Je to docela vážný problém od té doby, co si člověk uvědomil, že některé informace mají velkou cenu nebo alespoň větší než ostatní či „normální“ informace. Podobný problém představovaly cennosti, jako jsou peníze, zlato, stříbro a jiné kovy, jejichž cena se nemění podle počasí ani podle nálady majitele. Když byl splněn první krok , jak je získat? následoval další problém, jak je udržet? Kam je schovat?
Říká se, že člověk je tvor společenský, ale nejsem si tím tak zcela jist, protože pokud někdo tvoří v pravém slova smyslu společenství, tak jsou to třeba mravenci nebo včely, ale tlupa vychcaných primátů má už své vlastní, často i poměrně dost individuální sociální zákony, které nemusí odpovídat předpokladu, že každý člověk touží po společnosti ostatních lidí. Jsou tací, zcela určitě, kolektiv je pro ně vším a nechtějí být sami, zvláště pokud jim společnost může do jisté míry zaručit život v luxusu. Když ale sledujete jednotlivé případy, dejme tomu úspěšných podnikatelů, tak je nejdříve můžeme vystopvat v různých pracovních seskupeních a kolektivech, často pohovoří o svých plánech do budoucnosti na veřejnosti, poskytnou rozhovor, svolí i k tomu, že budou půl hodiny sedět a mlít pyskem v nezáživném Radiožurnálu, ale v okamžiku, jak se jim podaří vyždímat z reality nejlépe tak miliardový kapitál, mrštně se stáhnou ze zorného pole ostatních lidí a někam se, nejlépe nafurt zašijou.
Opět se můžete podívat na pár, dnes již klasických videí, občas je docela zajímavé vidět, co jsme dělali před deseti nebo před pěti lety, v podstatě tam žádné obrovské rozdíly od toho, co děláme dnes nejsou. Nesnažíme se (sami sebe) „zakonzervovat“ do určité časové doby, naopak, snažíme se žít podle hesla, že změna je život, ale současně jedním dechem k této populární hlášce dodáváme, že ne každá změna je život a je docela složitá věc, naučit se poznávat změny, které jsou pro další život užitečné a změny, které jsou buď na prd nebo naopak propagaci života škodí.
Většinu svých vědomostí vkládáme a ukládáme do našich videí a do fotek a do textů, protože je to úložiště, kde jim nehrozí žádné „odhalení“ nebo zneužití, takže prakticky všechny vědomosti, týkající se rituálů, magie, dosažení nezdolného zdraví, popřípadě i nesmrtelnosti může kdokoli najít na našich stránkách, stejně tak zde jsou i podrobné návody, jak vyléčit rakovinu a hlavně, jak jí předejít a současně máme naprosto pevnou, neochvějnou jistotu, že nám ty informace nikdo nešlohne a téměř na 100% je bez našeho vědomí nezačne používat pro sebe.
Jednou se mi kdosi zeptal, kam by si měl uložit hesla k zámkům, PIN kódy k platebním kartám a přístupová hesla k mailům a na používané sociální sítě, tak jsem mu řekl, ať si založí normální webové stránky, může je založit klidně na svoje jméno a tam si potom může zaznamenat, zapsat a uložit prakticky jakákoliv citlivá data a cokoli, co by mělo zůstat v hlubokém utajení – a bude mít jistotu, že se to nikdo nedoví a nikdo se na jeho stránky nepůjde podívat, i kdyby třeba tušil, že tam najde přístupová hesla ke všem životním tajemstvím jejich majitele. Žijeme ve světě, kdy skutečně jeden druhého z osobního hlediska absolutně nezajímáme. Pouze, když z nás může mít někdo jiný jakýkoliv užitek, tak teprve potom neváhá a kdykoliv se ozve.
