Právě jsem si přečetl článek, že se všude zdražuje a bude se dál zdražovat a že už Češi přestávají kupovat zdražené potraviny a že v přídělu potravin pro chudé není a nebude máslo, protože je příliš drahé. Můžete si na chleba mazat bláto – doporučuje sto nejbohatších Čechů, kteří za poslední rok zbohatli, v průměru každý o několik desítek miliard korun. Dovedete si představit jednu miliardu korun? Půl miliardy korun? Sto milionů korun? Kolik by to bylo másla, třeba jen za padesát milionů korun? To byste nesežrali do konce života, ani kdybyste máslem ládovali nejenom své děti, ale i vnuky a pravnuky. Je něco v nepořádku? Jak to, že většina lidí chudne a nejbohatší Češi dále bohatnou? Táhneme za jeden provaz? Nemyslím s Ukrajinou, ale my, jako národ, všichni dohromady? Řekl bych, že ne. Řekl bych, že nenažranci využili konfliktu s Ukrajinou k tomu, aby svévolně zdražili, co se dalo a potom se vymlouvali na Ukrajinu. No, museli jsme zdražit… protože přece ta Ukrajina… Co je s Ukrajinou? No, dějí se tam zvěrstva, tak se nedivte, že je všechno o padesát procent dražší. Aha… a proč jako? No, můžou za to Rusáci… ráno nám vběhli do obchodu a všechno zdražili, to je snad jasné, ne?
Jak vypadá skutečný ekologický škraloup naší planety?
Argument, že za všechno můžou Rusáci je přinejmenším podivný. Rusáci tedy mohou za to, že naši nejbohatší hamižníci opět pronikavě zbohatli? Rusáci do nich cpali peníze? To je tedy blbý… co s tím uděláme?
Co mě občas upřímně rozesměje, když si přečtu, že někdo a nemusí to být zrovna Kellnerovic rodina, provozuje charitativní činnost a přitom z toho vesele bohatne. V miliardách. Není to blbost? Paradox? Nesmysl? Nebo se jedná o nějaký zázrak, protože já sám jsem už mnohokrát někomu pomohl, ať už finančně nebo, že jsem někomu dal něco, co zrovna potřeboval, popřípadě někoho někam odvezl, když tam chtěl nebo potřeboval odvézt, pro někoho něco sepsal, třeba žádost na sociálku, když to sám nedokázal, s mnoha lidmi jsem strávil hodiny na telefonu, když potřebovali s něčím poradit nebo „pohnout“ a to nemluvím o konzultacích, které kdybych si nechal všechny proplatit podle platných sazeb, tak se už dávno budu řadit mezi známé miliardáře a budu radit už jenom tak nějak povšechně, abych úplně nezmizel ze scény.
Občas si při takových a podobných diskusích vzpomenu na svého otce, v mých očích idiota, oficiálně ale uznávaného inženýra, plukovníka, který dlouhá léta pracoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Rozvedl se s mojí matkou, což jsem celkem dokázal pochopit, protože moje matka byla ukázková psychopatka, kdybych o ní měl říct něco dobrého, tak si vyžádám delší čas na rozmyšlenou, pracovala se svým bratrem Jaroslavem Zaviačičem v Rudém právu, cca od roku 1965 až do hořkého konce oficiálního komunismu v Čechách koncem roku 1989, já jsem byl od roku 1982 až do roku 1990 v exilu, v Západním Německu, nikdo z mé rodiny mi s ničím nikdy nepomohl, přestože jsem měl v Mnichově tetu, podnikatelku, což byla taky blbka na druhou. Když jsem se jí v květnu 1982 ozval, že jsem v Německu, tak akorát řekla, že mě, bohužel nemůže s ničím pomoct (i když jsem ji o to nežádal, jenom jsem se ohlásil, že tam jsem) a dala mi dobrou radu, abych, až se oteplí, nejedl majonézu, protože bych mohl dostat salmonelu. Od té doby jsem ji neviděl, jak říkám, od psychopatů se vždy držím raději dál, pokud nejsou přímo z rodiny, to se jim potom těžko vyhýbá. Když jsem přijel v roce 90 do Prahy, tak jsem neměl vůbec nic, ani korunu, ani marku, poslední peníze, co jsem měl u sebe, jsem poslal své tehdejší manželce, která zůstala v Němcích, aby měla z čeho žít, já jsem se už vrátit do Německa nemohl, protože mi z jakéhosi záhadného důvodu