To už mě kolikrát napadlo, když jsem si četl takové ty kecy kolem slavných hudebníků, rapperů, divadelníků, herců, režisérů, rockerů a podobné havěti, že skoro všichni začínali na ulici jako drogoví dealeři nebo drobní zlodějíčkové, snažící se sehnat peníze na léky pro nemocnou mámu nebo se prostě vypracovali, popřípadě vyrappovali do managerských pozic podobně nebo stejně složitě jako kdysi románový, později muzikálový Oliver Twist. Je to záhada, jako kdyby se vymyšlený kecy lidem líbily víc než normální, prostá pravda. Něco umíš, tak to prostě umíš. Proč to ještě nějak okecávat nebo vysvětlovat či dokonce omlouvat? Pardon, promiňte mi, že jsem se během hromady let krutého tréninku a cvičení vypracoval natolik, že něco umím přesvědčivě lépe a rychleji než kdokoliv jiný. Blbý, ne?
Psal jsem o tom již mnohokrát, akorát trochu pochybuji, že to už někdy někdo četl. Něco zajímavého vymyslíte, na něco přijdete, máte perfektní podnikatelský nápad, ekonomicky vám to myslí, tak to všechno sepíšete dohromady a předhodíte lačnému davu – a ejhle, on na to skoro nikdo nezareaguje. V horším případě si to nikdo ani nepřečte. Máte pocit, že jste přestali existovat. Nenápadně se díváte do zrcadla, jestli jste ještě vidět, ale i když zjistíte, že sami sebe vidíte, nemůžete si být jisti, jestli vás vidí a vnímají i ostatní. Co teď? Nechce se vám normálně pracovat, chcete psát úspěšné knihy nebo vykládat své názory v televizních diskuzích.
Nikdo si vás nevšímá, co s tím? Nabízí se zde jedno doslova již klasické řešení. Sepíšete knihu, kde vaše názory bude říkat buď moudrá babička, ať už od Božky Němcový nebo Baba Vanga nebo to bude vysvětlovat jihoamerický šaman, kterého nikdo nikdy neviděl, ale vy jste měli možnost strávit s ním, zalezlí někde v křoví, půl roku, popřípadě jako že vyjde najevo, že neříkáte své názory, ale popisujete moudro starých Toltéků. Kteří sice byli chytrý až na půdu, ale nějak se jim nepodařilo ani udržet si vlastní civilizaci, no nic, kradenému ani darovanému koni na zuby nehleďte, ledaže byste byli povoláním zubaři.
Když si to tak přeberete, zjistíte, že mám pravdu a to říkám já osobně, neříká to žádný jihoafrický nebo jihoamerický pseudošaman. Tak nějak jsem si tohoto jevu všiml, když jsem tady, v Česku, začal vydávat své knížky, publikace, brožurky a knihy, vyšlo toho téměř skoro, asi tak milion výtisků, ale když se někoho zeptáte, jestli někdy v životě slyšel nebo četl moje jméno, popřípadě pseudonym, tak bude marně vzpomínat a jeho nebo její odpovědi moc květnaté nebudou. Přestože jsem tady toho vymyslel strašně moc a většina lidí zde přebrala moje názory na partnerství, na sex, popřípadě na sexuologii, ale citovat budou stále dokola Uzla, Plzáka, Zvěřinu, Fifkovou, Weise a pár dalších, přestože nikdo z nich nemluvil a nemluví (pokud ještě mluví) z vlastních zkušeností, ale asi je to lepší, protože zde asi funguje výše popsaný efekt – řekl to šaman z hor, tak to asi bude pravda.
Potom se snadno stane, že herec, který se živí tím, že hraje, většinou divadlo, začne mít dojem, že se převtělil do nějaké osoby, většinou autority, kterou hraje, čili ji představuje a začne plácat moudra a když se snaží, aby ona moudra byla z větší části jakoby převzatá nebo citovaná a že za těmi moudry stojí těžko zpochybnitelné autority, tak je na neštěstí dokonale zaděláno a to se už nedá zastavit, zvláště, když už se to rozjede jako mistrně načasovaná pomluva. Není obrany. Samozřejmě, když hledáte pravdu, tak si řeknete, aha, ten člověk, jak se říká, káže vodu a pije víno, například všude na veřejnosti doslova kvasí a rozpíná se svými úžasnými moudrostmi a duševními výhřezy o skromnosti a nenápadnosti a o tom, jak je šlechetné, necpat se nikam do popředí, ani na ekonomické výsluní, mistři jsou skromní, často jsou tak skromní, že jsou svou skromností zahalení, jako kdyby měli na sobě pláštík neviditelnosti – a s tím obsadí všechna místa na rozhovory, interview, zprávy o kultuře a rozmnoží davy influencerů a youtuberů – a obsadí termíny hrajících divadel, čili díky takovému člověku pak přijdete ještě o zbytek času, co vám k žití zbývá. No, jestli jste to dočetli až sem, tak jsem vás nyní i já připravil o hromadu času, ale aspoň jsem se snažil, aby to bylo vyváženo inspirací, která nechť vás provází při pozorování a hodnocení reality, před níž asi jen tak neutečeme.