Abychom lépe porozuměli chodu tohoto světa, doporučuji, čistě z filosofického hlediska proniknout trochu hlouběji do podstaty entropie. Většina lidí ví o entropii totální prd, to je ale bohužel vůbec neomlouvá, i když se tím potom snaží omluvit svá špatná životní rozhodnutí, popřípadě, pokud jsou ve vysokých funkcích, to, že přivedli národ nebo stát na pokraj absolutní zkázy.
Takže, co to vlastně je, ta entropie?
Entropie obecně vyjadřuje neuspořádanost systému nebo by se dalo říct, že vyjadřuje míru neuspořádanosti systému. Entropie je nejistota a ve hře informací je entropie to, co nevíme. Jedno proč, ale prostě to nevíme, buď si z nás dělají informační zdroje prdel nebo jsme příliš tupí na to, abychom informace správně vyhodnotili a pochopili. Pokud se máme dozvědět něco nového, co nám může přinést užitek, potřebujeme Zdroj informací, potom potřebujeme Kanál, kterým se informace přenášejí na jiné místo a Cílovou jednotku či stanici, která je schopná informace zachytit, dešifrovat a zaznamenat, čili uchovat. Přitom je celkem jedno, jestli informace popisujeme pomocí slov nebo se je snažíme vybubnovat pomocí tamtamů. Každá zpráva má určitou míru entropie.
V životě se často stává, že vám někdo ublíží, ale jen tak si na vás nepřijde. Vy si to dlouho pamatujete a když se potom někdy naskytne příležitost, tak mu to vrátíte i s úroky. Můžete přitom mít i docela zajímavý a příjemný pocit uspokojení, kterému se říká satisfakce. Někdo tomu říká také satisfacka.
Většina lidí, když má volit mezi „dobře si pamatovat“ a „zapomenout“, dá přednost neutuchající paměti. Proč nakonec ne, celá naše osobnost a celý náš lidský profil je postavený a poskládaný z různých ústřižků pamětí. V podstatě tvoříme takovou menší či větší paměťovou koláž nebo montáž, ale současně nijak zvlášť neřešíme proces zapomínání, i když na jednu stranu je zapomínání docela děsivé, protože, když něco zapomeneme, tak to pro nás najednou není, ani když budu chtít, tak si nemohu vzpomenout nebo si připomenout něco, co se mi právě vykouřilo z hlavy – a pokud mě to předtím ovlivňovalo, může proces zapomínání změnit celou moji osobnost. Proto je dobré si hodně věcí zaznamenávat, zapisovat, popřípadě si nějakou dobu psát deník, to je už celkem jedno, jestli to bude nějakou tou primitivní formou, můj milý deníčku nebo formou strohých poznámek, dnes mě nasral učitel matematiky, nejraději bych mu vyrval mozek z hlavy a rozmazal po tabuli, protože když se po čase ke svým poznámkám vrátíte, určitě vás překvapí něco, na co jste zapomněli a je to docela zajímavý pocit.
Všechno, co jsme si řekli o informacích a o entropii jako stupni bordelu v informacích se vám bude hodit právě v dnešní době, kdy zuří informační studená válka a Západ i Východ opět duní zavírající se železnou oponou, je i docela dobře možné, že tentokrát to bude už definitivně navždy.
Kdybych měl namalovat nebo nakreslit obraz, symbolický obraz našeho současného světa, asi bych tam nakreslil spoustu lidí, jak se snaží něco dělat, jeden by šel na nákup, druhý s kočárkem na procházku, třetí by rozhazoval zrní po poli, další by opravoval auto a všichni by měli v zátylku zakousnutého jednoho nebo i dva psychopaty.
