Mnozí z vás určitě tuší, co to asi je, ta umělecká symbolika, většinou se jedná o personifikaci, čili nějaká osoba hraje nebo představuje určité vlastnosti nebo nějaký, celkem jasný jev, například postava starce, který se jmenuje Kronos a labužnicky pojídá své vlastní děti, představuje čas. Nebo Čas, to je už jedno, vtip je v tom, že všechno, co se v čase „narodí“, čas opět stráví. Postaví se barák nebo někdo postaví barák, sám se asi nepostaví a za určitý čas nebo hned po dostavění se začne rozpadat, až z něho za několik staletí nezůstane kámen na kameni, pantáta Čas svůj výtvor symbolicky spolknul a strávil. Je to smutné, ale málokdo tomu uteče, před Časem se neschováte, jediná možnost, jak soutěžit s Časem je snažit se o vyrovnávání entropie, o tom jsme už, myslím, mluvili, ale to je na dlouhé povídání, ale podle mého názoru je to jediná možnost, jak s negativním působením Času zatočit. A naložit. K tomu je ale třeba inteligence, která – kupodivu, kdo by to byl řekl, též nepodléhá stárnutí a Času. Takže aspoň něco, ale jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere.
Když se něco ztvární tak, aby se to podobalo svému modelu nebo své předloze, mluvíme o realizmu, k tomu má asi nejblíže fotografie, občas se o ní dokonce říká, že fotografie nelže, ale to je taky blbost, je lepší, zvláště v dnešní době, když člověk nevěří ani tomu, co sám vidí na vlastní oči. Očních švindlů je taková hromada, že prase aby se v tom vyznalo – a opatrnosti nikdy nezbývá. Jinak i v realistickém umění existuje symbolika, protože vlastně symbolika sama o sobě povyšuje jakékoliv dílo na umělecké. No a když se v podání reality pár informací trochu zašmodrchá, máme před sebou surrealismus. Je to svým způsobem český vynález, protože nikdo, žádný národ na světě nemá tak srandovní, pitoreskní až specifické vnímání světa jako Češi. Současně ale na to můžeme být hrdí. I když nám kvůli tomu téměř nikdo ve světě nerozumí. Kdysi dávno, když byl vyhlášený celosvětový Rok československého filmu, tak se ujalo rčení, tomu já nerozumím, to pro mě český film. Tedy něco jako, promiňte, to je pro mě španělské pueblo.
Vždycky jsem si říkal, že je docela legrace, když se v umění trochu zamíchají symboly, i když ve skutečnosti by to tak klidně mohlo být. Představte si třeba obraz Obr a Goliáš, kde by malý Goliáš stále vedle skutečného obra, nebo obraz David a Goliáš, na kterém by David držel v ruce baseballovou pálku a neskutečně velký Goliáš by měl v ruce prak s půlkilovým šutrem. Pokud si vzpomínáte na obraz Papež, zasažený meteoritem, tak už jste blízko pochopení smyslu určitých nesmyslů. Informace je prostě informace, kudy cestuje, v jakém stavu přicestuje a jestli opět neporušená odcestuje, kam trefí a kam netrefí, to je věda, která má právě nyní obrovskou budoucnost. Docela se divím, proč se lidé nehrnou do esoterních škol, kde se žáci učí rozlišovat pravdu od blbosti. Možná jsme si již zvykli, že ve skustečnosti prakticky neexistují 100% čisté věci. Jakmile se někde vyskytuje něco, cokoli, co vykazuje 100% čistotu, tak je to vždycky trochu divný. Naprosto „čistá“ věc má téměř vždy netypické vlastnosti, možná bychom s úžasem zjistili, že puritánská snaha po čistotě umocňuje sílu čehokoliv, co může požadovanou čistotu narušit. A naopak, jakékoliv benevolentně tolerované narušení určitého pořádku, vede k dodržování řádu a zákona. I když to zní na první poslech trochu přiblble, něco na tom je.
