Nejlepší začátky úplně všeho, jsou nenásilné. Prostě něco děláte, co vás zajímá, teď zjistíte, že se něco z toho dá prodat, tak zvýšíte domácí „produkci“, roste počet zájemců – a najednou zjistíte, že podnikáte. Tak by měl vypadat takového toho, téměř idálního začátku podnikání. Nebo umělecké činnosti – hrajete na kytaru, píšete povídky a knížky, dáváte je číst známým, nahráváte se na youtube – a najednou zjistíte, že vám to přináší zisk. A jste doma a na svým.
Když jsem se vrátil na přelomu let 1989 a 1990 z exilu do Prahy, tak největším převapením pro mě bylo, když jsem zjistil, že většina lidí v bývalém Československu nebo Těžkoslovensku neumí samostatně pracovat. Většina lidí byla zvyklá pracovat jako zaměstnanci a to bylo asi tak všechno. Postava drobného nebo středního živnostníka, řemeslníka, opraváře, hodinového manžela (málem jsem napsal maniaka) nebo umělce, malíře, fotografa, hudebníka, který si domluví kšeft neboli práci pro někoho, dostane zaplaceno, z toho si odečte výdaje a ze zbytku zaplatí daně a všichni jsou spokojení a život upaluje dál, zůstala, řekl bych, možná až dodnes plně nepochopena. Jako účinná zbraň hromadného ničení a past na živnostníky se projevila Babišova EET, osobně si myslím, že to napáchalo takové ekonomické škody, že by za to tvůrce a hlavní ideolog EET mimozemšťan měl jít sedět, až by zčernal. A pak by měl dostat ještě deset let navrch bez možnosti odvolání nebo snížení trestu za dobré chování. EET ve své podstatě patří k ekonomickým sračkám, které se s velkou slávou předvádějí na řečnických tribunách a potom se ve vší tichosti nenápadně ruší a stahují, jako kdyby se nikdy nic, ani vzdáleně podobného nějakému EET neodehrálo, neobjevilo a nestalo.
Já jsem měl v Česku vždycky potíž v tom, že na rozdíl od ostatních umím dobře pracovat samostaně, sám za sebe, ale neumím pracovat pro někoho. I když jsem se pokoušel s někým spolupracovat, tak to fungovalo jen do té doby, dokud jsem měl hlavní a poslední slovo a všechno se odehrávalo podle toho, co a jak jsem řekl a rozhodl. Bohužel se mi stávalo téměř pravidelně, že jakmile se mnou někdo spolupracoval a měli jsme dobré výsledky, začal mít dotyčný nebo dotyčná dojem, že má na tom přinejmenším poloviční, spíše vyšší zásluhy a chtěl začít řídit „výrobu“ podle svého. Nu a v tu chvíli jsem klidně předal svému do té chvíle šťastně podřízenému spolupracovníkovi nebo šťastně podřízené spolupracovnici vůdčí žezlo a vzdal se vedení. Od toho okamžiku šlo všechno do prdele, nikdo si už od nás nic nekoupil, nikdo neměl zájem o to, co děláme, stali jsme se normálními „členy naší společnosti“, čili hovnem na botě.
