Nebojte se, ještě nejsme tak daleko, abychom si pod názvem Dobytí Housky představili krutou bitvu důchodců v Lidlu o čerstvé pečivo, Dobytí Housky zde používám přiměřeně symbolicky, protože jsme se vydali na hrad Houska, abychom zjistili, jestli mají pravdu pověsti, legendy, báje a další šeptandy, urban legendy a zvěsti, které tvrdí, že na hradě Houska je vchod do pekla. Moderní konspirační teorie se dotýkají i možnosti, že je zde vchod do protiatomového krytu se špatným větráním, takže po nasazení jaderných zbraní se může kryt proměnit v peklo, ale to všechno jsou jen plané teorie, pravdou není vůbec nic, pod hradem Houska je pouze sklep s bramborami a dříve zde bylo uskladněné uhlí a koks. Koks ve smyslu koks, jako koks z uhlí, ne kokain nebo jiné drogy. Takže trochu nuda, zkoumali jsme, jestli se dá tajemné prostředí hradu Houska využít pro naše rituály a to docela šlo, akorát s tím, že polovina rituálů nefungovala, jak měla, ale i to se občas stane, lepší je potom dělat či konat rituály jinde.
Na hradě Houska jsme byli několikrát, čili tento výlet, který je zaznamenán zde na videu nebyl náš první, před rokem jsme zde byli též a strašně jsme zmokli, možná bych neváhal říct, že jsme zmokli takovým způsobem, jakým jsme nezmokli snad nikdy předtím a nikdy potom. Když jsme vyšli cestou nahoru z parkoviště až před hrad, tak bylo celkem hezké, slunečné počasí, potom jsme lelkovali chvíli na nádvoří, očumovali hradní nabídku suvenýrů, dali si něco k pití a mezitím se nenápadně zatáhlo a začalo poprchávat. Tak jsme zalezli na kraj lesa pod listoví, ale za pár minut už na nás kapalo, i když jsme byli pod vzrostlými stromy. Naštěstí z oblohy nesršely blesky, ale i tak nás to tam brzy přestalo bavit, tak jsme se odebrali na nádvoří pod takový srandovní přístřešek u stánku s limonádama, tam jsme se usadili a čekali. Seděli jsme tam asi půl hodiny a déšť mezitím nabíral na intenzitě, bylo tedy celkem logické, že jsme začali uvažovat v tom smyslu, že jestli tahle bude pršet celý den, tak stejně asi zmokneme a když se vydáme dolů na parkoviště, tak sice též zmokneme, ale nakonec se nacpeme do auta a vítězně odjedeme. Po dalších asi deseti minutách jsme se rozhodli vydat se poklusem na parkoviště a neztrácet čas čekáním na suchou oblohu. A z toho i plynoucí suchou nohu. Vyskočili jsme a vydali se na parkoviště, byla to cesta asi tak na sedm až osm minut svižné chůze nebo lehkého indiánského běhu. Sotva jsme opustili stanoviště pod přístřeškem lehkého občerstvení, spustil se pravý tropický liják, jak vystřižený z období mozunových dešťů, chvílemi to připomínalo přívalový liják 22. července 2012 v Pekingu. Přestože jsem měl s sebou deštník, projevila se snaha o jeho použití až sarkasticky nedokonalá. Prudké provazce deště pronikaly tkaninou deštníku jak laserové světlo vakuem. Vmžiku jsem byl mokrý, jako kdybych seděl ve vaně s vodou. Klopýtali jsme půl metru hlubokými loužemi, na zádech jsem měl batoh plný vody, připadal jsem si jako v Kocourkově, když nosili v nůších vodu na pole. Přiklopýtali jsme k autu, naskákali dovnitř, seděli jsme tam jak ve vířivce, nastartovali a v tu ránu přestalo pršet, mračna z oblohy zmizela a vysvitlo sluníčko jak v pohádce pro děti. Přijeli jsme do penzionu, kde jsme byli ubytovaní a všichni na nás čuměli jak na zjevení, když jsme se soukali z auta za hezkého, mírného, slunečního počasí jak banda vodníků, kteří se zřejmě zapomněli přizpůsobit civilizaci. Prostě Houska, to je peklo, co si budeme povídat. Jak se chránit před podobnými sitaucemi? Doporučuji kurzy sebeobrany Praha.
