…autorská práva, polní tráva. Roku 1998 jsem vydal knížku Magie života. Řekl bych, že knížka byla poměrně dobře zpracovaná, vydalo ji nakladatelství Eminent a kniha se prodávala za 170 Kčs. Od samého začátku jsem říkal, že cena 170 Kčs je blbost, rok předtím jsem vydal Knihu času, která se prodávala za 360 Kčs a Magie života byla lepší. V mnoha směrech. Další kniha, kterou jsem u Eminentu vydal, se jmenovala Magie sexu. Podle mého názoru naprosto super knížka, pokud ji sháníte, tak občas najdete jeden výtist někde v bazaru a bude vás stát 360 Kčs. Než knížka vyšla, pravil jsem poměrně dost důrazně panu nakladateli, že by její cena měla být přinejmenším 350 Kčs. První výtisky této knihy jsem viděl na křestu knihy – a teď zírám na zadní stranu jak debil – a tam je cena opět 170 Kčs. Vyšší cenu prý na knihu nemohli dát, protože by se s nejvyšší pravděpodobností neprodala. Jen tak mimochodem, průměrný náklad mých knih a publikací byl kolem čtyřiceti až padesáti tisíc výtisků od jednoho titulu, nejvyšší náklad byl sto dvacet výtisků a prodalo se vždy všechno. U Eminenta jsem vydal Magii života, Magii sexu, Věčný příběh a Astrální magii. Všechno za idiotskou cenu 170 Kčs za výtisk. Nevím, jestli v tom bylo podceňování mě jako autora, ale jistě mě chápete, že jsem se od té doby přestal s kýmkoliv v České republice bavit o jakémkoliv kšeftu s knihami, poslední knížku, kterou jsem tady vydal byl Psychopat v rodině u Vodnáře, tady spolupráce proběhla nevím jestli k oboustranné spokojenosti, ale k mé spokojenosti určitě. A dál jsem se rozhodl už žádné knihy nevydávat, nechci zemřít na infarkt při křestu své poslední knížky.
Za pár let čumím a nevěřím svým očím – jakási ženština, prý léčitelka, vydala knihu, kterou nazvala Magie života. Potom se Magie života objevila jestě jednou, do třetice všeho zlého a byla pod ní podepsána opět nějaká další autorka, léčitelka, kterou jsem neznal, ale to mi už připadalo vyloženě neetické. No, řekněte sami, napadlo by vás vydávat knihy Sen noci svatojánské, Hamlet, Romeo a Julie nebo Veselé paničky Malostranské? Takže jsem tady v Čechách ukončil svou tvorbu, kdo si chce něco nového od mě přečíst, má prostě smůlu a má ji kvůli několika debilům, se kterými nebylo možné se domluvit. Ono je ale dobré si uvědomit, že naprosto stejná situace je u nás, na dvorku i teď, kdy se nás snaží řídit pár břídilů, kteří nerozumí vůbec ničemu a táhnout nás do neštěstí. Další video jsem se už ani nepokoušel nahrávat na youtube, protože by se z toho asi posrali.
Smutné je, že Magie života, zrovna tak jako Magie sexu, pracuje, jak už název napovídá právě s životem a se sexem, což jsou dvě věci, které v současné společnosti nejsou moc populární. Ono se to vlastně táhne Evropou a Amerikou již od začátku křesťanství, což je náboženství smrti, místo života se oslavuje nějaké neskutečné či hypotetické zmrtvýchvstání, stejně jako za bolševika byli oslavováni ti, co padli za vlast, ale těch, co za vlast celý život dřeli jak otroci, si nikdo nevšímal. Proto jsem se také snažil, abych tento stát ničím neposiloval, ani dětmi, takže nakonec žije můj syn v Německu a má německé občanství a moje dcera žije v Kanadě a má kanadské občanství. A já jako důchodce prudím v Čechách a čím víc se tady budete muset o mě starat, tím budu ve své škodolibosti šťastnější.
V podstatě musím být hodně opatrný, komu svůj systém, cvičení a meditace na prodloužení života a podporu zdraví a mentálních funkcí poskytnu, aby se nějakou nešťastnou náhodou nestalo, že bych podpořil psychopaty, debily a idioty, kteří jsou nakonec v každé společnosti, všude je můžeme najít a vždy je přistihneme, jak se snaží jen škodit a celou společnost brzdit.
