Co je asi tak na rituálech záhadného? Především je na rituálech záhadné to, že někomu fungují a někomu ne. Víme, že rituál je „činnost“, „úkon“, „dramatická akce“, která má přitáhnout k tomu, kdo rituál vykonává, cokoliv, co chceme nebo co potřebujeme, když se to jinak přitáhnout či získat nedá. Občas jsem říkal, že rituál je ve své podstatě nesmyslná činnost, která má přitáhnout pozornost vyšších bytostí, démonů, andělů, polobohů, bohů, kteří nám mohou díky svým vyšším či nadpřirozeným schopnostem pomoct.
Proto si má každý, kdo rituály provádí, dobře rozmyslet, co chce díky provedeným rituálům změnit nebo jaké zvláštní stopy v realitě má rituál zanechat. Každý člověk chce zdraví, peníze, dobrou práci, dobré bydlení, spokojenou rodinu, působivé (alespoň navenek) partnerství a když je všechno v pořádku, tak i dlouhý život ve zdraví a v plné kondici. Není toho moc, ale celkový životní plán, v němž by se všechno, co jsem právě vyjmenoval, organicky spojovalo v proveditelnou životní cestu, může mít plno trhlin. Ať už nápadných, nenápadných nebo úplně neviditelných. Je potom otázka, zda řešit globálně všechno najednou nebo se pustit do mravenčí práce a řešit každý individuální problém zvlášť, jeden za druhým.
Někdy je lepší se soustředit na lokální problém, třeba když bolí zub, je dobré spravit zub nebo ošetřit citlivou dáseň, ale nemusíte se kvůli tomu třeba rozvádět, stěhovat se, prodat děti do otroctví, popřípadě si následně hledat jinou práci. Často se bohužel stává, že když člověk chce vyřešit nebo změnit něco, co sám považuje za obrovský problém, že se ve své snaze netrefí a přitáhne k sobě a ke svým nejbližším více neštěstí než užitku. Málokdy si sitauce žádá globální řešení, jako je třeba emigrace nebo stěhování se do jiného města.
Vždycky se lépe řeší to, čemu rozumíme, znáte ten humorný příběh, jak pán nemohl nastartovat auto, ať se snažil, jak se snažil, tak to prostě nešlo, potom mu kámoši pomáhali auto roztlačit (což už se dnes dělat nemá, ale prostě to zkusili), ale stejně to nepomohlo. Zkontrolovali stav paliva, olej, nemrznoucí směs v chladiči, baterie byla v pohodě, všechno bylo v pořádku, ale motor ne a ne naskočit. Nakonec pán zavolal profesionálního automechanika, ten přijel, něco změřil, do něčeho ťukl, potom vzal šroubovák a lehce přitáhl jeden šroubek a motor naskočil. Pán se radoval, že má auto opět v pořádku, co jsem dlužnej? a mechanik si řekl o tisic pět korun. Proč zrovna tisíc pět korun? Jak jste na to přišel? A mechanik řekl, pět korun bylo zdvižení kapoty a utažení šroubku, tisícovka za to, že jsem věděl, kterej šroubek to je.
Když si řekneme, které věci se pomocí rituálů řeší poměrně těžko a které se v podstatě nedají vyřešit vůbec, tak hned zkraje se nám mezi těžko řešitelnými případy objevují jakékoliv požadavky na změnu chování někoho jiného. V partnerství se téměř vždy objeví chvíle, kdy nejsme moc odvázaní z toho, jak se partner nebo partnerka chovají nebo jaké si začnou vymýšlet píčoviny. Jinak se to nazvat nedá. To je i čeština často na podobné případy málo jadrná.
Jsem si teď vzpomněl, jak jsem skoro deset let pracoval v Německu a jak jsem se s jedním pracovním kolegou bavil o rozdílech mezi němčinou, angličtinou a češtinou. Docela mě překvapilo, když Hans-Jürgen pravil, že se mu líbí němčina, ale vůbec se mu nelíbí angličtina, protože mu připadá příliš „tvrdá“, zatímco němčina figurovala v jeho uších jako jazyk přímo k pomazlení. Potom jsme se bavili také o nadávkách a vulgarismech, tak samozřejmě anglické fucking cokoliv a fuck off se ukázalo jako nejměkčí, téměř neúčinné, německé scheisse získalo alespoň bramborovou medaili, ale české „do prdele!“ a „máš nějakej problém, magore?“ nebo „vyser si voko, zmrde!“ se hned umístilo v čele použitých výrazů.
Jeden můj známý měl maminku, která pořád dokola používala slovo „fakt“, jako třeba když vyprávěla, že fakt už musela skočit do Lidlu pro něco k jídlu, protože fakt už měla hlad, ale fakt nebyl čas vařit něco pořádnýho – no a potom k nim přijela na návštěvu Američanka se svým mužem, takže známý ubytoval Amíky u sebe v bytě a ti za chvíli přišli k názoru, že jeho máma je „fakt“ hustá ženská, protože slyšeli v každé větě hlavně to svoje „fuck“ a tak ji tiše obdivovali, jako že se asi vyzná. Asi jako kdyby vám rodilý Němec vyprávěl o tom, jak celý den s autem projížděl zatáčkami a vy byste pořád dokola slyšeli, výkřiky, Achtung, die Kurve (die Kurve = zatáčka).
To zase byl takový vtípek, jak pán v Polsku čeká před ubytovnou na slečnu, se kterou měl domluvenou schůzku a po hodině už bylo jasné, že slečna nepřišla a šel kolem nějaký Polák a ptá se: „Pán šuká meškanie?“ pán hledá ubytování? a čekající si povzdechnul, ani ne, pán meškal šukanije…
Vyzkoušeli jsme dělat rituály na nejrůznějších místech po celém světě a došli jsme k závěru, že jedny z nejmagičtějších míst máme právě u nás, v Česku, konkrétně v Praze. Čechy jsou zemí čarodějů a Praha je magií přímo opředená. Věděli jste třeba, že pražský Hrad je největším hradem na světě? Nejdříve tam asi postavili kruh z velkých kamenů a potom přistavěli zbytek. Jak jinak by to mohlo být?
Ono stačí takový kruh desetkrát oběhnout a hned přijdete na jiné myšlenky. Pokud byste si chtěli sami vyzkoušet některý z rituálů – stále dokola doporučujeme rituály na zdraví, na duševní harmonii a na získání velké, ba až přímo obrovské tělesné síly, tak se ozvěte, můžeme se domluvit na osobní konzultaci, dáme si kafíčko a cigárko a hned budete mít dojem, že je všechno sluncem zalité. Ono to chce, i bez humoru, občas si něco nového vyzkoušet, všechno se mění, čas rychleji běží a i to, co bylo dlouho stejný, je najednou jinačí. Chce to, prostě, nenechat se ničím zaskočit a jít si za svým.