Často jsme jezdili ven, do přírody, na venkov, do lesů, vod a strání dělat rituály, během nichž jsme se mohli spojovat s lesními bytostmi, tím ale teď nemyslím myslivce a hajné, dokonce ani vodníky nebo sportovní potápěče ale spíše takové ty divoženky, čarodějnice, bosorky nebo víly, které seděly u naší vily a na měsíc společně se psy a vlky vyly a přitom vily věnce, až je všechny uvily. Zajímavé byly cesty k moři a po moři, proto také na moře a na pobyt u moře a na moři docela rád vzpomínám, je zajímavé, že jsem nikdy v životě neměl mořskou nemoc, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu. Jsem si teď vzpomněl na vtip, jak stojí pán na Václaváku, opírá se rukou o dům a přitom táhle zvrací a jde kolem jiný pán, poplácá ho po zádech a říká, naprosto s vámi souhlasím.
První videjko je z doby poměrně nedávné, i když už asi docela dávné, kdy jsem přemýšlel o své poslední knize Psychopat v rodině, ale ještě jsem ani nevěděl, jak se bude jmenovat, ale už jsem se chystal, že se pustím do psaní a že budu psát o psychopatech, což je docela zábava, zvláště, když se jedná o psychopaty, které důvěrně znáte, nejlépe přímo z rodiny.
Knihu Psychopat v rodině by si měl přečíst každý, kdo umí číst, popřípadě se naučil alespoň základní písmenka, jako jsou p, s, y, c, h, o, a, t, a tak dále.
Při psaní této knihy jsem udělal jednu strašně zvláštní zkušenost, která spočívala v tom, že jsem začal ve svých sedmdesáti letech přemýšlet o svém dětství a mládí z hlediska motivace jednotlivých členů mé rodiny. Hlavní roli v mém dětství hrála samozřejmě matka, potom otec, babička z matčiny strany a děda z matčiny strany, trochu také praděda z matčiny strany, potom babička z otcovy strany a strýček, bratr matky a tři tety, které byly sestry mého otce, jak jsem vždy s oblibou říkal, že když se tři sestry mého otce setkaly se svým bráchou, tak to bylo jako, když se setkal Čechov s Dostojevskim, Tři sestry a Idiot. Z matčiny strany tam byla ještě teta Lída, která byla sestrou babičky a obě sestry se ale vůbec neměly rády, nevím dodnes přesně proč, ale prostě se nesnášely. Když jsem tak nad tím přemýšlel, tak teta Lída byla za války v koncentračním táboře a vzhledem k tomu, že měla obrovský majetek, několik domů a velké zahrady, potom, když koncentrák přežila, tak žila i se svou služkou v Čejči v parádní velké vile, u které byla zahrada jak Václavák, řekl bych, že se neměla špatně. Teta Lída se se mnou moc nebavila, akorát takové to ahoj, dáš si čaj? Chceš sušenku? Chceš se podívat na zahradu, ale vzhledem k tomu, že si babička, matka mé matky nepřála, abych za tetou Lídou chodil a já byl dítě, tedy normální, chudé, socialistické dítě, tak jsem tam moc nechodil. To bylo jako v tom vtipu, jak maminka naloží svého synka do mercedesu, zavře za sebou kovanou bránu od příjezdové cesty k luxusní vile, sedne si za volant a její synek se ptá, mami, my jsme bohatí? A bodrá žena odtuší, ne my, já jsem bohatá, Vilímku, víš..?
Na dalším videu trochu čarujeme, protože, proč nakonec ne?
Takže teta Lída se se mnou nebavila, i když se většinou ke mně chovala laskavě a mile, ale teprve, když mi došlo, že mohla pár let strávit v koncentráku třeba jen díky tomu, že ji někdo z rodiny udal, třeba kvůli majetku nebo krásné zahradě, tak jsem si říkal, že na jejím místě bych asi též nešetřil kyselými úsměvy. Rozhodně jsme se nikdy nebavili třeba o tom, čím bych chtěl být nebo jestli bych chtěl studovat, popřípadě jaké čtu knížky, asi jsem byl pro ni pouze „spratek z druhé strany barikády“, ale jinak mi byla docela sympatická.
