Pokud alespoň trochu sledujete cvrkot kolem sebe, jistě jste si všimli několika zajímavostí, které nám v současné době zpestřují život. Problémy s Ukrajinou, problémy s Rusákama, problémy s Willem Smithem a problémy s nejasnou budoucností, tedy, ani né snad s budoucností naší planety, ale pouze a jedině s naší budoucností. Díváme se do tarotových karet, hodnotíme astrologické konstelace, ale, jak jsme si již tolikrát řekli a znovu a znovu to opakuji, nejdůležitější na všem je základ veškeré esoteriky – analogie a synchronicita. Podobnost jevů, které jsou si podobné a souvislost nebo provázanost náhod, které se dějí na různých místech – a jsou si podobné. Je to věc, která je poměrně dosti složitá a nelze se jí naučit za den. Zatím můžeme být hlavně hrdí, že jsme lidé, čili jediní živoucí tvorové na této planetě a možná i ve vesmíru, kteří jsou schopní jakž takž pochopit, čím pro nás může být analogie zajímavá a v čem tkví výpovědní síla synchronicity.
Když si vezmete jakoukoliv knížku o synchronicitě, tak se v ní dočtete, že synchronicita je podobnost náhodných jevů a pokud tuto podobnost najdete, můžete pomocí jednoho náhodného jevu usuzovat na dopad jiného náhodného jevu, jehož průběh právě zkoumáne. Je to natolik zvláštní, že všimnout si toho mohl jedině člověk, pokud si toho všimnul ještě nějaký jiný živý tvor, třeba delfín, tak se to u něho může projevovat jedině snad formou nějakého tušení nebo instinktu, čili pomocí informací, které nemají svoji podstatu v logické činnosti mozku. Když jsem tak nad tím přemýšlel, došel jsem k závěru, že základní zákony, kterými se řídí veškeré dění ve vesmíru jsou dva – zákon akce a reakce, pomocí něhož se dají odvodit všechny ostatní zákony (třeba i ty základní, které asi přece jenom nebudou tak zcela základní, když se dají odvodit, jako jsou třeba zákon setrvačnosti a zákon síly) a zákon synchronicity. Stačí studovat tyto dva zákony a porozumíte celému světu, který vás obklopuje. Škoda, že mě z politických důvodů vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6 v Dejvicích, byl jsem svého času jeden z nejlepších studentů a možná, kdybych se věnoval vědě, mohl jsem přijít na pár zajímavých patentů a vynálezů. Teď se hodně mluví o ruském plynu, jako, že nám ho odstaví a podobně. Málokdo si pamatuje šedesátá a sedmdesátá léta, kdy se budoval plynovod Družba a v Česku se předělávaly spotřebiče ze svítiplynu na zemní plyn, naskytl se problém, jak měřit množství dodaného plynu. Možná vás to ještě nikdy v životě nenapadlo, jak by se dala změřit tak obrovská masa zemního plynu, který pod šíleným tlakem proudí v mohutné trubce přes několik států, no, docela dobře si pamatuju, jak jsem jako pomocná síla (to už bylo po vyhození ze školy) byl na konferenci vědců, kteří rokovali o možnosti měřit množství plynu podle jistých paramterů, k nimž ale potřebovali znát také aktuální složení zemního plynu. To se dalo zjistit pomocí plynové chromatografie, ale problém byl, jakým způsobem a do čeho odebírat vzorky plynu, protože problém byl právě onen tlak, pod kterým plyn proudil, takže vědci zvažovali použití různých tlakových nádob nebo složitých přístrojů, pomocí kterých by se původní tlak snížil a když už tak rokovali skoro hodinu a pořád na nic kloudného nepřišli, tak už mi jich bylo líto, tak jsem jen tak, do bezradného ticha polohlasně pronesl, odebírejte ten plyn do kovových kapilár, protože, jak známo, a učí se to i běžně na školách, v kapilárách neplatí tlakové zákony. A to bylo všechno, co jsem k tomu řekl. Napjaté ticho ještě chvíli pokračovalo a potom nastal jev, který se často ilustruje vtipným citátem, po bitně je každý generálem. Rozproudila se prudká diskuze a nebudu vás dlouho napínat, konference skončila jednoznačným rozhodnutím, že se ruský plyn bude na měřících místech odebírat do kovových kapilár, které se následně připojí k plynovému chromatografu – a světe div se, tímto způsobem se v následujících letech měřilo množství sovětského, později ruského plynu, proudícího na naše území. Není zač.
