Největší vzruch jsem do svého života dostal vždy a všude hlavně díky cestování nebo stěhování. Stěhoval jsem se snad dvacetkrát nebo i vícekrát, občas jsem míval i dva nebo tři byty současně, jeden víceméně na bydlení, druhý na práci jako ateliér, popřípadě tak trochu i skladiště rekvizit, které jsem jakožto vášnivý filmař a fotograf používal a když tak na to vzpomínám, tak jsem se narodil v Čejči u Hodonína, i když doufám, že tam nikdy nebudu mít žádnou mramorovou desku na baráku Čejč č.p. 248, potom jsme se přestěhovali do Ústí nad Orlicí, pak do Lanškrouna a z Lanškrouna do Brna, na Kraví horu, kde jsme pobyli pár let a skokem se přestěhovali do Pardubic, tam jsme bydleli na Dukle, načež jsme se zničehonic přestěhovali do Rakovníka, kde můj fotr pracoval jako voják, kapitán a šéf tamního tankodromu. Mít fotra tankistu, to je také námět na knihu, ale dobře, nakonec se to dalo nějak přetrpět, hodně času jsme trávili „služebně“ na Šumavě, na západní hranici, kam jsme jezdili tankem a kde fotr hlídal a hlavně organizoval (oni většinou nikam neutíkali) pétépáky, což byli také zvláštní hoši, po několik let v hlubokých šumavských lesích na pokyn strany a vlády likvidovali velmi zajímavé a z architektonického hlediska pozoruhodné „buržoazní a šlechtické“ stavby, zámky, kaple, chrámy, kostely, konírny, maštale, stáje a sklady všeho možného, které dříve sloužily vykořisťovatelské třídě. V podstatě tam po nich zůstaly hlavně cennosti, dnes bychom řekli starožitnosti, nábytek, obrazy a malby na stěnách, paroží, lampy a četné lovecké trofeje, které mohly sloužit pracujícímu lidu, ale bolševici to všechno naházeli do ohně, zbourali a zničili, no, taky to asi byla práce, jak se říká, „jako každá jiná“. Z Rakovníka jsme se potom přestěhovali do Prahy, kde jsem bydlel hlavně na Praze 7, kde bydlím dodnes, už ale asi na třetím místě a mezitím jsem ještě měl občas nějaký ten byt navíc, jednou na Praze 5, podruhé na Praze 8, několikrát také v Německu, kde jsem osm let pracoval a trochu jezdil po světě, no a teď jsem zaseklý v Praze 7, na Letné, má to zde své kouzlo, řekl bych, že Prana mě jako město stále oslovuje ze všech měst nejvíce, podle mě je Praha naprosto super, Praze a její historii se jen tak něco nevyrovná a cítí to každý, kdo je duševně zdráv, popřípadě netrpí žádnou dědičnou chorobou ducha a mysli. Občas někdo řekne, že nám chybí moře, k tomu řeknu akorát, jo, moře je parádní, vždycky si vzpomenu na svou matku, jak vždycky říkala, že chce vidět moře a že nechce umřít, dokud neuvidí moře, pořád o moři mluvila a básnila, potom těch moří viděla několik, takže ji ta původní touha přešla a když to bylo poprvé, tak řekla, že si ho představovala větší. Mně moře zase tolik nechybí, stačí si k němu zajet – a touha je ukojena, stejně tak to mám s jakýmkoliv vysokým pohořím, nepotřebuji ke šťastnému životu ani Himálaje, ani Tatry, ani Matterhorn, přijel jsem, viděl jsem a zvítěl jsem nad chtíčem vidět či dokonce pokořit další a další pahorky, pohoří a vršky. Pokud to mám v hlavě v pořádku, tak do žádných závratných výšek bez pádného důvodu nikdy nepolezu, nejsem debil, že jo.
Vždy, když jsem se dostal ve svých úvahách k myšlenkám typu, co je na světě nejdůležitější nebo čeho bychom si měli vážit nejvíce, tak jsem osciloval mezi pravidelným příjmem a zdravím. Možná, že v dřívějších dobách bylo důležitější zdraví, protože člověk, který byl zdravý a práceschopný se už nějak mohl začít protloukat životem, dnes to bohužel neplatí, dnes může být kdokoliv zdravý jak buk a může být i v mnoha věcech nejlepší a bude mu to platný jak mrtvýmu zimník. V dneší době potřebujete mít k přežití v současné společnosti dostatečný pravidelný příjem a trochu štěstí, přičemž je dost důležité uvědomit si význam slova „pravidelný“, protože žádný jednorázový příjem, ani to, že někde najdete cihlu zlata, ani pytlík s diamanty vás nezachrání před smrtí hladem na neomezeně dlouhou dobu.
