To je věta, kterou jsem slýchal od let devadesátých téměř pravidelně, protože jsem většinou pracoval doma a to tím způsobem, že jsem něco sepisoval, kreslil, maloval nebo fotografoval. Během bouřlivých devadesátek se samostatně výdělečně činný, popřípadě umělecký styl práce natolik spojil s prací na počítači a současně i s podceňováním práce na počítači, že prakticky každý, kdo doma čumí na monitor budí ve svém okolí dojem, že vlastně nic nedělá. Čumí do počítače. No a co? Marně jsem svému okolí vysvětloval, že jak v práci, tak i v rodině platí, že kdo přinese do kolektivu podstatnou část financí, popřípadě, na koho jsou psány nemovitosti a majetek a kdo má právo s nimi nakládat, je v daném společenství ten nejdůležitější. Čili by se eventuálně mohlo i lehce nevyplatit jej kritizovat kvůli zírání do počítače. Je zajímavé a nedávno jsem se nad tím i lehce zamyslel, že se mi vlastně nikdy nestalo, že bych byl v životě sám. Vždycky jsem měl kolem sebe plno lidí, když se tak na to dívám dozadu, tak to byly tři manželky, tři tchýně, tři tchánové, dvě babičky, jeden děda (druhý zemřel ve čtyřiceti na rakovinu, dobrý základ pro zajímavou DNA), dvě sestřenice, dva (i když původně byli tři) bratranci, několik strýců a větší množství tet a všichni si pořád dělali starosti, co dělám a proč to dělám a jestli bych neměl dělat něco jiného. V největším víru byly události kolem mě v roce 1969, kdy jsem byl ve vedení již druhé celostátní studentské stávky, z čehož pramenil můj největší, dalo by se říct přímo celoživotní průser, který začínal tím, že mě z důvodů protisocialistické a protikomunistické a hlavně protisovětské činnosti vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích. To byl trest, jehož tíhy jsem se nikdy nezbavil, málokdo si v plné míře dokáže uvědomit, co to znamená nesmět studovat, zvláště, když se to přihodí čtvrt století po nacistické německé okupaci a zvláště, když se to přihodí někomu, kdo se narodil již jako poloviční věděc, já jsem si vlastně už jako dítě moc nehrál, spíše jsem bádal a zkoumal a pořád něco sestavoval od funkčního mixéru na baterky až po sluchátka do uší (to bylo v době, kdy se ještě za bolševika u nás nedaly sluchátka, co se strkají do uší koupit, ale já jsem je dokázal vyrobit) a byla toho hromada, co jsem všechno vyráběl, gyroskopické modely, které se udržovaly v různých nesmyslných pozicích, vibrační venušiny kuličky, to mě vždycky nějaká nadšená dívenka zabavila a už mi je nevrátila, takže jsem vyráběl další a další a taky jsem o svých vynálezech (tedy kromě těch kuliček) psal do Vědy a techniky mládeži, měl jsem tam pár článků otištěných ještě v době, kdy jsem chodil na základku a později se podle mého „návodu“ odebíral na měření ruský zemní plyn, aby se dalo pomocí plynové chromatografie vypočítat, kolik jsme ho odebrali, to bylo tak nějak v sedmdesátých letech, samozřejmě dnes se už na všechno zapomnělo a to se muselo stát zrovna mně, nadějnému chlapci, který se dlouhá léta projevoval jako vynálezce všeho druhu a v roce 1969 studoval třetím rokem Vysokou chemicko-technologickou školu a současně již pracoval jako pomocná vědecká síla na fakultě paliv. Dodnes se mi za to nikdo ani neomluvil, natož, že bych získal alespoň symbolickou finanční kompenzaci. Později jsem přišel k názoru, že vliv soudruhů z Moskvy je u nás poměrně trvalý, proč by měli zahazovat cokoliv z toho, čeho se tady po roce 1945 zmocnili, stačí, když si budou platit oficiální majitele, v pohodě, tomu se dá snadno porozumět, akorát bych asi kolem tohoto problému raději neměl moc skákat, pokud nechci mít jednou kliku u dveří namazanou novičokem. V podstatě je to všechno v rámci mého nehynoucího boje proti psychopatii a psychopatům, kteří nás zatím mají dokonale a pevně v hrsti.
