Trauma

Ráno jsem se snažil podívat, co nového na Ukrajině, ale bohužel se našemu zpravodajství podařilo všechny zprávy, popřípadě informace z údajného bojiště natolik zašmodrchat, že už asi nikdo, ani sami tvůrci, netuší, co je pravda nebo lež co je výmysl, co by se dalo označit jako inscenace nebo snaha o rozptýlení pozornosti. Dříve to bylo jednodušší, protože fotoaparáty, mikrofony a kamery mívali v ruce zpravodajci, takže, i když se též často natáčely hovadiny, člověk jimi nebyl tolik zavalený jako dnes, kdy může „zprávy z bojiště“ natáčet na mobil každý sopel z ulice. Jsou prostě občas situace, kdy si musíme přiznat, že víme prd a pokud jsme opatrní na přijímání pokroucených či vyloženě trolích informací, tak je zbytečné číst si nějaké křečovité články, v nichž si redaktoři nebo bývalí redaktoři často spílají do pitomců a rozebírají absolutní hovadiny. Berme to prostě tak, že je „na východní frontě klid“, čili se v tomtéž klidu můžeme věnovat výkladu tarotových karet, stejně jako astrologii. Připomeneme si jedno starší videjko, které je zajímavé hlavně tím, že je v něm hromada informací, které dodnes stále dokola (občas s úspěchem a občas spíše marně) řešíme.

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jak vzniká jev, který je obecně znám jako „trauma“. Máme trauma z dětství, trauma z války, trauma z toho, že jsme museli žít pod nadvládou komunistických psychopatů, já mám v podstatě celoživotní trauma z toho, že jsem se nikdy nemohl věnovat, čemu jsem chtěl, že jsem na většinu svých projektů neměl peníze a že jsem nakonec musel dát své nejlepší myšlenky k ledu, s tím, že se k nim s nejvyšší pravděpodobností už nikdy nedostanu. Zamysleme se ale nad tím, jak takové trauma vzniká? Každý celkem správně tuší, že trauma není veselá záležitost, že je to něco, co nás sráží v rozletu. Jste v určitém prostředí, v určité situaci, doma, v rodině, na pracovišti, ve škole, máme kolem sebe lidi, kteří se navzájem znají, někdy jen od pohledu (což je možné i v rodinách) nebo se znají jako spolužáci nebo spolutrpitelé na jednom pracovišti. Je celkem normální, že se dostanete do situace, kdy máte o někoho zájem, rádi byste se s ním pobavili, ale dotyčný si vás nevšímá (jak se říká, hází na vás nevšímáky) a bavit se s vámi nechce. Je celkem jedno, z jakého důvodu, důležité ale je, že vás přehlíží. Vás to nasere a tomuto nasrání se odborně říká trauma. To, co se nazývá „trauma z dětství“ v podstatě neexistuje, protože vždy se dá najít určitá situace, která by se dala nazvat jako „traumatizující“, ale ne každý trpí nějakou příšernou vzpomínkou z dětství, navíc by se dalo říct, že většina vzpomínek z dětství je spíše hnusná, než povznášející. Vždycky je nejhůře pociťován nedostatek pozornosti, vyloučení z kolektivu nebo takové to „odsouzení do klatby“. Stejně bude každého srát nedostatek možnosti v klidu si odpočinout, věnovat se pouze sobě a svým myšlenkám. Z tohoto hlediska z nás dětství dělá celoživotní poloviční debily, zápasící celý život s různě hlubokými a prudkými záchvaty obsedantní neurózy.

