Obsedantně kompulzivní porucha, neboli obsese je nutkavé jednání. Je dobré si o tom něco přečíst, jak a čím se projevuje a trochu o tom popřemýšlet, protože, když musím pořád dokola něco kontrolovat, i když jsem něco už několikrát kontroloval a vím, že je to v pořádku, je to tak trochu na hlavu. Zajímavé ovšem je, kolik lidí trpí touto poruchou – a tady je dobré si uvědomit, kde všude a v jakých souvislostech se může obsedantně kompulzivní porucha projevovat. Pozor – může se vyskytovat i jako forma poměrně nenápadné žárlivosti. Ať uděláte cokoli, vždy je to bráno jako jasný důkaz, že máte vedlejší vztah a kompulzivní jedinec v roli hlavního žárlivce se často úspěšně mění v hlavní důvod blížícího se rozvodu.
I v psychologii a psychiatrii se o obsesích často hovoří jako o „rituální“ činnosti. Nevím, jakou by to vlastně mělo mít souvislost, protože, když děláme rituál, tak je sice pravda, že rituál je svým způsobem „předpis“ nebo „postup“, jak se má určitá věc vykonat, ale nejsem si tak docela jistý, že by to nějak muselo souviset s kompulzivní poruchou. Nemám žádnou obsesi a pokud občas ze schématu svého chování něco vynechám, tak s tím nemám vůbec žádný problém.
Jak jsem řekl, je dobré si o tom něco přečíst, nejlépe skoro všechno, co se dá vygůglit, abyste měli alespoň jakous takous představu o obsedantní neuróze. Hlavně proto, abyste ji poznali, když se s ní setkáte. Často se uvádí příklad paní nebo slečny, která si musela furt dokola umývat ruce, až je měla vymydlené skoro na kost, ale pořád se jí nezdály dost čisté. V praxi se něco podobného může stát, když má paní nebo slečna několik desítek párů obuvi a teď neví, který pár si má vzít na večerní sešlost. Taky se může u výběru zaseknout na více minut a může se i několikrát vrátit domů, aby se ještě jednou přezula.
Jsou obsese, jsou neurózy, někomu se klepou ruce, jinému se klepe brada, dalšímu cuká oční víčko, onen má zase žaludek na vodě a tenhle opět stále dokola nasucho polyká – a přitom často o nic nejde, nikdo není v nebezpečí života, ani mu nehrozí nelidské mučení ve chvíli, kdy by ho kati přivazovali na skřipec nebo mu upínali hlavu na řeznický špalek. Nic se neděje a přesto je z toho třetina lidí nervózních jak prase, hnané na porážku.
Jakožto dlouholetý zaměstnanec filmových studií a různých televizí jsem zažil lidi, kteří byli celkem normální a pokud se nacházeli v běžné společnosti, tak dovedli i hezky a poutavě o něčem vyprávět, ale jakmile se ocitli před studeným okem televizní nebo filmové kamery, tak ze sebe nevydali ani hlásku. Představa, že v tu chvíli na ně civí několik miliónů diváků, je naprosto paralyzovala. Seděli před kamerou jak zařezaní nebo naopak působili dojmem, že by se v nich nikdo krve nedořezal.
Je zajímavé, že nejméně nervózních či neurotických lidí jsem viděl mezi lidmi a zpěváky, kteří vystupovali s nějakou kapelou nebo s bandou muzikantů, stejně tak jejich konferenciéři byli naprosto v pohodě, klidní, téměř až stoičtí. Nejvíce neurotiků jsem zaznamenal mezi divadelními herci. I když se jednalo o zkušené profesionály, tak jsem se vždycky divil, že než vylezli na jeviště, tak po sobě plivali, kopali se do zadku, vykřikovali různá zaklínadla a měli přitom trému jak prvnička, když po ní starý prasák chtěl, aby mu předvedla nahý tanec.
Samozřejmě jsem také přemýšlel, jak se obsese nebo trémy nebo nepříjemných pocitů při vystupování nebo účinkování zbavit. Pokud postižený navštíví psychologa nebo psychiatra, dostane se mu laskavé pozornosti, nicméně většinou to celé skončí u antidepresiv. Podle mého názoru jsou antidepresiva pěkné svinstvo. Když si přečtete příbalový leták, dovíte se, že antidepresiva mohou způsobovat deprese (je to paradox, ale kde dnes v lékařství není?) a nedočtete se, ačkoliv je to smutná pravda, že antidepresiva způsobují u mužů nevratnou impotenci. To je už trochu horší. Byl by to asi námět na delší vzrušenou (i když asi už bez erekce) diskusi.
Osobně nenáležím k těm, kteří by doporučovali léčit psychické poruchy pomocí alkoholu, cigaret, drog nebo léků, ať už psychotropních nebo morbidních. Nejsem si také jistý, jestli by pomohla „domluva“ nebo jen rozhovor o problému. Tady je to trochu složité, protože přicházíme k problému „práce na sobě“. Každý si pod tím představuje něco jiného a je otázka, jak by měla vypadat správná „práce na sobě“.
Inu, když nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše – zjistil jsem, že řešení této otázky spočívá ve starém, známém problému – v odpovědi na otázky: co umíš opravdu dobře? Co umíš nejlépe? Jsou to otázky, na které většina lidí nijak neodpovídá, jen se začne přiblble usmívat a krčí rameny.
Všimnul jsem si toho, když jsem ještě svého času chodil poměrně dost do televize na různé rozhovory a interview a dycky se mi tam ptali, jaké titulky chcete, aby pod vámi běžely? Tak jsem se vždycky nadechl, abych řekl, no přece, filmový režisér, fotograf a spisovatel, protože to jsou obory, které ovládám a pomocí kterých se už létapáně živím a vtom mi do toho vždycky skočila moje nezbedná asistentka, kterou jsem obvykle brával s sebou – napište tam, „ezoterik, sexuální mág a čaroděj“. Potom mi příští den říkali známí, jo, to bylo dobrý, jak jsi byl včera v televizi s tou prsatou blondýnou jako erotik a sexuální mág, fakt dobrý. V podstatě dodnes přesně nevím, nakolik jsem si tím uškodil, protože za čas už mě nikde jako sexuálního mága nechtěli a že jsem spisovatel, fotograf a filmový režisér, téměř až teoretik se bohužel nikdo nedozvěděl. Ale zpátky k naší úvaze o kompulzivních poruchách. Řeknu to opět naprosto stručně – když se něco skutečně dobře naučíte a budete svůj obor s přehledem ovládat (neboli mistrovsky zvládat), čili budete mít jistotu v tom, že něco užitečného opravdu umíte, něco, s čím se ve světě neztratíte, tak vás nebudou otravovat neurotické tiky, ani žádné záchvaty jakékoliv obsese.