Autolycus – král zlodějů – kdyby se vás jednou někdo zeptal, jestli byste mohli někoho ze svého okolí poctít titulem Král zlodějů – Autolycus, koho byste tímto označením poctili? Já sám, když jsem tak nad tím přemýšlel a přemýšlím, moc zlodějů neznám. Sem tam jste možná o někom slyšeli, že něco ukradl nebo se někdo pochlubil, že odnesl nějakou maličkost ze supermarketu, většinou spíš ale tak, že to bylo omylem, protože ji z nějakého důvodu zapomněl zaplatit u kasy, ale kromě jednoho zmrda fakt nevím o nikom, kdo by se dal označit jako regulérní zloděj.
Neznám moc lidí, o kterých bych věděl, že skutečně něco většího nebo něco, co by takříkajíc stálo za řeč, ukradli. Ani neznám moc lidí, kteří byli okradeni, tedy nemyslím, že by jim nějaký čipera vytáhl z kapsy platební kartu nebo zmuchlanou stovku, ale aby přišli třeba o auto nebo o barák nebo o věci v celkové hodnotě třeba jednoho mega. No a mně se to stalo. Jako zloděj do mého života vstoupil vlastní strýc, člověk, kterému jsem do té doby bezmezně věřil a kterého jsem dokonce měl za životní vzor a kterého jsem si do té doby natolik vážil, že kdybych měl jmenovat dva nebo tři lidi ze svého okolí, na které jsem byl pyšný nebo hrdý, tak bych ho uvedl na prvním místě a pak bych asi dlouho nevěděl, koho zvolit jako dalšího.
No a tento zmrd využil nemoci mé matky a půl roku před její smrtí obsadil její byt a ukradl všechny věci, nábytek, starožitnosti a hlavně vzácné knihy, které tam byly. Ironií osudu byla polovina z těch věcí moje, protože jsem je neměl kam dát, tak jsem je měl uložené u své matky. Když matka zemřela, tak vybral peníze, které si formou důchodového připojištění šetřila na pohřeb (jak sama řekla, prý, abych to neměl tak drahý, až zemře), mohlo to být kolem šedesáti tisíc, objednal jí pohřeb za 45 tisíc, se vší slávou, čestnou stráží před rakví a s věnci obrovskými jak zadní kola od traktoru a potom mi poslal účet, abych mu to zaplatil.
Nezaplatil jsem mu samozřejmě nic, nevím, jak vy byste jednali na mém místě, ale když někdo zneužije vaší důvěry a využije toho, že je pro vás celý život něco jako vzor, víc než vlastní otec a teď vás napálí, udělá z vás neschopného blbečka a ještě vás pomluví u celé rodiny, která se s vámi přestane bavit, tak jste asi trochu v šoku. Kdyby to byl cizí zmrd, tak se s ním pobavíte s baseballovou pálkou v ruce a zatlučete ho do zdi, ale takhle, když se ale díky nečekanému překvapení cítíte zaskočeni, tak každý jedná podle vlastního charakteru a podle míry dosažené otrlosti. Prostě jsem mu prachy, které po mě chtěl, nedal a on to dal k soudu. Soud (možná podplacený) konstatoval, že jsem se chtěl na svém strýci obohatit a rozhodl, že mu mám za pohřeb matky zaplatit. Odvolal jsem se a vyšší soud potvrdil, že jsem se chtěl na svém drahém strýci obohatit, takže jsem nakonec musel zaplatit zhruba sedmdesát tisíc, přestože jsem zrovna žádné příjmy z práce nebo ze závislé ani nezávislé činnosti neměl. Od té doby se modlím, abych strýce někde nečekaně nepotkal, nechci jít na stará kolena sedět a zatím mi ještě nedělá potíže s někým otevřít dveře na opačnou stranu.
Bylo to koncem listopadu, soud mě odsoudil k zaplacení sedmdesáti tisíc, strýc se mnou nekomunikoval, já jsem se též o žádnou komunikaci nesnažil, proč bych se měl bavit s nějakým drzým idiotem, spíše mě udivilo, že se mě neozval ani nikdo z jeho rodiny (moje rodina to přestala být, hned jak společnými silami okradli moji matku), nikdo mi nezavolal, aby mi oznámil, co se děje, já sám jsem měl doma dost velké potíže zdravotního rázu, které mě plně zaměstnávaly, neměl jsem čas hlídat matčin majetek, spíše jsem nevěděl, kam dříve skočit, v rodině ze strany manželky jsme měli tři úmrtí krátce po sobě, bylo to celkově dost nepříjemné období.