přestal platit pas, i když to tak trochu tuším, proč to bylo, že to byla jen další sviňárna, se kterou jsem se v životě setkal, mám na psychopaty docela štěstí. Takhle, aby bylo jasno, od svého fotra jsem žádnou pomoc nečekal a taky jsem ho o nic nežádal. Představa fotra, že mi s něčím pomáhá byla natolik směšná, že jsem si s ní vystačil po mnoho let a nemusel jsem si kvůli zábavě kupovat televizi. Přišel jsem ale k fotrovi na návštěvu, protože jsme spolu telefonovali a on mě pozval, byl zvědavý, co budu dělat a tak jsem přišel na návštěvu se svou třetí ženou, dnes již populární a známou Arianou, s níž jsem potom po mnoho let tvořil uměleckou dvojici Ariana a Raven Argoni, kdo by nás neznal, že jo, no ale tenkrát nás ještě moc lidí neznalo, protože jsme začínali tvořit a ještě jsme ani neměli kde bydlet, tak jsme přišli k fotrovi na návštěvu, pokecali jsme, pokouřili, čaje popili a opět jsme se vypařili. Tenkrát jsem ještě neměl kde bydlet, většinou jsme bydleli a přespávali v autě a takhle jsme to „tlačili“ asi dva roky, občas nás nechala moje milá, třetí tchýně přespat ve sklepě, kde jsme také dělali fotky (určitě je z náte z knížek a časopisů). No a když jsme odcházeli, tak jsme bohužel zaslechli fotrovu manželku (v pořadí již jeho třetí), jak začala na fotra řvát, že to je naposled, co jsem tam byl, protože nechce, abych si k nim tahal kurvy. No, stane se, mohli si to vyříkat, až když bychom už byli v autě a odjížděli a ne ve chvíli, kdy jsme mohli díky dobré akustice paneláku, kde bydleli, slyšet prakticky všechno. Fotr mi potom čas od času volal a opět mě zval na návštěvu, ale (snad mě většina čtenářů pochopí), již nikdy jsem tam na návštěvu nepřišel. Naše hovory s fotrem probíhaly vždy podle jednoduchého scénáře, ahoj, ahoj, co děláš? zeptal se fotr, já na to, no co, to co vždycky fotky a píšu publikace, knihy a články do časopisů – a fotr na to, aha, a už ti na to hodně lidí skočilo? Načež jsem se zeptal, na co mi měli skočit nebo skákat a fotr, no, na to, co děláš – a máš peníze? Já na to, dobrá otázka, nemám peníze, kde bych je vzal, jsem rád, když si vydělám na nájem a na žrádlo a fotr na to, no, hlavně, že to sype…
Potom se mě zeptal, kdy tedy přijdu, já na to, že nepřijdu, abych neurážel jemnocit jeho manželky, i když jsem si v duchu myslel něco trochu jiného, protože jsem si říkal, když nedokážeš svý starý dát dělo mezi oči za to, jak mluví o tvém synovi, tak si naser – no a potom jsme se už nikdy neviděli, až zaklepal bačkorami, načež jsem se dozvěděl, že i když měl dva byty v Praze, auto, vilu ve Varnsdorfu a ještě další majetek jako dědictví po své bohaté sestře, mé tetě, která se se mnou též nikdy nebavila, tak všechno se nějakým záhadným řízením osudu ocitlo ve vlastnictví jeho třetí ženy a jejích dvou synů. Cítil jsem to tak trochu, jako že dělám charitu pro úplně cizí lidi, možná i pro lidi, kteří si to nezaslouží či nezasloužili, ale říkám to zde hlavně proto, aby bylo jasné, že jsem na tom nijak nezbohatl, neměl jsem z toho vůbec nic. Takže mi není jasné, jak je možné dělat charitu a přitom s pevně nasazeným vševědoucím úsměvem tiše pozorovat, jak se mi valí miliardy do kasičky? Odkud, když charita nebo pomoc, popřípadě pomoc někomu s něčím spočívá přece vždycky v tom, že já sám něco obětuji??? Charita není investice a pokud to tak beru a ono to tak funguje, tak je to jenom jeden z dalších podvodů, k němuž se veřejně a beze studu hlásím – i když ono to většinou není tak úplně beze studu, všimněte si, že když chcete někoho z nejbohatších lidí někdy někde potkat, tak se vám to skoro nikdy nepodaří, ani kdybyste na něho číhali přede dveřmi jeho pozlaceného zámku nebo kde to ti zvláštní tvorové vůbec bydlí.