Já, robot je akční sci-fi film z roku 2004 inspirovaný stejnojmennou sbírkou sci-fi povídek Isaaca Asimova. Jak na sebe tento snímek dokázal upozornit v roce 2022? Takhle, je to výborný film s nádhernými efekty, v podstatě pojednává o vzpouře robotů, samozřejmě se dá říct, že vzpoura robotů je už natolik ohrané téma, že kdyby někde ve filmové nabídce chybělo, tak začneme být nervózní. Je ale zajímavé, jak se zde spojilo několik věcí, které byste možná ani sami od sebe nedali dohromady. Vznikl konflikt na Ukrajině, nevím, jestli tam bojují nebo Ukrajinci hlavně prchají před Rusákama, nevím, nebyl jsem tam, asi si to nechám poutavě vyprávět od pana Fialy, který se tam prý teleportoval za nás, možná pro nás, i když bez nás, další informace je, že se k nám hrnou Ukrajinci, je celkem zbytečné to nějak vysvětlovat nebo omlouvat, popřípadě jim fandit či cokoliv jiného, základním faktem k zamyšlení je skutečnost, že jich bude už určitě tak čtvrt miliónu, což je počet, který se jen tak zanedbat nedá, hlavně z hlediska bezpečnosti státu, pokud by někdo se mnou nesouhlasil, tak asi bude mít v hlavě nasráno, to, co říkám není nic proti Ukrajincům, kteří prchají, protože mají strach, že jim něco spadne na hlavu, to se dá pochopit, nicméně to, co říkám já, se dá také celkem snadno pochopit: Řekl bych, že mám právo takhle nahlas uvažovat, navíc, já se nehrnu do Ukrajiny, Ukrajinci s určitou cizineckou příměsí se hrnou k nám. Sám jsem byl a žil v exilu, byl jsem devět let v Německu, chápal jsem lékařské prohlídky, odběry krve, rtg snímky, protože Němci chtěli mít kontrolu nad možností zavlečení různých chorob jako třeba tbc nebo dětské nemoci levičáctví a já nevím, čeho všeho ještě, takže jsem i rozuměl tomu, že jsme zpočátku byli v lágru s omezenou možností pohybu, každá strana chtěla něco, museli jsme se přizpůsobit těm, co byli v dané situaci doma. Pochopitelné.
Je známo, že se u nás lidé na Ukrajince vždy dívali s určitým despektem, opět opakuji, že to není nic proti Ukrajincům, neříkám, že jsou nevzdělaní a hloupí, sám jsem chodil k ukrajinskému zubaři a byl jsem absolutně spokojený, lepší než jakýkoliv český zubař, proto mi bylo i líto, když se Šmucler rozhodl poslat ukrajinské zubaře domů, protože mu tady dělali konkurenci – a teď je sranda, že je má zpátky i s rodinami a měl by jim pomáhat se sháněním praxe a práci. Ale i to je součástí synchronicity, která by se dala někdy přeložit jako „blbá náhoda“. Nicméně jsme byli zvyklí, že Ukrajinci pracovali na stavbách, pracovali načerno, pracovali jako levná pracovní síla, byli to takoví roboti. Já, ukrajinský robot. Tak to bohužel bylo, nemá cenu si nalhávat, že jsme vždy Ukrajině fandili (viz Šmucler a podobně). Navíc se dá říct, že poměrně dost lidí má trochu strach, aby se nám tady Ukrajinci jako levní roboti nevzbouřili – a teď se do toho Amerika blýskne rozdáváním Oscarů a herec Will Smith se nechá vyprovokovat moderátorem Oscarů a jde a vrazí mu facku. Hned jsem si řekl, pozor, synchronicita se hlásí o slovo, na něco upozorňuje. Samozřejmě jsem si hned vzpomněl na Willa Smithe v hlavní roli ve filmu Já robot – tak jsem se na ten film podíval a říkal jsem si, a sakra, jestli to můžu brát jako symbolické zobrazení naší blízké budoucnosti, tak potěš pánbu.
Rusáci nedávno natočili seriál o robotech, který se jmenuje Lepší než my, tam zase vystupovali dokonalí roboti, kteří byli vyrobení v Číně a většinou se projevovali podle toho, jak s nimi majitelé zacházeli. Když bylo všechno OK, byli roboti hodní a spolehliví, když se s nimi zacházelo špatně tak vás vlastní robot klidně zabil. To všechno jsou důležité symboly, pomocí nichž k nám promlouvá síla analogie, ale i tak by to chtělo, abyste se na film Já robot podívali sami a nechali jeho symboliku působit na své vědomí a podvědomí a potom možná začnete celou tu šaškárnu kolem Ukrajiny vidět trochu jinak, než jak se oficiálně prezentuje.
Čekám, kdy se u mě ohlásí nějaký produkční z Barrandova, který bude mít zájem o odkoupení práv na můj nejnovější román Já Nošík. Však uvidíme. Jdu si dát cigáro.