Každý si čas od času rád oslaví nějaké narozeniny a my též nespadáme do žádné výjimky. Když už, tak už nebo jak říkají Němci, wenn schon, denn schon. Nebo jak říkám občas já, dyžuš taguš. Si pamatuju, jak jsem slavil první narozky, to mě bylo asi jedna, dva nebo tři roky a naši mě zahrnuli opulentními dary, obrovskými medvědy, naštěstí pouze plyšovými, houpacím koněm, to byla dlouho moje oblíbená hračka, často jsem studoval a bádal, proč se říká, „holky se řehtaly jak houpací koně“, nevím, nikdy jsem na to nepřišel, ten můj se nikdy neřehtal, dokonce se ani neuculil a nikdy se ani nestalo, že by se krátce a ostře zasmál a pak by opět zvážněl. Byl to prostě houpací kůň a houpat uměl dokonale. Ani nevím, jestli na mě byli naši hrdí nebo ne, nějak mi na to chybí vzpomínky, Pamatuji se, jak mě, jako pokrokoví rodiče odvezli na očkování proti tbc a za týden jsem tuberu dostal, se vším všudy, s chrchlavým kašlem, neskutečnou únavou a i s takovým tím harmonogramem, jak se to nejdříve chytne průdušek, plic, mízních uzlin, kostní dřeně a nakonec kostí. Podle toho se pozná tuberák, který měl trochu štěstí, že nenatáhl brka hned na první tbc záchvaty, ale vydržel až do napadení kostí. Další narozky potom už nebyly žádná velká sláva, bylo ze mě neduživé rachitické děcko, zkroucená postavička, vypadal jsem spíše jako houslový klíč než cvičený atlet. Fotr se na mě vztekal, kdo prej má s takovým debilem chodit po ulicích, vždyť vypadám, jako kdybych se měl každou chvíli zhroutit, no, blbý bylo, že když jsem se viděl na fotkách, tak jsem mu musel dát za pravdu, taky bych se asi nedmul pýchou, kdybych vypadal normálně a měl s sebou takový případ.
Ještě si vzpomínám z doby, kdy jsem již po roce 1990 spolupracoval se svou třetí ženou, psal jsem knížky, dělal fotky, natáčel videa a občas jsme též zašli do nějaké společnosti nemakačenků, takových těch VIPáků, co většinou nic neumí, ale protože měli štěstí a něco zdědili, tak se mohli zařadit do lepší střední třídy, však to znáte, no když jsme pak přišli domů, tak se do mě Arča pustila, že se stydí se mnou někam chodit, prý vypadám jak debil, vychrtlá postavička, svěšený ramínka, kdo se na to má koukat? Tak jsem si znovu říkal, že nechat mě očkovat proti tbc nebyl zrovna nejlepší nápad. Když už máte tbc v kostech, tak to nejde nijak zastavit, oni o tom doktoři neradi mluví, většinou o tom taky ví kulový nebo jak se to slušně řekne. Já mám na tato onemocnění svou vlastní teorii, pomocí níž se zatím držím mezi živými, ale dost nerad o tom mluvím… svěšená ramínka, taková debilovina…
V minulosti jsme si často vyrazili někam do hospůdky nebo do vlídné restaurace s ochotnou obsluhou a klidně tam strávili třeba celý večer. Potom nějaký idiot vymyslel, že se v restauracích přestane kouřit a tak jsme vždycky museli chodit „za dveře“, na chodník, podle mě je to buzerace nejvyššího kalibru, ale co se dá dělat, brokovnici v rukou drží zatím druhá strana, my jsme na té straně, která se musí přizpůsobit. Docela by mě ale zajímalo, když už ten zákaz kouření v pivnicích platí několik let, co se tím získalo prokazatelně dobrého? Neohrožujeme zdraví dětí, které se občas v putyce zapomenou do pozdních večerních hodin? Nebo si podporujeme své vlastní zdraví, protože, kdo kouří venku, jakoby nekouřil? To jsou všechno takové pitomosti, už jenom čekám, kdy začne platit nařízení, že smíme chcát pouze ve stoji na jedné noze.