Je celkem pozoruhodné, že se v psychologii a psychiatrii velmi málo používají techniky z meditací, přestože se dá celkem snadno dokázat, že účinky harmonizujících meditací jsou nepřehlédnutelné. Stejně tak mohou meditace pomáhat při léčbě viróz, popřípadě při ochraně proti virózám – a přesto se z takzvaných odborníků prakticky nikdo nevěnuje meditacím a i kdyby se nevěnoval, mohl by je aspoň pozorovat a zkoumal, ale nikdo nikoho v případě meditací nepozoruje, ani nezkoumá, jako kdyby si vědci už sami pro sebe dopředu určili jakýsi akční rádius vědecké pozornosti a za něj už nejdou. I kdyby čert na žebráku jezdil, i když je fakt, že toho čerta na žebráku jsme ještě nezkoušeli.
Kdysi dávno, kdy místo po mém boku bylo ozdobeno mojí první ženou, ještě neexistovaly počítače a veškeré texty jsem tvořil pomocí kufříkového psacího stroje Zeta (můžete si Zety vygůglit, jsou to miláčkové, i když dnes již psací stroj Zeta můžete vyrvat spíše z rukou starožitníka než z rukou spisovatele), pokud máte sousedy, dá se na mechanickém psacím stroji psát pouze ve dne, maximálně do deseti hodin večer, myslím, že do dvaadvacáté hodiny si můžete při psaní i zpívat, ale později byste již rušili noční klid, stejně, jako kdybyste chtěli v noci hrát na trumpetu nebo vítat z hospody se vracející opilé příbuzné výstřelem z děla. Pokud ale žijete tři v jedné nebo ve dvou drobných místnostech, tak se těžko domluvíte i na denním psaní, což byla opět právě moje tragedie, protože v době, kdy jsem pracoval jako režisér animovaného filmu pro Krátký film Praha, studio Jiřího Trnky, jsem bydlel i s rodinou na Praze 7, Plynární 29, v krásném dvoupokojovém bytě, který jsme se dlouho, leč marně snažili používat jako třígenerační, bezproblémový byt (moje matka, můj otec, moje maličkost, moje první manželka a moje první dítě, dcerka Markéta. Doba byla složitá, jednou jsem se šel na Národní výbor zeptat, jestli by se náhodou nedala sehnat v blízkosti nějaká pracovna nebo ateliér, kde bych mohl psát scénáře (přece jenom jsem natočil pro Krátký film Praha pět filmů, z toho dva byly čistě autorské, námět, scénář, animace, režie, ale asi je nikdy neuvidíte, protože je na ně embargo, čili zákaz), tak mi příslušný soudruh na příslušném bytovém a nebytovém odboru či jak se to jmenovalo, řekl: „Tak, nebytovou prostoru by sis chtěl pronajmout soudruhu? Ale to bychom jen podporovali mrdání.“ No a takto řádně poučen jsem šel zase domů.
To ale nezměnilo nic na tom, že moje psaní na Zetě bylo v domácích podmínkách těžce problematické, čili, měl jsem sice volnou pracovní dobu, mohl jsem pracovat doma, ale bylo mi to platné jak mrtvému zimník. Nakonec jsme se rozestěhovali, s matkou jsme vyměnili Plynární 29 za dva menší byty nebo spíše menší garsonky a moje bývalá manželka dostala s dcerou byt v Osadní ulici. Já jsem měl sám pro sebe minibyt na Arbesově náměstí 9 – a to byla moje nejšťastnější léta, konečně jsem mohl být sám, pánem svého vlastního psacího stroje, nikdo mi nezíral přes rameno a dalo se tam psát i v noci, zdi jsou tam tlusté (určitě dodnes), takže jsem mohl několik let zažívat pocit, že není co řešit. V té době jsem natočil animovaný film s Kájou Saudkem Nečekané dědictví a ještě pár animáčů s dalšími českými výtvarníky. Jo, hezky se tam tvořilo. Potom jsem už nikdy to štěstí neměl, abych mohl být sám. Vždycky, když čtu, jak jsou starší a staří lidé sami, opuštění, jak se o ně nikdo nezajímá a oni z toho mají deprese a myšlenky na sebevraždu, tak si vždycky říkám, nevíte, pitomci, co máte. To říkal už Hemingway – poslední léta svého života pořád dokola omílal, že největší výsadou každého spisovatele je samota. Jednu ze svých posledních knížek Psychopat v rodině, jsem psal již permanentně obklopen hromadou lidí, jako nechci vypadat, že bych si stěžoval, ale když budete žít v nějaké komunitě, bude vám to trochu jinak myslet, než když půjdete cestou meditujícího poustevníka. Cesta poustevníka nebo osamělého bojovníka je podstatně jiná. Chce to všechno si vyzkoušet a pokud vám zbývá ještě pár let života, tak si i promyslet, komu nebo čemu je věnujete. V tichém osamění budete mít možnost věnovat se sobě, zatímco obklopeni davem se budete muset věnovat deseti jiným lidem a pro sebe již mnoho energie nenajdete.
