Dnešní datum je dost divoké, pátek, třináctého května, za tři dny bude úplněk ve Štíru a jedna naše známá má dnes svatbu. Přestože je květen, kdy na vztahové záležitosti a speciálně na svatby nebývají dobré pranostiky a navíc je pátek a ještě k tomu třináctého, občas si lidé prostě nenechají říct, ale i tak doufáme, snad se to povede. Znáte ten vtípek, jak paní učitelka na Slovensku učí děti slova nové verze slovenské hymny? Tak si, děti, pište, nad Tatrů sa blýská, hromy divo bijů, máte to? Tak a ještě jednou, nad Tatrů sa blýská, hromy divo bijů. Zastavme ich, bratia, máte to? Kto sú naši bratia? Čehůni, hej, Maďari, hej, Rusové, hej, Ukrajinci, hej, Poláci, hej, Slovinci, hej, dobre, tak pište dál, keď sa ony stratia, Slováci ožijú. Mám tady jedno starší video z pozdní doby předkovidové nebo předkoronavirové, dnes je to už jen nostalgická vzpomínka, památka na módní show naší kamarádky Pavlínky z Jihlavy, show, kterou svým vlastním, osobitým a neopakovatelným způsobem uváděl nepřekonatelný moderátor Slávek Boura, inu, posuďte sami – můžete ještě dnes někde něco podobného vidět?
Nemáte někdy v poslední době pocit, jako že se lidem vypařuje IQ z hlavy nebo kde to původně nosili? Když tak pozoruji spoluobčany nebo prostě normální lidi, jak se chovají jako součást běžného davu, tak první, co mě vždycky zarazí, je, kam všichni spěchají? Jdu běžným vycházkovým tempem po ulici a najednou vidím, že se všichni kolem mě pohybují až nepřirozeně svižně. Podobně, jako se to zpívá v té písničce, ženu si to po ulici 120, klouby se mi začínají vyvracet – tak všichni se mě snaží předběhnout, ale takovým tím divným způsobem, jako že se s vypětím všech sil a s uštvaným výrazem ve tváři propracují pět centimetrů přede mě a najednou se zastaví. Většinou nečekaně a prudce. Stejně tak, když někde čekám ve frontě, například v lékárně nebo v jakékoliv jiné frontě, tak stačí nechat si před sebou dva centimetry volného prostoru a už se tam snaží nacpat nějaká starší osoba, většinou ženského pohlaví. Zajímavé. Já jsem se nikdy na nikoho nelepil a ve frontách jsem nepředbíhal a nikdy jsem s tím neměl problém. Jako třeba, že by mi fronta utekla nebo něco podobného.
Jakákoliv soutěž v čemkoliv, stejně jako touha být někde první, třeba jen ve dveřích, budí automatické otázky – k čemu to je? Může to přinést jakýkoliv užitek do našich řad? Do života? Ano, jak jsem již psal, v životě rozhoduje o úspěchu skoro vždy, rychlost a síla. Nejrychlejší a nejsilnější se rychle ocitnou ve vedení, což je celkem známá věc, musí se ale i ostatní snažit o totéž, pokud chtějí v soutěží s ostatními dosahovat měřitelných výsledků? Nevím, nevím, navíc je jasné, že když se ocitnete na vrcholu, tak cesta dál vede vždy už jen dolů. To potvrdí každý, kdo dostal nějakého toho Slavíka, Oscara nebo cenu Týtý. Může se nějakou dobu držet na žebříčku popularity nahoře, ale pak to jde stejně do kytek nebo na JIPku, po obzvláště bolestivém pádu. To samozřejmě neříkám proto, že bych si nemyslel, že je dobré být v něčem nejlepší, ale vždy upozorňuji na pár dalších maličkostí, které je třeba vzít v úvahu. Je rozdíl, když se mezi nejlepší dostanu ve sportu (nejlepší tenista, nejlepší hráč ping-pongu, nejlepší běžec a když se mi podaří dostat se mezi nejlepší v něčem, co má v životě praktické uplatnění. Je dobré patřit mezi nejlepší fotografy, spisovatele, copywritery, tady se už musí dále pracovat s mojí další poučkou – „být nejlepší nestačí“, ale to už se pohybujeme kolem pootevřených dveří do ráje, stačí si vyčíhnout vhodný okamžik, kdy si strážný cherub hodí šlofíka a je posečíno, popřípadě vymalováno, hotovo je hotovo, už se můžem smát.
I když jsme již bezmála v polovině roku 2022, bude docela užitečné trochu si zavzpomínat na rok 18 a 19. To ještě nikdo netušil, že se můžeme během krátké doby ocitnout uprostřed pandemických zmatků, kdy nikdo nebude nic vědět, ale všichni budou náručí plnou rozdávat rady, pokyny a připomínky, většinou tak blbé, že to bude až bučet…