Je otázka, jestli máme věřit citátům, i když se tváří, jako kdyby vypadly z nádoby světové moudrosti nebo k nim máme přece jenom přistupovat s lehkou skepsí a posuzovat je s nasazením obvyklé opatrnosti a profesionální nedůvěry. V současné době ve své praxi doslova hýří různými citáty herec Dušek, nositel anticeny Bludného balvanu od společnosti bludných Skeptiků. Vyberme si například citát na téma „rasova tabule“, neboli „tabula rasa“, v původním slova smyslu je to nepopsaná tabule a i když výraz Tabula rasa účinkuje v mnoha názvech všeho možného, nesmíme se tím nechat mýlit, původní význam je pouze a jen „nepopsaná, prázdná stránka nebo tabule“.
První citát praví, že veškeré vědění má každý člověk v sobě. Nikdo tě nemůže nic naučit. Do půlky života se učíme nesmysly a pak se je druhou půlku života odnaučujeme, protože jsou to hovadiny, které nám překážejí v normálním životě a v radosti. Každý duchovní mistr ti řekne – Nemohu tě nic naučit, mohu tě jenom odnaučit… Nic ti nemohu dát, vše už máš v sobě.
Člověk se od zvířat značně liší právě svým lidským rozumem, jehož základem je schopnost předávat naučené vědomosti. Je možné, že kdybyste své dítě vůbec nic neučili a vůbec ho nevychovávali, ani byste ho nenechali chodit do školky a do školy a nechali ho, ať si všechny vědomosti, které potřebuje pro sebe a pro svůj život hledá samo, nejlépe ještě pouze v sobě, tak by se vám mohlo stát, že by vám doma nenápadně vyrostl další Dušek – a jaké by s tím mohly nastat problémy, to už nechám vaší fantazii, ale někdy je docela užitečné zkusit si představit, jak by vypadal svět, kdyby na něm žili samí Babišové nebo pouze Zemani, popřípadě Bidenové nebo Putinové nebo již zmínění Duškové. Domluvili by se mezi sebou nebo by takový svět skončil nějakou šílenou katastrofou, spojenou s genocidou a použitím nukleárních zbraní?
Když jsem byl v legendárních padesátých letech v tehdejším Československu mlád a vesel, což je něco, na co si již skoro nikdo nepamatuje a z vlastní zkušenosti to nezná, protože většina tehdejších současníků je již po smrti nebo si už na nic nepamatuje, tak jsem hodně četl knížky. Nevím, jestli se dá říct, že se v té době obecně knihy a knížky četly daleko více, než v současné době, kdy se veškeré umělecké projevy odstěhovaly na internet, ale vzhledem k tomu, že moje matka pracovala jako šéfová a vedoucí velké knihovny, ze které se podle tehdejších vládních opatření musely vyřadit prakticky všechny knihy, které měly jakoukoliv vyšší nebo historickou hodnotu a matce bylo líto odvážet vyřazené knihy do spalovny, což řešila tím, že je každý den nosila v bachratých nákupních taškách domů, přesunula se k nám skoro celá rakovnická knihovna – a že tam byly skvosty! Do prdele, teď mám chuť začít mlátit pěstí do stolu, ale stojí tam počítače, tohle bylo od bolševika fakt super rozhodnutí, protože jinak bych se k těm knihám nikdy nedostal! Takhle jsem je měl doma, přímo pod nosem a četl a četl a četl… a když jsem je všechny přečetl, zjistil jsem, že vidím svět kolem sebe úplně jinýma očima než moji spolužáci nebo moje rodina.
Četl jsem a přečetl jsem toho tolik, že mě v té době známí a spolužáci přezdívali „čtenář“. Uvědomil jsem si, jak je to fantastické, že člověk může své zkušenosti předávat jiným lidem pomocí slov, pomocí textu, pomocí knih. V té době pro mě každá kniha, kterou jsem vnímal jako hodnotnou, ať už kvůli obsahu nebo kvůli slohu a jazyku byla biblí. Často jsem se učil pasáže, které mě zaujaly, nazpaměť a občas jsem udivil buď ve škole soudružku učitelku nebo i na hřišti spolužáky, když jsem se o něčem květnatě vyjádřil – a ono to přitahovalo i holky a když to prostě shrnu, tak díky knihám jsem nevyrůstal pouze ve společnosti vesnických buranů a debilů, ale dostaly se ke mně i myšlenky lidí, kteří svého času ve společnosti prosluli jako filosofové, vypravěči, spisovatelé, básníci, umělci, lidé nadaní, chytří a vzdělaní. Dodnes jsem rád, že jsem se s touto zajímavou společností (jak o tom jednou zpíval už Jiří Suchý, který sám kypěl zajímavými postřehy a slovními obraty) mohl setkat skrz jejich umění sdělovat myšlenky pomocí psaného slova a pomocí kreseb a obrazů.
Takže s tím prvním citátem to asi nebude tak zcela a obecně pravda, možná by to mohlo platit pro americké a kanadské, katolické vzdělávací instituce nebo spíše zařízení, kam se násilím posílaly děti původních indiánských obyvatel, ale to bychom asi začali řešit úplně jiné otázky. Můžeme se podívat na druhý citát –
Citát –
„Všechno, co nás obtěžuje a vyčerpává, jsme si vytvořili my sami. Když si to uvědomíme, můžeme s tím začít pracovat.“
Ach jo, Dušku, Dušku. Mně zatím nikdo neporadil, co mám dělat se svým problémem – jako dítě mě očkovali proti tbc (i když jsem byl zdravý a žádné posrané očkování jsem nepotřeboval) a po tomto očkování jsem tuberu dostal. V životě mě to obtěžovalo a vyčerpávalo, protože to je snad ještě horší než únavový syndrom. Kolikrát jsem měl velmi zajímavé pracovní nabídky, třeba do filmu nebo do divadla nebo jsem mohl napsat o deset knížek více, než jsem jich napsal, ale neměl jsem ani sílu vylézt z postele. Jen jsem se půl roku díval na fotoaparát, položený na stole a nebyl jsem schopen se k němu připlazit. Stejně tak jsem se mohl dívat na hezké slečny… Nikdy jsem se z toho nedostal, nikdy jsem se nevyléčil. Čím se to projevovalo? O tom by se dala napsat kniha, ale jak říkám, musím stále dokola řešit jiné problémy. Zatím mi ještě nikdo nevysvětlil, co jsem kdy udělal špatně, že jsem si je vytvořil. Blbost, ne? Půl roku jsem nebyl schopný doplazit se do koupelny, abych se osprchoval. Možná by to chtělo ještě nějaký zajímavý citát z oblasti pozitivního myšlení nebo nějakou nadnárodní motivaci.