Moje druhá žena byla rozverná bytost, která si ale vyžadovala neustálou pozornost okolí. Očekávala ode mě, že se budu věnovat práci, vydělávání peněz, našemu synovi, budu pečovat o naše dvě auta a obrovský byt, kde jsem občas zabloudil a musel jsem přespat v místnosti, o které jsem do té doby ani netušil, že ji máme. Na dovolenou jsme jeli do Zermattu pod Matterhornem a jí se tam tak zalíbilo, že jsme tam jeli za měsíc ještě jednou, nějak se toho Matterhornu nemohla nabažit. Jako Němci jsme nepotřebovali vstupní vízum, stačilo si na hranicích zaplatit dálniční známku a už jsme se mohli prohánět po Švýcarsku, kam nás srdce táhlo. Hezké, ale přece jenom život Easy Rider mně nemohl nahradit „jízdu“ za psacím strojem, později za klávesnicí počítače. Tomu jsem už tenkrát začínal propadat přímo chorobně, bavilo mě vydávat knížky a psát články do různých periodik, jediné, na čem mi nezáleželo byla vlastní kariéra, takže jsem při své spisovatelské činnosti používal různá jména, některé články jsem zveřejňoval i bez podpisu a byly jich stovky, možná tisíce. I zde můžete vidět, že mi nedělá žádné potíže cokoliv napsat nebo sepsat doslova během několika minut, maximálně hodin, škoda jen, že musím žít ve společnosti, která není schopná moje výkony jakkoliv ohodnotit. Přičemž, jak jsme si již říkali, nastává velká „bitva informací“ a docela si dovedu představit, že lidé, kteří dokáží bleskurychle prakticky cokoliv napsat, by měli být vyvažováni zlatem. Se svou druhou ženou jsem se nakonec rozvedl, protože sama nejvíce toužila po neustálém cestování, běhání, lyžování, ta by asi byla nejšťastnější, kdyby se narodila jako Spider Man a mohla by skákat přes ulice z baráku na barák, což ale bohužel nekorespondovalo s mojí snahou vsedě a bez zbytečného skákání něco zajímavého tvořit a psát.
Moje třetí žena se v mém životě uplatnila jako vynikající fotomodelka, bohužel ale přímo nesnášela, když jsem seděl u počítače. To ale bylo již v době, kdy jsem se snažil přesunout celou svou profesní kariéru do on-lajnu, takže jsme měli doma sestavu několika počítačů a velkých monitorů, občas jsem si připadal jak v nějakém filmu nebo seriálu o profesionálních hackerech (jako byl třeba Mr. Robot) a plně jsem využíval toho, že patřím mezi nejrychleji píšící lidi na světě. Prostě jsem toho využíval, i když se o tom nikdy nemluvilo. Na hromadě různých interview jsem byl mnohokrát, v televizi, v rádiu, v bulváru a vždycky jsme mluvili o mém zájmu o magii a horoskopy a o karty, o tarotu, ale nikdy jsem neřekl ani slovo o tom, že jsem v Československu léta páně pracoval v Krátkém filmu a že jsem vymýšlel a režíroval a také animoval celou řadu filmů, které nás potom zastupovaly na různých světových festivalech, stejně tak jsem nikdy nemluvil o tom, že jsem byl ve vedení dvou, dnes již legendárních a dalo by se říct i prokletých studentských stávek v listopadu 1968 a v dubnu 1969, stávek, o kterých se dodnes nesmí mluvit a těžko je budete hledat i na googlu. Jak jsem již o tom kdysi psal, francouzský filosof Jean Paul Sartre kdysi řekl, že „terorismus je atomovou bombou chudých“ a já jsem to později opravil na „terorismus je atomovou bombou CIA a tajných vládních organizací“, ale skutečnou atomovou bombou chudých byla, je a vždycky bude pouze a jedině stávka. Stávka je to jediné, co dokáže ochromit sílu nejmocnějších, protože síla mocných a bohatých vyrůstá z pracovní síly chudých. Není to tak těžké pochopit.
