Od útlého dětství, později mládí a jinošství a ještě později od útlého středního, zralého a pokročilého věku jsem si všímal, že jsou, čili existují pracovní obory a s nimi i spojené pracovní výkony a výsledky, které se dají zhodnotit materiálně, určitým počtem zhotovených výrobků, jako například kolik se sklidí brambor, kolik Baťa vyrobí bot, kolik babička za den uvaří pro svou rodinu obědů a na druhé straně jsou pracovní obory, při nichž v podstatě není vidět žádná zvláštní činnost zaměstnaného pracovníka, jako je třeba práce redakční, práce spisovatelská, fejetonistická a v dnešní době samozřejmě i práce copywriterů, autorů různých článků, ať už pravdivých a přínosných či zmatených a k tomu i práce influencerů. Čili lidí, kteří ovlivňují životy ostatních, třeba už jenom tím, že existují nebo jsou v určité době vidět na určitých místech. Naše práce magická a rituální též často není moc dobře vidět, i když dokáže změnit realitu a životy přítomných lidí.
Ještě před nástupem počítačů se občas našel někdo, kdo pracoval nebo pracoval, tím, že psal nebo něco sepisoval doma, čili měl doma psací stroj a když mu to rodina dovolila, tak pracoval nebo pracovala. Psaní na stroji není dláždění ulice nebo chodníku, takže, i když jste psali celý den a večer jste z toho měli hlavu naruby, tak to nebylo vidět a nikdo si vaší práce nevážil. Soused, který během té samé doby přeložil střechu a dojel do krámu nakoupit, byl vždy považován za většího hrdinu, než kdokoliv, i kdyby to byl „jen“ Jan Neruda nebo naprosto vážný a vážený Ernst Hemingway, kdo „jenom“ sedí a v podstatě nic nedělá.
Skoro všichni, kdo pracovali „on line“ už v době, kdy ještě neexistovaly počítače, měli konflikty s rodinou, s partnery a často končili v různých poradnách, kde se jim marně snažili pomoct. Dnes je práce s počítačem docela lahodná, když pracujete v noci, nikoho nerušíte, klávesnice tiše klepe a cvaká, ale zkuste si představit, jak to vypadalo, když jste spustili v noci, v paneláku na psacím stroji, to bylo, jako kdybyste doma, v bytě, z pytlů sypali na podlahu dlažební kostky. Takže, v noci se na psacích strojích většinou psát nedalo nebo jste to sice mohli zkusit, ale riskovali jste rvačku se sousedy nebo jste si koledovali o to, aby na vás volali policajty, tehdejší Sbor národní bezpečenosti a potom sepisovali petice, dožadující se vašeho vystěhování. Popřípadě vaší likvidace.
Je zajímavé, že určité potíže, spojené s prací na počítači, zvláště potom doma, jsou zkušeným writerům známy i dnes. Maminka pracuje doma nebo tatínek pracuje doma. Tak to je príma, když jsou doma, tak mají čas a mohou skočit na nákup, popřípadě odvézt dědu do nemocnice nebo uklidit v kuchyni a něco zajímavého uvařit. Těžko si nechá někdo vysvětlit, že když budete už podesáté vstávat od rozdělané práce, že se už blíží chvíle mentálního výbuchu. Musíte se soustředit na to, co píšete, čili jste zticha, což je okololelkujícím davem vnímáno tak, že na vás mohou mluvit. Nechtějí, abyste odpovídali, ale vyžadují, abyste alespoň pokyvovali hlavou na znamení, že je posloucháte. Můj primitivní strýc, který se za celý život nenaučil nic jiného, než tupě opisovat na stroji cizí projevy a texty, většinou pracoval doma a manželka ho stále odháněla od psacího stroje, protože se jí zdálo, že se tam kroutí zbytečně, místo, aby dělal něco užitečného. Nikdy jí to nedokázal vysvětlit a tak se nakonec rozvedl a vzal si za ženu – písařku na stroji, která se živila tím samým, ale to se už naštěstí psalo na klávesnicích počítačů, takže mohli svůj sexuální život přeorientovat na mlácení do klávesnic. Sexuolog Zvěřina by z nich měl radost, protože sexuologa Zvěřinu vždy zajímaly anomálie, jako například pán, co onanoval a částečně též kopuloval do výfuku auta, nevím, jestli to popisoval z vlastní zkušenosti, jako zkušený mrdolog mohl léčit též sám sebe.
Ne všechno může člověk dělat jako zaměstnání doma a obhájit to před svou vlastní rodinou, se občas může ukázat jako obzvláště zajímavý kumšt. Proto si také myslím, že ono slavné „on-line“ zaměstnání ještě projde určitým vývojem a možná bude muset bojovat za uhájení vlastní existence, přičemž mrtví a těžce zranění mohou být na obou stranách barikády. Se svou poslední ženou jsem se několikrát těžce chytnul právě proto, že ona nesnášela, když jsem psal na počítači. Tak mi jednou všechny počítače a monitory rozmlátila na cucky, už jsem potom nikdy nedosáhl tak vysoké technické úrovně. Během posledních let mi nezbylo nic jiného, než pracovat na počítačích, které jsou spíše pro děti, ale nejsou peníze, takže silně pochybuji, že bych se ještě někdy mohl vrátit na úroveň, která by mi při práci poskytla možnost umělecké volby. Popřípadě tvorby. Není prostě čím a jak investovat do profesní budoucnosti.