Jak se projevuje entropie v praxi – jednoduše – nemáte přehled. Vidíte sice, co se děje, zaznamenáte nějaký zmatek na ulicích, lidé zacinkají klíčema od bytu (dnes už ty byty většinou ani nemají) nebo si poslechnete rozhorlené hlasatele či řečníky v rádiu a v televizi, aha, za všechno mohou Židi, komunisti, pravičáci, levičáci, Rusové, aha, tak tady by to chtělo ošetřit – a už jste vedle na nějakém informačním zcestí nebo sjedete s kamiónem ze silnice na polní cestu, uvěříte nějaké kravině a přitom nevidíte, že za každou škodlivou zprávou a za každým škodlivým rozhodnutím se schovává jeden nebo i více psychopatů. To je ta skutečná škodná v revíru a kouzelné na tom je, že se to nemusíte nikdy v životě dozvědět, prožijete život s tím, že největším zlem ve společnosti jsou feťáci, bezďáci, zloději, zbohatlíci, kapitalisti, diverzanti, pohraničníci, přistěhovalci, imigranti, banky a v čele všeho sedí Bill Gates se svým zvrhlým očkováním a nikdy se nedovíte, že nejvíce vám v životě škodila psychopatická teta, psychopatická matka nebo psychopatický strejda.
Mně to trvalo strašně moc dlouho, než mi začaly všechny informace o psychopatii docházet a než jsem nad tím začal se skutečně otevřenou myslí přemýšlet. To jsem ale už dávno přišel prakticky o všechno. Naše rodina nepatřila k nejchudším, děda a bába z otcovy strany měli baráky, pozemky, hospodářství, zvířata a byli v podstatě soběstační, děda a bába z matčiny strany měli baráky, byty, menší továrnu na zpracování dřeva, pozemky, vinice, zvířata a byli soběstační. Bába a děda z matčiny strany měli dceru, to byla později, ve svých dvaceti, moje matka a syna, to byl bratr mé matky, který byl circa o deset mladší než moje matka a o deset let starší, než jsem byl já. Žili na vesnici a protože nebyli úplně blbí a psal se rok 1948, to jsem se narodil, vzala si moje matka mého budoucího fotra a oba společně vstoupili nejenom do svazku manželského, ale též do Komunistické strany Československa. Vždycky jsem si dělával srandu ze své matky, že byla ve straně ještě před jejím založením.
Matka nedělala žádnou školu, vinu za to později dávala mně, protože jsem se narodil zrovna v tak nevhodný čas, kdy mohla jít na vysokou, místo toho se ale musela starat o „řvoucí uzlíček v náručí“, jak si zapsala do Deníku dítěte. Jaroslav, její brat a můj strýc byl neobyčejně tupý člověk, myšlení mu nikdy moc nešlo, dokázal se naučit mechanicky opakovat „postup práce“, ale to bylo asi tak všechno. Už se o tom nedokázal ani s někým pobavit. Prostě debil. Fotr nastoupil jako profesionální voják do služby vlasti, dostal dobrý plat a velký byt, takže přes den šaškoval v kasárnách a doma chlastal vodku s džusem, až to s ním šlehlo a to byla asi tak veškerá náplň jeho života. Na rozdíl od strýce Jaroslava měl silnou mechanickou paměť, takže se dokázal naučit latinsky, francouzsky, německy, udělal vysokou technickou školu, vystudoval na inženýra, až dopadl jako plukovník inženýr – a to už všem ženským kolem padaly sukně, sotva ho zahlédly.