Celý svůj život jsem zasvětil cvičení, meditacím (do toho samozřejmě patřily i bojové sporty), fotografování a psaní (do čehož patří hlavně literární zpracování různých textů). Když se pustíte do života stejným způsobem jako já, brzy pochopíte, proč se bojová umění označují jako bojová a k tomu ještě umění a proč v našem světě vítězí hlavně a především ti, kteří jsou silnější a rychlejší. Chcete vítězit? Nebo chcete jen někde v koutku naříkat, jak je svět nespravedlivý, krutý a zoufalý? Když jsem chodil na základku v Rakovníku, což je město, které mi nikdy nepřirostlo k srdci tak tam, mohlo to být někdy v letech 1960 až 1962, učil na základce nějaký Kindl, on se mohl jmenovat klidně Ksindl, bylo by to docela výstižné, ale byl to Kindl, učitel matematiky, takový krpatý zmrd, nenaučil nás vůbec nic, navíc nás mlátil, normálně ručně, fyzicky, pohlavky, rány do hlavy, kopal nás a projevoval i jiné známky psychopatie, nikdo si na něho nikdy nestěžoval, to dělá prostě strach před výpraskem, byli jsme fyzicky slabší, tak co jsme mohli dělat? Dnes bych s ním vytřel chodník a pak bych ho nacpal do kanálu, no nic a tenhle idiot nám vždycky vysvětloval, proč je důležitější umět počítat, než třeba znát pravopis a češtinu, protože, když budeme třeba do předsíně kupovat dlaždice, tak je daleko důležitější umět si spočítat, kolik jich budeme potřebovat a když v objednávce uděláme chybu a místo dlaždic objednáme dlašďyce, tak to nebude takový průser, jako kdybychom objednali špatný počet a třeba by nám pak jedna chyběla. Já jsem si vždycky říkal, ty idiote, náš svět se skládá ze slov a lingvistických pojmů, když se naučím správně a ve správnou chvíli používat správná slova, tak si dlaždice do předsíně nebo do koupelny nebudu kupovat sám, ale bude to pro mě dělat podobný zmrd nebo debil, jako seš ty a když to blbě spočítá a splete se, tak mu nakopu prdel, že se na ni do konce života neposadí. Tak to je, ksindle Kindle!
Celý svůj prapodivný život jsem dělal fotky, fotil jsem a natáčel filmy, později videofilmy, nikdy jsem nepočítal kolik fotek jsem vyprodukoval a kolik jsem natočil filmů, ale u fotek to jde do desetitisíců a u videí do tisíců. Nikdy mě to ani nezajímalo, hlavně mě zajímalo, jestli to, co jsem stvořil, může zaujmout ještě někoho jiného, ale už mě bylo jedno, jestli je to podle Pythagorovy věty nebo podle nějakých mafiánských kupeckých počtů. Proto jsem také nikdy neměl zájem cpát se někam do televize nebo do časopisů, i tak jsem tam byl přinejmenším stokrát, ale jak vždycky říkám, autorská práva, polní tráva, kdybych se měl vztekat pokaždé, když někdo použil moji fotku nebo moje video a zapomněl u toho napsat skutečného autora, tak už by mě z toho dávno jeblo. Čili mi to většinou viselo u prdele.
Na závěr si dáme ještě videíčko, které neprošlo cenzurou na youtubku, protože by to prý mohlo zkazit morálku naší mládeži. To už jsou prý lepší ty tělesné tresty, co používal pan učitel matematiky Ksindl.