Jo, proč to vlastně píši – mám toho teď, v poslední době tolik, že skutečně nemám čas stíhat všechny maily, takže se může stát, že, zvláště pokud dostanu mail nečekaný, téměř náhodný, tak mi potom trvá třeba týden, než se dostanu k odpovědi. Děkuji za pochopení, je to v podstatě to samé, jako v jakékoliv jiné redakci. Jak se to vždy psalo v pradávných socialistických redakcích, nevyžádané rukopisy a nevyžádané dopisy v koši nekončí – odnášíme je rovnou do kotelny. Já se tedy snažím odpovídat na všechno, ale někdy to prostě trvá trochu déle, musíte mít trpělivost, ale na druhou stranu se můžete klidně ozvat ještě jednou, někdy se stane, že se nějaký ten mail zatoulá, nedělám z toho vědu, nakonec se vždy dobereme oboustranné spokojenosti. Co říkáte tomu Středovi? Já jsem nad tímto týpkem přemýšlel už v roce devadesát nebo kdy se poprvé objevil na scéně a pořád jsem si říkal, že je divné, jak to, že když nabízí, řekněme si to na rovinu a upřímně, naprosté pitomosti, že jde nahoru a jeho sláva stoupá jak vystřelená raketa. Potom si pamatuju, že měl nějaké potíže finančně administrativního rázu, je možné, že mu připadalo nudné dodržovat nějaká pravidla nebo předpisy a mohlo se to týkat i peněz, nejenom rodinného života, takže na nějakou dobu svižně zmizel někde asi na Filipínách. Že se potom opět nenápadně zjevil, to jsem v podstatě ani nezaregistroval, na současném českém poradenském nebi začali radit Duškové a různí „celostní“ doktoři. Ale pan Středa byl opět mezi námi, dokonce i s kamarádem, jako Robinson s Pátkem, čili Středa s Pátkem, ale najednou nedělal nic z toho, co dělal původně – a to mi nyní připadá trochu divné, když jsem v něčem dobrý, tak bych toho měl nechat a skákat z progresivních metod hubnutí na trénink nedomrlých dětí..? Je to divný, občas se k tomu vracím a říkám si, od koho si tady lidé v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí vlastně nechávali radit? Nonstop, dvacetčtyři hodin denně, sedm dní v týdnu? Sexuologové se ukázali jako silniční vrazi nebo konfidenti StB, ekonomičtí poradci se projevili jako podvodníci, esoteričtí poradci a celostní jogíni selhali na celé čáře, nikomu se vlastně nic nepodařilo, esoteriku nakonec začali dělat herci, pokud se ovšem nevrhli do politiky. Já si velmi dobře pamatuji, jak těžko jsem se dostával mezi tzv. autory, esoteriky, popřípadě i různé „radily“, kteří většinou začínali o mnoho později než já, neměli žádné zkušenosti, v podstatě to byli naprostí břídilové, nejdříve třeba v televizi vykládali karty a věštili budoucnost nebo cvičili s energiemi, potom přeskočili na televizní hádanky a kvízy. Machři, co odborně vykládali o životních cestách a psychosomatické kondici jsou už zpoloviny po smrti, ostatní se podobají symbolům na tarotové kartě Smrti. Svá místa na informačním výsluní v televizi, v novinách, časopisech, na přednáškách a na knižním trhu si však stále pevně drží. Tak si někdy říkám, to jsou naši lidé skutečně tak pitomí, že jim nestačí třicet let sledovat zbytečnou námahu různých břídilů? Když jsme dělali jeden z našich posledních ritálů v Písecké bráně, tak sice přišlo poměrně dost lidí, z čehož jsem měl upřímnou radost, ale, jak jsem se dozvěděl, tak možná stejné množství lidí na náš rituál nepřišlo, protože prý nepůjdou na žádnou akci, kterou pořádá člověk, který se pokusil zabít svou manželku. No, ještě, že jsme se nepostříleli mezi sebou nebo nezabili pár lidí v autech a nesepisovali o tom podrobné zprávy na StB, to by nás asi dav přece jen miloval.