Víte, jaké je složení vejcete? Kolik má bílek aminokyselin a kolik procent žloutku je tvořeno fosforem a jaké procento železa tvoří skořápku? Tak, víte to nebo nevíte? Ano, bylo to asi tak v roce 1962 nebo 1963 a odehrálo se to, jak jinak, než v Rakovníku (znáte Rakovník? Kdyby ne, tak myslím, že jste o nic nepřišli) na základní devítileté škole. Byl jsem tehdy žákem já už ani nevím, kolikáté třídy základní devítileté školy v Rakovníku a měli jsme hodinu biologie s mladou učitelkou, která sebevědomě vkročila do třídy, my jsme povstali a ona řekla, sedněte si. Dnes budeme probírat slepici a složení vejcete. Přistoupila k tabuli a napsala velkými písmeny SLOŽENÍ VEJCETE. Napište si to do sešitu! Složení vejcete… no, něco se mi na tom nezdálo, přece jenom už v té době jsem přečetl stovky knih a když jsem v duchu vyslovil „složení vejcete“, tak jsem měl pocit, jako když mě při fotbale někdo občas kopl do kolenete. Tak jsem se tomu tiše zasmál, což učitelce neuniklo a jedovatě to komentovala, no, někomu to může připadat k smíchu, ale pokud bude kdokoliv vyrušovat, tak dostane poznámku do žákovské knížky. Načež jsme všichni absolvovali hodinu biologie na téma „složení vejcete“ a život šel dál. Ale, stejně, jak vidíte, dodnes jsem na tu hovadinu nezapomněl. O složení vejce vím dodnes to, co ostatní, skořápka, bílek, žloutek a upřímně řečeno, dokonale mi to celoživotně stačilo, spíše jsem se zajímal o to, jak uvařit vejce natvrdo, naměkko, na hniličku, jak udělat volské oko nebo míchaná vajíčka, ale složení vejcete mi dokonale viselo a dodnes visí u prdele a nic zvláštního se díky tomu nikdy nestalo. Možná bylo v šedesátých letech zajímavější politické složení Rakovníka, škoda, že si s tím žádný dějepisec nebo kronikář nedal práci. Dnes už nikdo neví, kdo dělal v Rakovníku referenta přes církevní záležitosti, kdo byla a jak vypadala folklórní postavička, kterou všichni znali a říkalo se jí Rybička, to by byly náměty na druhé povídky Malostranské jako od Nerudy, akorát by to byly povídky Rakovnické. A samozřejmě také o TOSu Rakovník, o Rakoně – chemické hrozbě celého kraje a o manufakturách na dlaždičky. Mnoho zajímavého by se dalo napsat i o Rakovnickém potoku, kde svého času žili (a dobře se jim dařilo) i raci a samozřejmě kapitolou samou pro sebe by bylo rakovnické letní kino a rakovnické koupaliště. Bylo by toho hodně, o čem by se dalo z rakovnického prostředí psát a v té době tam žilo plno zajímavých postaviček, charakterů, pábitelů a lidí naprosto svérázných, samozřejmě by se k tomu dali přičíst i zajímavé lidové typy z Křivoklátu a Požárů, ani nevíte, co všechno tam existuje a kolik šílenců se rozhodlo v Rakovníku podnikat nebo si zajistit budoucnost. Rakovník měl samozřejmě i svou „inteligenci“ a své učitele – a tak se stalo, že když jsem dokončil základní školu (měl jsem samé jedničky, čili jsem školu skončil s vyznamenáním), tak mě nevzali na rakovnickou střední školu. Všechny možné pitomce a hňupy, kteří měli potřebné konexe tam vzali, ale zrovna u mě se vládnoucí rakovničtí magoři rozhodli, že kvalit střední rakovnické školy, přímo dvanáctileté jsem zdaleka nedorostl, takže jsem musel dojíždět na dvanáctiletku do Nového strašecí, což je další kapitola do černé kroniky mého života, to znamenalo každý den vstávat krátce po páté hodině a odpoledne přijíždět rovněž po páté, ono se to takhle celkem jednoduše řekne, ale zkuste si to. Všem těm debilům, kvůli kterým jsem se tři roky pořádně nevyspal a jejich dětem, bych to dal jako doživotní trest, k tomu každý den padesát ran holí na holou a tak pořád dokola až do ztráty vědomí. Z hlediska víry mi připadá kraj kolem Rakovníka, do čehož patří samozřejmě i Nové Strašecí, Požáry a Lány jako málo pobožný, protože by se tam měli lidé od rána do večera modlit, abych se nikdy nedostal k žádným větším penězům, protože jen bůh ví, že bych svůj majetek uměl beze zbytku využít. Hrabě Monte Christo by byl v porovnání se mnou jen slabý odvar dvacetkrát převařeného čaje.