Kráčíme životem a za sebou zanecháváme plno stop. V zimě to mohou být stopy ve sněhu, v létě zase stopy v blátě nebo od bláta nebo v písku, každý za sebou nechává uhlíkovou stopu, podle které nás mohou vystopovat ekologičtí a možná i ekonelogičtí aktivisté nebo i teroristé, sprejer za sebou zanechává stopy na znešvařeném zdivu, streetový umělec v podstatě to samý, ale hlavní stopy, které nám vrývají do ustaraných tváří a strhaných obličejů ty nejhlubší vrásky, jsou stopy digitální, které po sobě zanecháváme pokaždé, když vbíháme do manéže svého oblíbeného internetového prohlížeče a dožadujeme se svých patnácti minut slávy.
Odborníci nebo jak si to říkají, přes digitální sítě, nás občas straší tvrzením, že jakmile jakoukoliv informaci (fotku nebo text) kamkoliv zapíšeme skrz internet, nebo ji odentrujeme do paměti počítače či externího disku, tak už ji nikdy nesmažeme, neodstraníme, nezlikvidujeme, už tam bude strašit navždy a šikovný hacker se k ní kdykoliv prokliká a hackne ji a budeme mít z ostudy kabát. Hned každý pozná, kde jsme byli na dovolené, že jsme byli pouze v jižních Čechách, i když jsme tvrdili, že jsme u moře. Informace jsou prostě věčné, podobně jako Lenin, o kterém se kdysi tvrdilo, že je věčný. Někdo občas tvrdil, že není v Ječný, ale v Žitný, ale to jsou už jen drobnosti, či drobty ze stolu bohatcova.
Jenomže ono to s těmi informacemi zase není tak horký, jak se občas rozvášněně diskutuje, spíše jsem si všiml, že i zde platí, jako ostatně téměr vždy a všude, hlavně zákon schválnosti, podle kterého všechno dopadne vždy přesně naopak, než jak by se nám to hodilo, to znamená, že informace, které chceme skrýt a nezveřejňovat budou stále dokola někde vyplouvat, možná i vyskakovat na povrch, zatímco informace, na kterých nám záleželo a kterých jsme si považovali ve smyslu „sůl nad zlato“, nečekaně zmizí jak vesmírná loď, plná nenahraditelných vědců, badatelů, výzkumníků, vizionářů a zástupců celého lidstva, když najednou zahučí do černé díry, které si do poslední chvíle nikdo nevšiml a odkud už není návratu.
Když si tak někdy namátkou vzpomínám na hromady zajímavých materiálů, které se mi beznadějně ztratily právě na internetu, tak přicházím spíše k názoru, že na internetu se může beze stopy ztratit prakticky cokoli. Čtyři roky jsem psal docela zajímavou rubriku, poradnu Sex a vztahy, později Sex vs. vztahy na supru.cz pod seznamem.cz – každý den to byla jedna odpověď na jeden konkrétní problém a myslím, že to bylo nejenom originální, ale i docela chytré a poučné. Dnes, i kdybyste se snažili, jak byste chtěli, nenajdete z tého obrovské práce ani větu, všechno to beze stopy zmizelo, když super.cz přešel od Stratosféry pod Seznam. Je jasné, že o tom musel někdo rozhodnout, že se to všechno vymaže, ale stalo se tak, žádný přírodní zákon nestál na straně tvrzení, že jakmile se jednou něco ocitne na netu, tak už je to tam nafurt. Stejně tak mi zmizely původní webovky argoni.com, byly tam stovky článků, tisíce fotek a najednou mě přišlo, že bych měl zaplatit za nějaký hosting nebo co a už tam bylo včerejší datum, tak jsem tam hned poslal mail, že už peníze převádím, protože by byl dost průser, kdyby celé webovky, které jsem budovat, psal a upravoval skoro deset let zničehonic zmizely – a stalo se. Najednou koukám, argoni.com jsou v prdeli, tak tam volám a nějakej debílek mi říká, no, ono to nebylo zaplacený, tak jsem to smazal. Na internetu jsem od začátku devadesátek, kdy se tady, v Čechách začal internet zavádět a nikdy jsem se nesetkal s takovým jednáním. Vždycky, když se třeba opozdila platba, tak přišlo několikrát za sebou upozornění, že dlužno vyrovnat menší dluh a nikdy jsem ani neslyšel, že by někdo tímto způsobem přišel o webové stránky.
Stejně jsem přišel o celý archiv Peříček, k nimž jsem psal scénáře na Nově, dnes z toho nenajdete snad ani záběr. Když jsem občas četl nebo jsem slyšel či viděl v nějakém seriálu, jak není prakticky možné zničit a vymazat pevný disk v počítači, říkal jsem si, však počkejte, až jednou sdělím svých pár zkušeností. V seriálu o hackerech, Mr. Robot občas ničí starý počítač a provrtává pevný disk příklepovou vrtačkou, ano, je to zajímavá cesta, pozoruhodná metoda, jak se zbavit informací, ale mně se stalo něco trochu jiného, i když účinky to mělo krajně podobné. Psal jsem jednou na počítači, jako obvykle své postřehy, aktualizace a novinky a moje třetí žena shodou okolností neměla zrovna co dělat, ona neměla co dělat už několik let, ale toho dne to bylo asi obzvláště palčivé, tak najednou ke mně přistoupila a nalila mi colu do klávesnice. Samozřejmě jsem nesouhlasil, postavil jsem noťas na bok, aby cola z klávesnice vytekla a moje tehdejší žena mi hbitě nalila colu do druhého počítače, který stál vedle. Opět jsem se snažil udělat něco pro to, aby cola z počítače vytekla, načež toho milovaná bytost vtipně využila a popadla první počítač, švihla s ním v kuchyni do dřezu a do klávesnice nalila savo a pustila na něj horkou vodu. Chvíli jsme o ničený počítač zápolili, ale i když jsem vyhrál, byla už v klávesnici cola, savo a vřelá voda. Pokoušel jsem se techniku vysušit a potom jsem zavolal svému tehdejšímu IT, který se mě snažil uklidnit, neboj, data z pevného disku zachráníme, to se jenom přepne na druhý computer a přepíše se všechno, co tam bylo. Závěr historky bohužel spočívá v tom, že se z původního, v cole a savu vymáchaného disku nepodařilo zachránit ani tečku za větou, do prdele šla veškerá rozdělaná práce a hlavně mailové adresy několika stovek dosud spokojených klientů, kteří od té doby o mně neslyšeli, protože jsem na ně ztratil spojení a málokdo se vám bude s něčím svěřovat podruhé, když na něj nebo na ni nezareagujete napoprvé, navíc, když se veřejně prezentuji stylem, napište, ozvěte se, odpověď budete mít do dvou dnů – a potom následuje hluboké digitální ticho. Takže takhle asi nějak…