětlitelných jevů vzniklo a určitě stále ještě vzniká jen díky tomu, že je sami vytváříme nebo je pomáháme vytvářet. Kdybychom si zachovali klidnou, chladnou hlavu, určitě by podobných záhad bylo podstatně méně.