Takže o matku, která využila svých komunistických předností bylo postaráno. Když jsme se přestěhovali do Rakovníka, tak tam pracovala jako šéfredaktorka místních okresních novin Rozvoj a potom, když jsme se přestěhovali do Prahy, tak začala pracovat v redakci Rudého práva na Poříčí v zahraničním oddělení. V té době jsme bydleli na druhém břehu Vltavy v ulici Plynární, hned vedle dnešní stanice metra Holešovické nádraží. Tenkrát tam ještě nebylo nic. Jenom autobusová stanice, kde jezdila legendární 200 směrem na Prosek. S Jaroslavem byly potíže, protože nebylo žádné pořádné pracovní místo, kde by mohl vyniknout. Jeho kmotr poradil bábě a dědovi, ať dají Jaroslava na střední ekonomickou a potom se uvidí, mohl by pracovat v bance nebo tak nějak… Když Jarin udělal střední ekonomku, tak pořád ještě ale nebyl nic, protože to byla škola, kterou měl skoro každý. Kmotr mu řekl, ať trénuje psaní na stroji, když už se na ekonomce naučil ty základy, tak Jaro trénoval, až se z něho kouřilo a – vyhrál místní závody v rychlosti psaní na stroji, potom vyhrál okresní závody, krajské závody, celostátní závody a nakonec ho kmotr přihlásil na světové klání, kam byly přihlášené hlavně ženy, v kategorii mužů soutěžili pouze dva, nějaký Němec a náš stryko Jarin. Jak se dalo očekávat obsadil Jarin hezké druhé místo a když se vrátil, tak o něm psaly noviny, jako že máme mistra světa v rychlosti psaní na stroji a že je ostuda, když Mistr nemá žádnou odpovídající práci, tak s pomocí mojí matky se dostal také do Rudého práva jako šéf dálnopisného oddělení a k tomu dostal krásný mnohapokojový služební byt na Poříčí, takže vlastně bydlel v té samé ulici, co byly redakce a tiskárny Rudého práva. No, takže jsme se dostali do situace, kdy matka i její bratr měli krásná pracovní místa, oba byli navíc ve straně, takže pracovní místa měli zakotvená, přímo zabetonovaná v základech naší socialistické vlasti. No, jak se Jarin učil rychle psát, tak jsem mu s tím vydatně pomáhal a měřil čas a čistil psací stroj a protože mě to též docela dost zajímalo, tak jsem se učil s ním. Měl jsem u toho výhodu, že jemu bylo přes dvacet a mě bylo deset, jedenáct a jak známo ze sportu, mají mladší borci větší šance později vyniknout. No, prostě jsem se naučil psát stejně rychle a stejně dobře jako Jarin, akorát si toho u nás doma nikdo nevšiml. Potom jsem začal psát povídky, knížky, fejetony, pohádky, úvahy a otiskoval jsem to v řadě časopisů jako byly Květy, Večerní Praha, Dikobraz, to všechno byly časopisy, které měly též redakce v komplexu Rudého práva. Když mě vyhodili z vysoké školy, tak jsem si sám našel další práci u Krátkého filmu Praha a vůbec mi v té době nedošlo, že ani ta moje posraná matka, ani ten debil Strejdoslav se mi nikdy nesnažili pomoct s nalezením práce, přestože seděli takříkajíc přímo u zdroje, tak mě nechali vždycky dělat nějakou dělnickou dřinu nebo nekvalifikovanou práci pomocného dělníka a já byl tak pitomý, že mě ani nenapadlo, abych si řekl, hergot, do prdele, tady něco nesouhlasí… jak to, že synkové jiných redaktorů a šéfíků v Ruďasu mají už dávno své vlastní ateliéry a pracují buď jako fotografové nebo někde mají pěkná místečka jako redaktoři nebo šéfredaktoři a já si vydělávám osm set hrubého mezi pomocníkama pomocníků..? Není tak trochu chyba v rodině, která potřebné konexe měla a asi byla chyba i ve mně, že jsem nedokázal vlivu své rodiny využít. Nikdo v té době nevěděl, že polovina mé rodiny pracuje v Rudém právu a na Karlově univerzitě na právnické fakultě. Když jsem se hlásil na střední