Když jsem přijel do Čech, tak jsem nesměl podnikat, protože jsem měl znešvařený trestní rejstřík díky dvěma rokům natvrdo za nezákonné opuštění republiky. Úředníci sice dokázali pochopit, že „trest“ je neplatný, ale aby se mohl zrušit oficiálně, tak k tomu muselo proběhnout ještě další zasedání nějaké rady a rozhodnout to mohl soud, čili jsem nesměl podnikat zhruba tak do roku 1992. Člověk nemusí být génius, aby mu hbitě došlo, že do té doby už byly všechny důležité kšefty uzavřené a protože se historie neopakuje, tak začínat s nějakým podnikáním během roku 1992 by bylo ještě horší než nošení dříví do lesa. Zkoušel jsem to zpočátku obejít tak, že podnikání bylo napsáno na mého známého, který vždycky vyřídil přesně to, co jsem mu řekl a samozřejmě na něho byly napsané také podnikatelské zisky. Vydali jsme tímto způsobem asi tři nebo čtyři knihy a publikace a dosáhli jsme celkového množství prodaných výtisků asi dvě stě padesát tisíc. To byla docela pálka, kterou jsme pod mým vedením dokázali proměnit v příjemnou finanční masáž, takže jsme, respektive ten můj známý měl najednou v šuplíku šestnáct milionů Kčs, ale najednou měl dojem, že ty peníze jsou spíše jeho než naše a tak si za ně koupil dvě auta, pronajal si kanceláře a najal zaměstnance, kterým zakázal se se mnou bavit. Když jsem vyjádřil nad jeho konáním jistý údiv, tak mi řekl, že kdyby se nadále řídil mými pokyny, ocitl by se na hodně tenkém ledě, takže další vydávání a prodej knížek si bude řídit sám – a začal chystat k vydání do češtiny přeložené vzpomínky chlastometra Borise Jelcina. To byl nejenom konec naší spolupráce, ale i konec mého známého, který svižně nasekal šílené dluhy, za které ho odsoudili na pár let meditací v chládku. Další můj spolupracovník, který si založil vydavatelství a začal vydávat mé knížky, byl rovněž oslněn snadným (tedy podle jeho úsudku snadným) vyděláváním peněz, že si k tomu pořídil ještě prodejnu zahraničních luxusních aut, kde potom jel na dluh, až ho poslali na deset let sedět a když ho pustili, tak skončil sebevraždou. Potom jsem se pokoušel ještě vícekrát s někým spolupracovat nebo spolupracovat s nějakou organizací či firmou jako byla třeba Stratosféra, Astro, Super, Seznam, televize Nova, Prima a potom i Barrandov a slavné Eso Ezo tv a já už ani nevím, co ještě, ale vždycky to mělo stejný průběh. Bombastický začátek, rychlá cesta nahoru, ke slávě, slušný zisk a najednou přišel zlom, druhá strana se začala pokoušet mě „řídit“ a „usměrňovat“ a byl konec. Tedy konec pro tu druhou stranu, konec nakladatelství Eminent, konec Supru na Seznamu, konec nakladatelství Regent Art press, konec nakladatelství Eddie Major, konec častopisu Astro, konec vysílání Ezo tv, nakonec skončila i Nova, prostě všechno šlo do kytek. V současné době spolupracuji s Bleskem, ale je to spolupráce opatrná, ani jeden z nás nekecá do práce a činnosti toho druhého, takže to docela funguje. Už několik let. Když jsem začínal fotit s Arianou, tak přistupovala k naší práci s nadšením a pokorou a je fakt, že jsme spolu, já jako fotograf a ona jako modelka vytvořili několik stovek fotek, které měly velmi slušný komerční úspěch, nakonec se dostaly i do Ruska a do Spojených Států. Dál bych se je musel snažit prosazovat snad jedině na Marsu. Všechno fungovalo v pohodě, vydávaly jsme knihy, publikace, články v časopisech, chodili jsme do televize – a najednou mi Arča říká, hele, mě se ty naše fotky nelíbí, já nechci dál fotit tímto způsobem, no, jak už asi tušíte, nejsem člověk, který se musí do prdele posílat dvakrát nebo třikrát. Od té doby, což je již asi 15 let, možná i dvacet let jsme už necvakli ani jednu jedinou fotku. Začal jsem fotit s Monicou, s níž jsem vyfotil (a samozřejmě i prodal) něco přes deset tisíc fotek, no, co k tomu dodat, v dnešní době už nespolupracuji a nefotím s nikým. Ale mám pár, z mého hlediska zajímavých projektů, které by se daly uskutečnit, samozřejmě, že jsou k tomu zapotřebí peníze, které nemám, ale nevadí. Když se nenajde nikdo, kdo by se mnou chtěl spolupracovat, půjdu si za svým cílem klidně opět sám.
Moje vlastní cesta za úspěšným samostatným podnikáním se dá shrnout do dvou bodů – nesnažte se přeskakovat vlastní stín a nesnažte se nikomu prodávat sračky.