Poznal jsem hodně lidí, kteří měli radost z toho, že existuje cenzura, protože, pokud třeba něco psali nebo natáčeli, tak měli jistotu, že minimálně jeden čtenář nebo divák si to přečte, poslechne, uvidí. Nicméně právě proto doporučuji si nejdříve vyzkoušet, jaká je sledovanost vašich zveřejněných a zveřejňovaných produktů. Když se stane, že si založíte své vlastní, nové webové stránky a třeba po měsíci zjistíte, že máte v průměru dva sledující denně, tak to už většinou ničím nespravíte, zvláště, pokud jedním z těch návštěvníků jste vy a druhým je váš ajťák, kontrolující, jestli všechno funguje. V tom případě máte ideální webovky, které mohou sloužit k uložení jakýchkoliv citlivých dat a máte jistotu, že se v tom nikdo nebude vrtat.
Kdysi dávno, snad je tomu již deset let, jsem měl na Supru.cz, který byl i tenkrát pod Seznamem.cz partnerskou poradnu na téma Sex a vztahy, později Sex vs. vztahy. Rubrika byla moje a právě proto měla obrovskou návštěvnost, denní přístupy hlásily v průměru šedesát tisíc návštěvníků, rekord byl, tuším, stodeset tisíc individuálních přístupů za jediný den. Žijeme však v česku, takže jsem nikdy nezažil žádné uznání za svou vynikající práci a když jsem nakonec ze Supru odešel, tak se mi nestalo, že by mě někdo v pracovním slova smyslu oslovil, čili jsem ani díky tomu, že jsem podával téměř nadpřirozené výkony, už nikdy nedostal žádnou smysluplnou nabídku ke spolupráci. Zajímavé, to se asi děje pouze v amerických filmech – jste dobří, téměř vynikající – někdo si vás všimne – a už je o čem točit.
Moje odpovědi na dotazy čtenářů vycházely každý den, vždy v osm ráno byla na Supru.cz (teď jsem málem napsal na „opruzu.cz“) nová odpověď, samozřejmě i s původní otázkou. A každý se mohl zeptat na cokoliv. Pod článkem byla otevřená diskuze a tam se mi po krátkém čase zformovala taková zvláštní opoziční skupina, byli to kuchaři, číšníci, servírky a provozní z několika pražských restaurací a hotelů, ke každému článku měli řečí jak opice chcanek, jako, že tomu nerozumím a že takovou práci může dělat každý a kdyby lidi nebyli blbí, tak nebudou se svými dotazy běhat za mnou, ale budou se obracet na ně. Začali si říkat skupina Mlask, čili byli Mlaskáči, odborníci na vaření, ubytování a cestování a samozřejmě také na život, partnerské vztahy, lásku a sex – prostě, když se v životě něco pokazí, Mlaskáči to napraví.
Každé ráno mi na Supru.cz vyšel článek, na který se během dne přišlo podívat třeba padesát tisíc lidí, hodně známých mi říkalo, no, já vždycky přijdu ráno do práce, udělám si kafe a potom hned jdu na Sex vs. vztahy, kafe naprskám na monitor a potom začnu normálně pracovat. Odhadoval jsem, že jsem takhle mohl připravit stát o pár milionů, protože pracovní doba něco stojí, od toho je pracovní a když mi padesát tisíc lidí věnuje každý den čtvrthodinu ze své pracovní doby… ono je asi lepší to ani nedomýšlet s kalkulačkou v ruce.
No a Mlaskáči se na tom vydatně přiživovali, protože byli celý den na diskuzi pod článkem a snažili se dělat reklamu na vlastní aktivity. Potom si založili vlastní webovky, www.mlask.cz a pár z nich bylo i docela šikovných v ajťáckém řemesle, takže webovky to byly docela hezké, řekl bych, až vydařené. Po dobu tří měsíců měli denně cca 2 až 7 přístupů, takže jsem jim nakonec doporučil, ať své webovky používají k uložení a ochraně citlivých dat a informací, zrušil jsem diskuzi pod svými články, což byl pro Mlaskáče poslední větší mlask a bylo vymalováno. Pár týdnů se ještě pokoušeli mlaskat pod jinými články, ale nakonec se nad nimi trvale zavřela voda věčného zapomnění.