školu v Rakovníku, tak jsem měl ze základky samé jedničky, všichni se shodli na tom, že geniálnějšího žáka tam dosud neměli – a přijímací zkoušky na tehdejší dvanáctiletku v Rakovníku jsem neudělal. Musel jsem tři roky dojíždět do Nového Strašecí, to znamená, každý den vstávat krátce po páté ráno a až do osmé hodiny ranní trávit čas ve vlaku a na nádraží v Lužné, kde se tři čtvrtě hodiny čekalo na přípoj do Nového Strašecí a tam potom ještě na autobus. Jak jsem se později dozvěděl, tak moje matka se tam za mě skutečně přimluvila, ale v tom smyslu, abych ty zkoušky neudělal, aby mě nevzali, to samé mi rodičové potom provedli ještě v Praze, kde jsem se původně hlásil na přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a fotr zařídil, aby mi řekli, že jsem přijímačky neudělal a já, pitomec, jsem tomu uvěřil a šel dělat poskoka do pracovní čety na holešovickém výstavišti. A za tím vším stál ten magor stýček Jaroslav, který se mohl posrat, když viděl moje úspěchy v oblasti, na kterou on sám nikdy ani prstem nedosáhl. Takže, když to shrnu, nechal jsem si život zničit svým psychopatickým strýcem a psychopatickou matkou, která dělala všechno jen proto, abych nikdy nic neměl a nikdy nic nedostal. I když jsem později emigroval do Německa, kde jsme měli další tetu, která bydlela v Mnichově a měla se celkem dobře, protože tam měla svůj obchod, tak jí hned volali, aby mi s ničím nepomáhala, že jsem jim díky svému odchodu zničil kariéru – samozřejmě se nestalo vůbec nic, komunistický strýček si dál válel šunku v Rudém právu a v podnikovém bytě až do začátku roku 1990.
Stejně tak, když jsem v Čechách organizoval dvě studentské stávky jako odpor proti ruské okupaci, jedna stávka byla v listopadu 1968 a druhá byla v dubnu 1969, tak jsem potom byl vyloučen ze studia (byl jsem ve třetím ročníku) a měl jsem nastoupit na vojnu a potom jít makat někam do kotelny, jak se to tehdy dělávalo, tak mi opět ani matka ani Jarin nepomohli, naopak mě ještě pomlouvali u svých komunistických šéfů. Takže vyloučen ze školy jsem byl (podobně jako básník Šiktanc) v roce 1969, nikdo mi s tím nepomohl a teprve o několik desítek let mi došlo, že jsem celou tu dobu nadával na Rusáky, jak jsem si kvůli nim zničil život, ale potom mi, docela rychle došlo, že jsem nikdy v životě neměl konflikt s žádným Rusákem, vždycky to byl konflikt s nějakým českým psychopatem. Psychopat kolem vás dokáže vytvořit neprostupnou bublinu, skrz kterou nepronikají informace, hlavně ne informace, které míří z bubliny ven a vy máte dojem, že vám škodí flákači, židi, veksláci, opilci, Rusáci a že máte pomáhat potřebným, kteří prchají před nějakou válkou, ať už s dětmi nebo většinou bez dětí, děti se dostaví později, protože sami nic nepotřebujete a máte všeho dost a to zase rozhodlo EU, Němci, Maďaři, Švýcaři, o nás bez nás, takže už víte, na kterou stranu se máte soustředit, když budete nadávat, že vám někdo zničil život, byl to Babiš, Kalousek, Putin, Zeman, ti všichni by měli jít před soud, ve skutečnosti se ale stáváte sami pro sebe obětí velkého omylu, protože se soustředíte na něco, o čem víte absolutní kulový a za všechno, čím si ničíte život a celou svou existenci, obyčejně může jeden psychopat, kterého máte právě zakousnutého v zátylku, který vás kouše, saje, škrtí, rdousí a nutí vás proklínat Putina. Sám se potom může doma uřehtat smíchem, když si vzpomene, jak jste, nic netušíce, skákali do jeho pastí. Pro začátek byste se mohli naučit první základní jednoduché pravidlo, nekritizujte nic, o čem víte absolutní hovno.