Tři sestry mého fotra, to byla také kapitola sama pro sebe, jedna byla starší než fotr, ta byla hodně samostatná, zvládla ekonomku, jestli střední nebo vysokou to už nevím, ale šla pracovat do pojišťovny a protože byla docela dobrá, tak si nějak vydržkovala místo v Praze, dala se dohromady s jedním výrazně starším, ale i zkušenějším pracovním kolegou a to byl její vztah, který jí vydržel po celý život. Společně si nějak našli a zaplatili krásný půdní byt v Dlouhé ulici, v Praze, kde jsem byl asi dvakrát na návštěvě, fotr jel do Prahy, když jsme ještě bydleli v Rakovníku, vzal mě s sebou a tak jsme měli kde přespat. Teta byla chytrá a cílevědomá, to jsem z ní cítil na deset kroků, se mnou se nebavila, nepamatuji si, že bychom kromě pozdravu mezi sebou prohodili cokoliv, alespoň středně chytrýho. Dalo se říct, že to, že jsem ji poznal podle obličeje v davu jiných lidí, bylo asi tak maximum, čeho jsme ve vzájemné komunikaci dosáhli. Když potom zemřel její druh, přece jenom byl asi o padesát let starší, tak jí odkázal byt a když potom zemřela teta, tak byt zabavil fotr a někomu jej dal, ani mi neřekl komu.
Druhá teta byl mladší než fotr, byla to teta Maňka, když byla mladá, tak byla neobyčejně krásná, fotografové ji fotili, malíři malovali, siláci jí strhávali hvězdy k nohám a ona byla taková nerozhodná, na každém chlapovi jí něco vadilo, většinou to byly blbosti, ale prostě se za nikoho nevdala, potom celý zbytek života pracovala v továrně na padáky a přitom neobyčejně ztloustla, je dost zajímavé, když pracovnice v továrně na padáky má nadváhu, ale byla celkem milá, hovorná, švitořivá a měla smysl pro humor, což jsem dokázal ocenit již v útlém dětství. Říkala, že je nemocná se štítnou žlázou, díky čemuž pořád přibírá, kyne a zvětšuje se a tahle teta byla jediná, kdo mi řekl, že až umře, tak mi odkáže deset tisíc. Potom umřela a nedostal jsem nic, je možné, že to zchrastil můj fotr, který si logicky řekl, že žádné prachy nepotřebuju a tím to haslo. Třetí teta, nejmladší ze sourozenců, se vdala za přičinlivého muže, řemeslníka, který dal dohromady celý barák, všechno přestavěl, zmodernizoval, vyhnal o štok vejš, potom s tetou Líbou zplodili dva syny a tak nějak šťastně žijí dodnes, ale ani teta Líba se se mnou nebaví, za posledních třicet let jsme spolu prohodili asi pět slov, to bylo na pohřbu mého fotra, kdy se zajímala o moji partnerku, ukázala na ni očima a řekla, to je ta tvoje…? Já řekl jo, to je ona a teta pronesla, hm, dobrý, ale od té doby uplynulo již skoro deset let a žádné další sloveso mezi námi nepřelétlo. Z matčiny strany se se mnou nebavil nikdy nikdo, ale bylo to takové až tak samozřejmé, že mi to nikdy nepřipadalo divné. Na Moravě je zvykem nebo bývalo zvykem mít kmotra, to byl takový nenápadný člověk, který sice geneticky nepatřil do rodiny nebo tam prostě nemusel patřit, ale měl se tak trochu starat o to, co bude dítko dělat, až povyroste a čím by asi tak mohlo být a měl mu občas pomáhat radou, takže i já jsem měl kmotra a kmotřenku, byli to pan a paní Sekaninovi. No a kmotr Sekanina mě naučil fotografovat, vyvolávat negativy a pracovat se zvětšovacím přístrojem. Díky němu a tomu, že ve mně dokázal vzbudit zájem o focení a výrobu fotek, tehdy ještě formou negativ – pozitiv, se kmotr Sekanina zasloužil i o to, že jsem se později dostal do Krátkého filmu a že jsem mohl fotit a