Nevím ani proč, ale teď jsem si vzpomněl na svého dědu z matčiny strany, to byl zajímavej řízek, nikdy se se mnou o ničem nebavil, za celý život se mnou prohodil asi deset slov, ale už si ani nepamatuji, která to byla. Celé dny trávil ve své truhlářské dílni (jak tomu říkal), kde měl plno zajímavých strojů, i když zrovna takové věci jako „bezpečnost práce“ nebo „kryty na rychloběžné transmise“ mu zřejmě nic neříkaly. Vám to asi také nic neříká, ale můj děda žil obklopen transmisemi. To jsem vždy obdivoval, že až do konce svého života měl všechny prsty a nezabil se v práci, zabili ho doktoři při poslední operaci. V mrštnosti, jak utíkat a jak se vyhýbat pracovním úrazům byl jednička, ale asi jsem byl sám, kdo k němu v tomto směru cítil obdiv a protože jsme se nikdy o ničem nebavili, tak ani nebyl žádný prostor k tomu, abych svůj obdiv k dědovi dal jakkoliv najevo. Stejně tak jsem na něm obdivoval jeho fyzickou sílu. Nikdy se nestalo, že by něco neuzvedl nebo že by s něčím nepohnul, pokud s tím potřeboval pohnout nebo, že by něco neodnesl, když to chtěl odnést. Z dílni se dalo po šílených, příkrých schodech vystoupat na půdu, jiný přístup tam nebyl, to by se člověk musel nechat prohodit ze dvora střechou, ale to je blbost a jednou jsem viděl, jak děda popadl ponk, neboli kvalitní truhlářskou hoblici, hodil si ji na záda a po těch příšerných dřevěných schodech, on to byl chvílemi spíše masivní žebřík, než schody, ten ponk vynesl nahoru, až na půdu. A ještě u toho měl blbý řeči. Poslední schod měřil na výšku asi 40 centimetrů. Prostě podával neuvěřitelné výkony a nikdy se nestalo, že by na něco nestačil. I kdyby měl nadzvihnout naložený náklaďák a postavit ho kousek stranou. Většinou, když pracoval, tak k sobě nikoho nepouštěl, protože si byl vědom, že kdyby se náhodou v dílni odehrál nějaký pracovní úraz, tak by to na 100% byla fatálka, moravský masakr motorovou pilou nebo hoblovkou, což by asi bylo ještě horší. Jednou, když měl náhodný záchvat sdílnosti, tak mi ukazoval, jak si nechal do dílni namontovat zářivkové osvětlení a když naplno rozjede svou královskou cirkulárku s několikacentimetrovýma zubama, tak se při určité rychlosti zdá, že stojí. Bylo by dost ošidné tomu uvěřit a pokusit se na ni sáhnout, to by asi ruka prolétla zdí.
Děda se neuměl společensky najíst, neboť při jídle příšerně mlaskal, nevím, čím to bylo, nefungoval jsem v této rodině jako dědův psychiatr, možná to bylo způsobeno nějakým traumatem z dětství, třeba chtěl nadzdvihnout lokomotivu, načež zjistil, že na to nestačí, ale kdoví, děda, když chtěl, tak vylezl na střechu a tam udělal na jedné ruce stojku na komíně. Babička dole na dvoře omdlela, švihla sebou na beton a museli jsme volat sanitku. Kromě uskutečňování jakýchkoliv konin byl děda vynikající řemeslník, dnes by se tomu asi řeklo „umělecký truhlář“, dokázal ze dřeva vyrobit pakticky cokoliv. Ale při jídle musel sedět zvlášť, někde v koutě nebo se nacpat a nachlemstat až po nás, když jsme kultivovaně odložili příbory na kraj talíře. Tak v tu ránu děda popadl polévkovou lžíci a pustil se třeba do svíčkové nebo do bifteku. Škoda, že se s ním nedalo domluvit v tom smyslu, že by mi přenechal svou dílnu, truhlařina bylo moje vysněné povolání, koneckonců, Kristus pánus byl také truhlář nebo tesař, ale bohužel jsem se nikdy nedokázal domluvit ani se svou matkou, ani s fotrem, ani s bábou, ani s dědou. Oni měli kromě mé matky ještě jednoho spratka, to byl můj strýc, psychopat jako když vyšije a ten na mě furt donášel bábě, hlavně si stěžoval na všechno, co jsem nikdy v životě neudělal a bába s dědou se snažili, abych od nich nedostal ani korunu a taky jsem po nich nikdy nic nezdědil, ani metr čtvereční čehokoliv, ani hřebík po dědovi nebo vařečku po bábě. A dodnes mi to neleze do hlavy. Celý život dávali a dali dohromady velmi slušný majetek, v podstatě se jednalo o živnost, s níž by se uživili i dvě rodiny a oni to všechno raději odkázali rodinnému debilovi, který všechno prodal a peníze si nechal nebo z nich možná financoval stavbu protiatomového krytu pro svou rodinu, která se mu ale stejně tak jako tak rozpadla, to ale nevím přesně, jen to tak na dálku odhaduju, ale co by takový zmetek mohl dělat jiného?