Ještě si dovolím malou poznámku k často opakované otázce, k čemu je výklad tarotových karet a proč se často stane, že se něco, co podle karet odhadneme do budoucnosti, vůbec nestane, neuskuteční se to, zázrak se nekoná a ani ten, komu bychom to přáli, nebude běhat po vodní hladině, ani nebude proměňovat vodu ve víno. Život je v podstatě celkem jednoduchý. Narodíte se do určitých rodinných poměrů, čímž je též dáno jakési celoživotní ekonomické zázemí, které potom drží na uzdě ti, kteří vám vládnou, jinak byste je přestali poslouchat. Každý člověk je zvědavý na svou budoucnost – jsme zvědaví, jak bude vypadat zdraví, práce, partnerství, hmotné zabezpečení, my sami se snažíme, aby to bylo co nejlepší, zatímco, ti co jsou nad námi (co si občas říkají volení zástupci) se nás snaží ojebávat tak, že by se za to musel každý slušný člověk stydět od rána do večera. Vy potom přijdete na karty a jste zvědaví, dostanu v práci přidáno? Najdu si lepší práci? Partner ode mě v hrůze utekl, vrátí se? Omluví se mi? Bude mě dál bez řečí poslouchat? Na většinu otázek můžete odpovědět i bez karet, jak vždycky říkala Annie Kartářka, já vlastně karty k vykládání ani nepotřebuju, můžu klidně vykládat i z pivních tácků nebo z pexesa. V určitém slova smyslu to je pravda, protože samozřejmě můžete s někým prodiskutovat jeho problémy i z hlediska osobních zkušeností nebo z hlediska psychoterapie, ale karty mají tu výhodu, když je použijeme při výkladu, že my sami neovlivníme, co karty řeknou. Jak to vypadá s naším vztahem, s manželem? A objeví se karta Smrt, Soud (rozchod) a Princ Pohárů (přijde někdo nový). Co se k tomu dá ještě dodat? Ale je to dáno náhodou, která plyne z vykládání karet. Ve skutečnosti žádná budoucnost neexistuje a i kdyby existovala, tak my můžeme žít pouze v přítomnosti a budoucnost nás může zajímat čistě jen teoreticky. Když pozorujeme, jak to v životě chodí, tak si snadno všimneme, že si svou vlastní budoucnost, popřípadě i budoucnost lidí, které známe, můžeme ovlivňovat, například se rozhodneme, že večer půjdeme do kina, zavoláme kámošům, domluvíme se, koupíme lístky a jdeme do kina. Rozhodnutí navštívit kino padlo už přes den, ale uskuteční se večer. To snad dokáže pochopit každý. Do toho se nám ale může zamotat náhoda, která ovlivní počasí, výpadek proudu, vybuchne elektrárna, vypukne povstání nebo nějaká protestní akce, kino se zruší a my večer do kina nejdeme. Všechno je nakonec jinak. Pokud bychom se dívali na otázku, zda půjdeme večer do kina pomocí tarotových karet, tak by nám s nejvyšší pravděpodobností vyšlo, že ano, půjdeme, ale mohla by se tam objevit Osmička Mečů, nečekaná komplikace, která může, ale nemusí nastat. Je to taková sitauce, kdy budoucnost stále ještě není ničím daná, ale osud už dává najevo, že by bylo dobré, připravit si ještě plán B. Dá se pochopit, že pokaždé, v okamžiku, kdy nastupujeme do auta a vydáváme se na cestu, existuje pravděpodobnost, sice malá, ale je tam, že se nedožijeme konce plánované cesty. Sto lidí se zeptá, jestli proběhne cesta bez problémů, podle karet se dá stokrát říct, že všechno dopadne dobře, dvakrát se stane, že komplikace vstoupí do cesty a potom se dva lidé stále dokola ptají, jak to, že podle výkladu tarotových karet nikdy nic nedopadne tak, jak bylo předpovězeno.

Řekněme si to tedy ještě jednou, tarotové karty se nevykládají z hlediska jasnozřivosti nebo z pozice vizionářských pohledů do budoucnosti, nikdo není věštec, který by mohl v budoucnosti číst, jak v otevřené knize, stačilo by zeptat se jasnovidce, co si zítra vezmu na sebe? a potom si s lehkou samozřejmostí vzít něco úplně jiného a vysmát se mu do očí. Podle tarotových karet se nedá „tipovat“ nebo odhadovat výsledky loterie, stejně tak se nedají odhadovat věci, o kterých ostatní vědí, že je budete odhadovat, tady platí princip dodržování určitého tabu – když odhadnu do budoucnosti, co se stane a vy to nebudete vědět, tak se to téměř s určitostí stane, pokud to budete vědět, tak se to téměř s určitostí nestane. Na druhou stranu se dá využít i toho, že výklad tarotových karet je svým způsobem rituál, který ovlivňuje budoucnost, ale chce to trochu praxe, někdy pomůže, když schválně řeknete opak toho, co vidíte v kartách – a někdy to může zachránit život. Kdyby někdo v onen osudný den řekl Kellnerovi, že na poslední chvíli se nemění pilot, ale vrtulník a pokud změní pilota, tak plánovaný výlet nepřežije a on by kvůli věštbě strávil celý den v baru, kde by s kámošema klábosil o businessu, bylo by všechno jinak. Možná by nedošlo ani ke konfliktu s Ukrajinou.