Jakožto mladý, nezávislý a k tomu ještě začínající spisovatel jsem se jednou setkal s americkým strejdou svého dobrého známého (známý se jmenoval Forejt a my jsme mu říkali 48) a ten americký strejda se mě tenkrát zeptal, co dělám a jaké jsou moje životní plány a cíle a já mu řekl, že jsem spisovatel, i když ještě stojící na pokraji nebo spíše na začátku nadějné až oslnivé kariéry a americký strejda mi tenkrát poklepal na rameno a řekl: „Mladý muži, pokud chcete jako spisovatel něčeho dosáhnout a vydělat velké peníze, pište o zlodějích!“
Jeden můj spolupracovník v Krátkém filmu Praha kdysi natočil animovaný film s názvem V každém kameni se skrývá socha. Bylo to o chlapíkovi, který s kladivem a majzlíkem pobíhal mezi různě velkými balvany a pořád do nich mlátil a všechny je rozbíjel na štěrk a pořád přitom hudral, kde je to socha? Kde je ta socha? Nakonec stál uprostřed hromady na cucky rozsekaného kamení a jevil se jako dokonale zmatený, že žádnou sochu v žádném kameni nenašel. Možná mu měli poradit, že odstranit se má pouze ten kámen, který je kolem budoucí sochy navíc.
Blbá situace – jedna paní měla hrocha, prostě jej získala jako mládě, čili to byl spíše hrošík, roztomilý a hravý, jenomže potom z něho vyrostl statný, vitální a silný hroch, naštěstí byl celkem poslušný, tedy, poslouchal tu paní, ostatní členy rodiny, ani kamarády nebo známé moc neposlouchal, ale paní byla pro pana hrocha něco jako maminka a protože maminky mají i u hrochů autoritu a moc se jim neodporuje, nepřinášelo chování hrocha (tím teď myslím nejen jeho vlastní chování vůči okolí, ale i to, že byl chován jako domácí mazlíček) žádné problémy. Až do chvíle, kdy paní onemocněla a zemřela. Pán se potom o hrocha musel starat sám, ale neměl u něho takovou autoritu jako jeho zesnulá manželka a trochu měl i strach, že by hrocha nepřepral, kdyby se začali o něco tahat, takže jistě chápete, že jsem mu toho hrocha ani moc nezáviděl. Ale někdy se k něčemu člověk dostane skutečně jako slepý k houslím.
Jak to dopadlo s těmi zloději? Později, když jsme dělali různé zajímavé rozhovory se zajímavými lidmi, tak došlo samozřejmě i na to že jsme hovořili třeba s „nejbohatšími lidmi v Čechách“ a je pravdou, že to byly celkem zajímavé a úspěšné pořady, posléze se téhož námětu chopilo i veleslavné moderátorské duo Slávek Boura a Markéta Mayerová a práce to byla skutečně přínosná, takže i já bych v dnešní době popřál začínajícím autorům mnoho štěstí do další tvůrčí práce – a pokud chcete být úspěšní a chcete díky své práci pronikavě zbohatnout, předám i radu, pište o zlodějích!
Moje čistě osobní rada pro všechny pisálky a literární tvůrce zní – pokud nechcete vypadat, ať už hned nebo časem, jako pitomci, snažte se psát hlavně o sobě. Možná to čtenáři ocení spíše podvědomě než vědomě, ale osobní přístup k jakémukoliv zpracovávanému tématu je vždy lepší, než přístup neosobní. Je to jako když píšete zasvěcené články o očkování a teď v nich budete rozebírat duševní kvality zarytých odmítačů očkování, třeba i s tím že nová vakcína Novavax přesvědčí i ty nejzatvrzelejší odpůrce a vzbudí v nich téměř nadšení z možnosti nechat si píchnout nějaké sračky do ramenního svalu. Pište o sobě, o svých vlastních zkušenostech a o tom, co jste prožili na vlastní kůži. Většina lidí prdí na to, co si myslíte, s tím je dlužno se smířit. Psychopati rádi mluví za ostatní, psychopat neřekne, mně se tady líbí, je to tady hezké, psychopat řekne, ale vám se tady určitě líbí, připadá vám to tady hezké, no nemám pravdu?
Takže přeji šťastnou ruku při hledání harmonie a rovnováhy mezi rozhodnutím psát o zlodějích a současně o svých vlastních zkušenostech.
cena výkladu/konzultace – tarotové karty, astrologické konstelace – 1000 Kč
spojení – raven.argoni@seznam.cz
photos – www.zonerama.com/RavenArgoni