To je asi tak nejlepší název, který dokonale vystihuje styl a rychlost naší práce. Opět jako vždy jsem přemýšlel trochu o životě a trochu, možná víc, než trochu o ztrátě času, protože, jak jsem již několikrát zdůrazňoval, čas, který máme, jsou peníze, které nemáme, ale rozhodně čas, popřípadě čas, nad něčím strávený, souvisí se životem a s částí života, kterou jsme něčemu věnovali. Samozřejmě též souvisí s takovými poznatky jako je „čas, protékající mezi prsty“, popřípadě „ztracený čas“. S minulostí se spojuje „čas, který vám nikdo nevrátí“ a když si tohle všechno začne uvažující člověk uvědomovat, tak se mu z toho občas začne točit hlava, pokud umí uvažovat nebo to už dříve alespoň zkusil, začne konstruktivně přemýšlet, hergot, hergot, jak to udělat, abych toho času během svého života ztratil co nejmíň. Je sice pravda, že v okamžiku smrti se všechno anuluje, game over, počítadlo se nastaví na počáteční hodnotu, ale většinou už není po ruce žádná síla, ani přirozená, ani nadpřirozená, která by spustila druhou hru nebo nějaké racionálně pochopitelné pokračování. Hra skončila, herna se zavírá.
Když budete přemýšlet nebo lépe řečeno, když začnete přemýšlet o ztraceném času, tak zcela logicky přijdete na to, že nejvíce času vám během života spolkne hraní her, jakýchkoliv her, protože hra je sama o sobě naprosto zbytečná věc, kterou se sice můžete naučit, abyste o ní mohli popřemýšlet, hm, je to zajímavě vymyšlený, ale jakmile ji začnete používat, ať už třeba pro zkrácení dlouhé chvíle nebo i pracovně (znal jsem pár profesionálních hráčů pokeru, no, taky je to kapitola sama pro sebe), tak už je to trochu o ničem, když si přečtete pár informací o obsesích, anankastech a o nutkavém jednání, dovíte se zajímavé věci – paní si začala mýt ruce a najednou zjistila, že nemůže přestat, kdyby se totéž stalo biblickému Pilátovi, mohlo to přepsat dějiny. Když už to trvalo několik dní a paní pořád stála s namydlenýma rukama v koupelně a střídavě je oplachovala a potom znovu mydlila, museli ji převést na psychiatrii, aby ji z toho nejeblo úplně a definitivně, potom dostala nějaká sedativa, antidepresiva, stabilizátory a na neklidu možná i pár facek a teprve potom se vzpamatovala. Každý řekne, chudák paní a jen málokdo k tomu dodá, že všechno zlé je k něčemu dobré, aspoň měla čisté ruce, možná až na kost, ale když se mladý hoch pohrouží do partie šachu a potom nemůže přestat a věnuje hraní šachu celé dny, týdny, měsíce a roky, popřípadě celý svůj život a možná to dopracuje na šachového velmistra, málokdo si řekne, chudák chlapec, málem skončil v ústavu a když v osmdesáti natáhl brka, našla po něm uklízečka ohmatané šachové figurky i v posteli, co vlastně měl ze života? Nebylo by pro něho lepší, kdyby ho hned zkraje odvezli do ústavu, kde by dostal sedativa, antidepresiva, stabilizátory a možná i pár facek…?