I když se celá rodina snažila mé třetí ženě vysvětlit, že jediné, co potřebuje udělat pro svou šťastnou a bezstarostnou budoucnost, je nechat mě pracovat, tak to nevydržela a jednoho krásného dne mi zničila, rozbila, rozmlátila všechny počítače, monitory a mobily a nastalo velké Game over. Odstěhoval jsem se od ní, nějakou dobu jsem bydlel po různých ubytovnách, potom jsem si našel jakž-takž byt, příšerně mrňavý a příšerně drahý U smaltovny, potom jsem se přestěhoval do bytu nad Strossmayerovým náměstím, takže jsem se vlastně od roku 1965 pohyboval, byť tu a tam s přestávkami, po Praze 7. Je zajímavé, že i když jsem v podstatě „náplava“, tak jsem tady o mnoho déle, než většina těch, co se na Praze 7 narodili. Moje třetí žena mi potom, když jí došlo, že „Game over“ stále platí, i když si zrovna potřebovala koupit nějakou drobnost u Louise Vuittona a najednou na to neměla, udiveně řekla, hm, já jsem nevěděla, že z toho, že čumíš do počítače, máme peníze, já myslela, že si jen tak hraješ. No, je to zajímavá úvaha, několik let jsem ji fotil, fotky jsme celkem úspěšně prodávali, nevím o mnoha lidech, kteří by byli dvacet let dobře živi a zdrávi jen z toho, že by pózovali před foťákem, potom mi řekla, že už ji ty naše fotky nebaví a že se jí ani nelíbí a že už fotit nechce. Já sám jsem poslední člověk, který by někoho přemloval ke spolupráci nebo k focení, když využila mojí nabídky, budeš pózovat před kamerou a přijdeš si třeba i na milion za rok, fungovalo všechno naprosto v pohodě. Neznám žádného jiného fotografa nebo fotografku, kteří by byli schopni učinit lepší nabídku, ale ono to asi hned tak na první pohled nevypadá – srovnáte mě s nějakým profesionálním fotografem a na jeho straně vidíte profíka, Mistra, který dokáže zajímavě povídat o každém zmáčknutí spouště a na druhé straně jsem já, normální jouda z Letný, ale nenechte se mýlit, vždycky jsem prodával tisíce svých fotek a prodával jsem je i v Americe a měl jsem z nich slušný peníz, je proto vždycky lepší, nejdříve se zeptat, jak by vypadala odměna za odvedenou práci. Když mi řeknete, že nemáte o spolupráci se mnou zájem, je „sbohem“ z mé strany většinou definitivní a můžete si klidně fotit s jakýmkoliv slavným či známým fotografem od rána do večera a od večera do rána, to už je mi jedno. Takže fotky, které nesou pozdější datum vzniku než 2005 a je na nich moje třetí žena, už najdete jen stěží. Stejně ale nechápu, proč mě nenechala pracovat? Vrozené sklony k sebedestrukci?
Příští týden se budou v Bio Oko, to je kousek od mého trvalého bydliště, promítat vybrané kousky českého animovaného filmu, tak se půjdu podívat, čím nás dramaturgové překvapí, no a třeba si i trochu zavzpomínám na časy, které se již pomalu zapisují do našich myslí jako „historie“. Nemyslím si, že by zde promítali některý z mých filmů, protože byly opravdu dobré, nejenom na svou dobu, ale byly prostě dobré, i co se týká technických nápadů a celkového zpracování. Dnešní světový a hlavně americký animovaný film je skutečně na mimořádně vysoké úrovni, řekl bych, že dál už cesta nevede a jsem docela rád, že jsem mohl celou cestu od vzniku filmu, hraného, ale i animovaného, kresleného a loutkového, sledovat až k současné computerové animaci. Občas si jen říkám, škoda, že jsem se nedostal k další tvorbě, vždycky jsem měl hromadu nápadů, co by se všechno ještě dalo natočit a jak by se dalo přispět uměleckou troškou do světového kulturního mlýna, no, nestalo se a zřejmě se to už ani nestane, teď už tomu asi trn z paty nevytáhnu. Stejně by mě asi zase nenechali pracovat.