Zašel jsem za právničkou, která zastupovala mého strýce a řekl, hele, mám zaplatit skoro sedmdesát tisíc, tady položím na stůl dvacku, je konec roku, budou Vánoce, ale budiž, ať děti nemají Ježíška, ale další peníze převedu svému strýci v lednu, v únoru a v březnu.
Takže jsem první dvacku zaplatil v listopadu a začátkem dalšího roku jsem zaplatil zbytek. V dubnu jsem počítal, že dluh je vyrovnán, čili, že všechny peníze, o které jsem chtěl svého strýce při svém obohacování připravit jsem zaplatil, nechci říct „vrátil“, prostě zaplatil. Stále znovu a znovu se mi před očima objevoval obraz mé hloupé matky, jak mi říká, založila jsem si důchodové spoření, kam si budu spořit na pohřeb, abys to pak neměl drahý. Jenomže to napsala na svého bratra a ne na mě.
Právnička mi poslala mail, že oceňuje, že jsem dodržel slíbené splátky, ale při poslední kontrole strýc zjistil, že jsem mu zůstal dlužný ještě tři tisíce, takže očekává, že mu je do dvou dnů pošlu, jinak… tak jsem řekl, dobrá, pošlu vám přesné vyúčtování, jaké mám u sebe a mám je nejenom já, ale i vy – takže do konce roku, to je v listopadu a v prosinci jsem zaplatil dvacet tisíc – a tak dále… až do konce, takže, pokud nyní tři tisíce chybí, tak z toho jasně plyne, že jste mému strýci tu zaplacenou dvacku minulý rok nedala, asi jste mu řekla, že budu splácet od ledna tohoto roku, což jsem udělal a vy jste mu potom tu dvacku poslala až v průběhu dubna, ale protože jsem vám současně platil také honorář za zastupování strýce, tak jste si myslela, že mu z té dvacky patří jenom sedmnáct tisíc a to jste mu nyní poslala, což je samozřejmě málo, protože jsem zaplatil ještě v listopadu dvacku a mám na to potvrzení. Pokud jste si tu dvacku nechala (na Ježíška) a zaplatila ji mému strýci až nyní, v dubnu, s tím si už naložte jak chcete, ale ty tři tisíce dostate ten starej zmrd už od vás. Sbohem. A od té doby se mi už neozvala.
No řekněte sami, co byste dělali na mém místě? To je hrozně těžká otázka nebo spíše je na tuto otázku těžká odpověď. Po celou dobu, od mého narození až do smrti obou prarodičů jsem byl outsider rodiny, všichni si ze mě dělali spíše srandu, než že by mě brali v něčem vážně, přitom jsem jediný, kdo se stal trochu známější, vydával jsem knihy, psal jsem do časopisů, vystupoval v rádiu a v televizi, seznámil se s milionem zajímavých lidí, měl jsem průsery díky své protisocialistické a protisovětské činnosti, zatímco moje matka a její bratr, můj strýc celý život pracovali v Rudém právu, matka v zahraničním oddělení Rudého práva a strýc jako vedoucí pisárny, tam sedělo na prdeli pár ženských a můj strejda a každý den přepisovali všechny ty komunistický bláboly, aby to mohli sazeči vysázet a vytisknout a pak se každý den distribuoval jeden milion výtisků Rudého práva do všech koutů naší socialistické vlasti.
Můj komunistický strýc pracoval v Rudém právu od roku 1965 až do konce roku 1989, čili asi 25 let. Celou tu dobu přepisoval komunistické žvásty, takže jsem si už kolikrát říkal, jestli se náhodou vliv všech těch debilit, které mu musely projít hlavou nemohl podepsat na tom, že se z něho nakonec stal přímo ukázkový psychopat? Vztahy s rodinou jsou odepsané už asi nafurt, s tím se nedá nic dělat, ale to už k životu skutečného lovce psychopatů patří, s tím se nedá nic dělat.