svým způsobem se i proslavit jako fotograf. Ani jsem mu nikdy nestačil za jeho snahu poděkovat. Podobně měl strýc Jaroslav, bratr mé matky kmotra, který zase dostal nápad, že by se Jaroslav měl učit psát na stroji a to tak, že co nejrychleji a přihlašoval ho na různé soutěže, okresní, krajské, celostátní, mezinárodní, které Jaroslav vyhrával, až se stal slavným a známým a díky tomu dostal parádní pracovní místo jako vedoucí dálnopisného oddělení Rudého práva, dostal od komoušů byt v nejvyšším patře toho domu, co stojí přímo před Bílou labutí a tam vesele žil od roku 1965 až do roku 1990, kdy je po pádu komunismu vyhnali sedláci s vidlemi nebo tak nějak to bylo, to už si moc nepamatuju… No a díky tomu, že se Jaroslav učil psát na psacím stroji (to byla tehdy také docela vzácnost, protože mít psací stroj, to už znamenalo, že jste poloviční spisovatelé nebo prostě vyšší třída, mohl jsem se nenápadně naučit psát i já. Řekl bych, že naše výkony se strýcem Jaroslavem byly srovnatelné, koneckonců to vidíte i dnes, kolik toho vždycky popíšu a napíšu, tak se pro mě z psaní na stroji a později na klávesnici počítače stalo řemeslo, které mě spolu s fotografováním drží nad hladinou nebo řekněme spíše na hladině ekonomických úspěchů dodnes.
Je to zvláštní a současně i zajímavé, začít vzpomínat ve stáří na dětství a snažit se rozebírat motivace jednotlivých lidí, proč se chovali, tak jak si to pamatuji, někdo byl asi nepříjemný ze žárlivosti, jiného sžírala čistá závist, další byl nasraný, jen proto, že jsem patřil do určité rodiny, ale už bylo jedno, že já jsem si tu rodinu nevybíral a když se mi tam nelíbilo, tak dítě nemá možnost rodinu změnit, musí pracovat s tím, co mu osud přišoupne. Ostatní vám to ale dávají sežrat, tak kolikrát dostanete čočku, ani nevíte za co a proč a jediné, co vám zbyde jsou divné vzpomínky, které ve vás budí jakési ambivalentní pocity. Když si ale říkám, jestli bych třeba chtěl, aby všichni ti blbečkové, co jsou už po smrti se ještě na chvilku vzbudili, abych jim mohl třeba ještě říct pár vět na závěr naší spolupráce, tak si říkám, nechtěl, asi to tak nějak mělo být, asi to tak nějak mělo všechno dopadnout, ačkoliv si kolikrát říkám, znal jsem toho a toho, byl to člověk velmi bohatý, dokonce až přebohatý, kolikrát jsme spolu mluvili a já mu nabízel, že ho naučím cvičit a meditovat tak, aby si udržel zdraví a výbornou kondici na hodně dlouhou dobu, dobrá, nemusíme mluvit o nesmrtelnosti, to už zřejmě je taková trochu nadsázka, ale mohl by se v dokonalé svěžesti s těma prachama, co měl, dožít třeba stovky – a většinou jsem se setkal s prapodivnou reakcí, že dotyčný se o tom ani nechtěl bavit. Jako třeba Fíďa Šlé nebo Mařenka Saudková, polštáře a peřiny měli nacpané prachama, mohli si klidně dovolit koupit si tréninkový stroj, mohli by si klidně zařídit i tělocvičnu nebo meditační místnost na meditace a práci na sobě, ježíšmarjá, co já bych za to dal, přesně vím, co by tam bylo a na jaké cviky a cvičení by se to dalo používat, ale protože na to nemám, tak mi může při té představě akorát tak ukápnout slina, ale to je asi tak všechno – a tito lidé, kteří mají svůj život a hlavně délku svého života ve vlastních rukou, odmítnou sami na sobě pracovat. Může to někdo pochopit? Vždycky jsem říkal, podívejte se, sháníte nějaké trenéra, osobního trenéra nebo jak se těm případům říká – někoho seženete, je mu tak nějak kolem třiceti, to znamená, že o cvičení a o tréninkových metodách ví absolutní kulový. Vím, že jsou třeba na youtubku zajímavá videa, kde se nás různí borci snaží zaujmout originalitou svého cvičení, ano, budeme cvičit jako muklové ve vězení, budeme cvičit jako bezďáci v holobytě, protože nám stačí okraj postele na vězeňské kliky a na dveře se můžete zavěsit jako na hrazdu a nemusíme zvedat jednoručku, ale klidně si můžeme rukou zvedat vlastní nohu, prostě si vtipně pomůžeme vlastní vahou – a lidi to asi mají rádi, přestože jsou to takové pitomosti, že když se na to občas dívám, tak mám dojem, že zcela zřetelně slyším vzdálené bučení. Já sám jsem měl kdysi cvičení a meditace Magie života, potom jsem to poznenáhlu přestal nabízet, ale pokud jste to někdy cvičili nebo vás to zaujalo, tak jakékoliv konzultace na téma cvičení a nějaké další šaškárny k tomu, poskytuji stále, stačí, když se mi ozvete. Co se týká cvičení a spojování cvičení s meditacemi, tak tomu se věnuji od svých dvanácti let a dělám to furt, akorát už nemám chuť to někomu nabízet, právě proto, když vidím lidi, kteří na to mají a mohli by se cvičení a meditacím věnovat, ale dlabou na to nebo by se dalo říct, že na to doslova prdí, tak se mi fakt už nechce v tomto směru pohnout ani prstem. Mám pořád dokola někomu dokazovat, že jsem v něčem nejlepší, že kdybychom soutěžili, tak mě prostě neporazí, i kdyby se posrali? Nemám rád soutěže, pamatuji se na to, když můj strýček Jaroslav jezdil na soutěže v rychlosti psaní na stroji a všichni doma kolem něho poskakovali a pouštěli z jeho výkonů bobky, nadšení nebralo mezí a já to absolutně nechápal, protože v tu dobu jsem psal rychleji než on, přece jenom já jsem začal trénovat ve dvanácti, on začal trénovat ve dvaceti, ale nikdo si toho nevšiml, ani ten jeho kmotr, ani nikdo z naší rodiny. Najednou jsem psal povídky, fejtony a úvahy do časopisů najednou jsem začal vydávat knihy, nikdo se mě nezeptal, jak jsem to mohl stihnout všechno napsat a ještě přitom dělat školu, Jarda něco tušil, ale snažil se, aby na to doma nepřišla řeč a docela se mu to dařilo. Když jsem potom byl na Vysoké škole chemicko-technologické, tak jsem na katedře koksárenství a plynárenství inženýrům předvedl, jak rychle umím psát na psacím stroji a to byli celkem inteligentní lidé, kterým rychle došlo, co vlastně nabízím. Dali mi volnou pracovní dobu, vlastní místnost, kde jsem seděl a psal diplomky, odborné práce, články, přednášky, prostě všechno, co všichni ti docenti a inženýři potřebovali mít napsané a měl jsem živobytí zajištěné. Jednoduchý kšeft, který se hodil do krámu každému. Ze školy jsem se potom dostal rovnou jako režisér do Krátkého filmu – a nebýt onoho politického průseru, kdy jsem byl disciplinárně potrestán za protisovětskou, čili protiruskou a protisocialistickou činnost, měl bych se asi dobře až dodnes. Dnes už víceméně píši hlavně proto, že mě to baví, i když stále jsem na tom tak, že bych dost těžko našel nějakého „přemožitele“, proto občas lehce zavtipkuji a říkám, že patřím k nejrychleji píšícím lidem na světě a proto také již dlouhé roky spolupracuji s Bleskem jako s naším nejvýkonnějším bulvárem. Pokud přemýšlíte, co chcete a co budete v životě dělat, nechte si poradit – mám za sebou jasně viditelné výsledky, což se o každém Mistrovi nebo „Mistrovi“ říct nedá.