Když jsem kdys dávno četl slavný román Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase staršího, tak mi tam vždycky něco nesedělo. Základní myšlenka, z níž vyrostla legendární postava neobyčejně bohatého hraběte, který svého bohatství využívá k tomu, aby se pomstil několika mrdům, kteří mu zkurvili život, je skvělá – máš-li prachy můžeš si v současné společnosti hrát na pánaboha. A pokud se někomu podaří vzbudit v milém pánubohu touhu krutě se pomstít, tak má skutečně nezáviděníhodnou smůlu. Lepší variantou by zřejmě bylo, vůbec se nenarodit. Nicméně, trochu mi v tom románu neseděla taková ta pohádková nenucenost existence tajemného hraběte. V minulosti i v současnosti jsme byli a jsme svědky toho, že peníze samy o sobě též zdaleka nestačí k tomu, aby chudý chasník, který peněz nabyl, ke štěstí přišel a nikdo by ho neotravoval urputnýma otázkama, kde jste k těm penězům přišel? A máte na to účty? A nějaké doklady? Potvrzení o získaném bohatství máte jako kde? Může vám to někdo dosvědčit? Tady pan David Rath by mohl vyprávět, jak mu skutečnost, že se někde objevil s mimořádně velkým obnosem, dá se říct, že vyšším, než bylo v kraji zvykem, vůbec nepřinesla žádný obdiv, spíše se díky tomu dostal do lochu, jen to hvízdlo.
Já sice nechápu, jak může někdo postupovat tak křečovitě až nepřirozeně, jako pan David Rath, že hned jak se dostane k pár šušníkům, tak na sebe upoutá pozornost policie a tajných složek naší ekonomické CIA a českých cifršpiónů a celé naší výzvědné služby, od domovnice až po ministra obrany. Znám sice pár docela normálních lidí, kteří, kdyby nenápadně dostali deset miliónů, tak tiše splatí část svých dluhů a nikdo si toho ani nevšimne.
Takže, když se vrátíme k otázce, co je na světě nejdůležitější, tak je to pravidelný příjem, to už je celkem jasný a potom je to asi zdraví. Pamatuji si, že jak jsem se vrátil z exilu z divokého Západu, tak jsem si našel spolupracovnici a zpočátku externí, později i interní asistentku, která mi ochotně sloužila i jako modelka a to bylo v podstatě vše, kromě kufříkového psacího stroje, co jsem potřeboval k tomu, abych se z nuly vypracoval mezi české špičky lidového slovesného humoru, působícího v různých časopisech, periodikách, v televizi a později i na internetu. Musel jsem ale vyřešit ještě jeden problém a to byl problém zdravotní, protože moje nová asistentka měla akné, což je taková poměrně dost záludná choroba nebo záležitost, která je nepříjemná a těžko léčitelná současně.
V devadesátých letech bylo v Čechách léčitelství ještě v plenkách a pokud se někdo věnoval třeba pokoutnímu nebo podomnímu prodeji léčivých doplňků, sušených a rozemletých bylinek a různých záhadných vitamínů, jako byl třeba Steadly Deadly Breadly (což nebyl vitamin, ale prodejce), tak o tom stejně věděl absolutní kulový, prostě to zkoušel a když pokus dopadl dobře, tak pokračoval našlápnutou cestou. V té době jsem měl již celkem dobře nastudovanou tao-jógu a tantru, kterým jsem se věnoval v zahraničí a tak jsem své asistence navrhl, že by mohla zkusit léčbu pomocí meditací. Vše spočívalo v tom, že se snažila soustředit na svůj dech a trochu jej zpomalovat a přitom se dívala na „svaté obrázky“, což byly koláže a fotomontáže s esoterním nádechem. Každá meditace trvala přibližně deset až patnáct minut – a už po deseti dnech se začalo akné zlepšovat.
Pilně jsme cvičili a meditovali po dobu cca půl roku a světe div se, akné, kterého se moje asistentka nemohla několik let zbavit a kvůli kterému šla dokonce i na tzv. výbrus, úplně zmizelo, zůstalo po něm jen pár nepatrných jizviček. A to byl právě okamžik, kdy jsem si uvědomil sílu meditací a sílu meditací spojených s jednoduchým, leč účinným cvičením. Sestavil jsem z toho celý meditační program a každý, kdo se rozhodne tentýž vyzkoušet, jistě brzy zjistí, že je to jediná neselhávající cesta k dokonalému zdraví. Byly to nejdříve meditace číslo jedna až deset, spojené s jednoduchým cvičením a k tomu později přibylo zhruba 120 nahých meditací, které se odehrávají, jak již název napovídá, v úplné nahotě a samozřejmě i obrazový doprovod je podstatně květnatější. A stačilo to k odstranění většiny disharmonických elementů, které jakýmkoliv způsobem narušovaly šťastnou existenci kohokoliv, kdo se později na mě obrátil s dotazem o radu. Čili ještě jednou – Ravenovy meditace spočívají v současné kontrole dechu, popřípadě v prožívání sílícího sexuálního vzrušení a pozorování esoterního, rituálního obrazového materiálu.