Nejhorší, co může člověka, čili vlastně kohokoliv, koho známe a bereme ho jako člověka, potkat, je záchvat obsedantní neurózy, neboli obsese. Někdo nás zaujme a teď se o něho začneme zajímat, ale nejenom to, chceme se ocitnout v jeho blízkosti, chceme s ním diskutovat, chceme, aby začal přejímat naše názory a nakonec ho chceme ovládat. Opět si vzpomeňte na moji definici člověka – je to zarputilá, agresivní bytost, která se rodí s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat. Pokud se mu to delší dobu nedaří (nikoho neovládá, často ani sám sebe), tak se mu začne hroutit pod nohama celý svět a občas propadá panice a je schopen sáhnout k nebezpečným kouskům, popřípadě se začne projevovat jako psychopat.
Když jsem měl naposledy „kulaté“ narozeniny, tak to mi bylo sedmdesát, ale z mého dnešního pohledu to ještě žádný zvláštní věk není. Příští narozky mi bude, pokud se dožiju, pětasedmdesát, to zase bude trochu kulatější než ty předešlé, mezi sedmdesátkou a současností. Já vím, jsou to malicherné starosti, jenom jsem si to všechno tak trochu srovnával a přišel jsem k zajímavé poučce, dvakrát neoslavíš ty samé narozeniny. Možná by se dalo říct také, kolik narozenin máš, tolikrát jsi člověkem nebo, řekni mi, čí narozeniny slavíš a já ti povím, jaký jsi. Byla v naší rodině dlouhá období, kdy se moje narozeniny neslavily vůbec, už ani nevím, čím to naši vysvětlovali, potom se vždy našel nějaký echtovní psychopat, jednou to byla babička, podruhé děda, potřetí jejich syn, můj strejda, bratr matky, popřípadě přímo moje matka, kteří ostatním vysvětlili, že jsem se něčím prohřešil vůči zbytku lidstva nebo aspoň rodiny, jednou to byly džíny, které jsem měl na sobě místo slušivých tesilek z Německé demokratické republiky, podruhé jsem trápil svou matku, protože jsem ji nechtěl poslouchat, už ani nevím, jaké po mně chtěla píčoviny, potřetí jsem se hrbil na veřejnosti a dělal tak ostudu celé rodině. Prostě, když máte kolem sebe idioty, tak se s nimi nedomluvíte, zbytečné jsou všechny poučky o komunikaci a o tom, že se máte snažit navázat s blízkými lidmi verbální sepětí. Když vám dávají najevo, že na vás serou, tak je lepší, už je ani nemlátit, ani se je nesnažit vychovávat. Prostě víte, že tudy cesta nevede.
Mnoho takzvaných duchovních učitelů se snaží, naučit vás pomocí různých kejklů více si vážit lidí kolem sebe, například se dělají takzvané pády důvěry, kdy musíte věřit ostatním, když po zádech padnete do jejich náruče, že vás nepustí a nerozbijete si držku, můžete si zkusit chodit po žhavém uhlí, to vám zase otevře nějaké to třetí nebo čtvrté oko, skutečnost je bohužel taková, že je celkem jasné, že když budu potřebovat zubaře nebo chirurga, tak i když si o něm budu myslet, že je to chuj, tak si od něho nechám spravit zuby nebo zašít prasklou kýlu, ale to nemění nic na mém pocitu, že pan doktor je chuj. Snažit se napravit svět třeba tím, že začnu trucovitě odmítat ruský zemní plyn, je taková debilovina, že skutečně asi větší nenajdete. Jako kdybych v zimě a v noci odmítl služby taxíku, protože bych si myslel, že jeho řidič je debil. Kdybych si to skutečně myslel a chtěl podle toho jednat, tak bych s nejvyšší pravděpodobností ani nepsal tento článek.