Jak známo, chodí o Štědrý den, podobně jako Pešek (ten taky chodí okolo a doporučuje se, moc na něho necivět nebo to skončí masakrem) záhadná postava, nechává si říkat Ježíšek nebo Santa, popřípadě Děda Mráz, euforický psychopat, který bez zjevného důvodu rozdává svůj majetek. Alespoň si myslím, že to, co rozdává, je skutečně jeho, že to někde po Jánošíkovsku nešlohnul, prostě postavička neurčitého věku (možnosti se rozprostírají od kojence až po neočkovaného dědu), vykreslená v zářivých barvách, čili jak z reklamy na Coca Colu vyskočivší, můžeme mu také říkat Pešek, podle tradice, chodí Pešek okolo, nedívej se na něho, kdo se na něj koukne, toho Pešek bouchne.
Myslím, že přirovnání k Peškovi je docela trefné, protože mnoho lidí si letos něco přálo nebo „konečně si mnoho lidí něco toužebně přálo“ a mohla to být přání navzájem si velmi podobná – a výsledek byl stejný jako v listopadu 1989 – rána obuškem do hlavy. Je to jedno z nejzákladnějších ezoterických nebo esoterních pravidel, že pokud něco chceme nebo na osudu žádáme, tak bychom neměli nikde škemrat, ale měli bychom sami pohnout prdelí a něco pro sebe udělat a nespoléhat se na nějakého psychopatického Peška, i kdyby chodil okolo sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně. Kdyby se někdo chtěl naučit astrologii a měl by vážný zájem, tak nechť se mi ozve na raven.argoni@seznam.cz.
Jak přijde čas vánoční, tak není jen čas na vánočky k snídani, ale člověka to tak trochu nutí zavzpomínat si na předešlé Vánoce. Dalo by se říct, že Vánoce jsou něco jako kronika, provádíme pravidelný, i když automatický zápis do paměti, čili Vánoce souvisejí s tradicí a současně také platí, že když národu vezmete jeho tradice, tak přestane existovat. Podobně, jako když kdysi prezident Beneš řekl, že kdyby se nějaký oligofrenik snažil rozdělit Československo na Česko a Slovensko, tak mu máme vlepit pár po piči a nevšímat si ho, protože cokoliv, co se rozděluje, logicky slábne, odumírá, umírá, mizí.
Myslíte si, že se člověk po ráně do hlavy stane odolnějším proti ranám do hlavy? Je to jako princip očkování, necháme si do těla píchnout oslabený bacil nebo oslabený vir, a tělo se vycvičí, hm, tady musí přijít otazník – tělo se vycvičí? Není to náhodou fatální chyba v úvaze? Lidová moudrost praví, že stokrát nic umořilo vola. Posílíme obranyschopnost třetí dávkou, čtvrtou dávkou, pátou dávkou, devadesátou dávkou… už se to spojuje?
V dětství jsem měl strašně blbou výchovu, zřejmě proto, že jsem měl blbé rodiče, otec byl hňup, matka byla přímo výstavní blbka, strejda, její bratr byl pitomec a psychopat k pohledání, navíc všichni pracovali buď v Rudém právu nebo u vojáků. Moje babička byla neobyčejně hloupá, vůbec se s ní nedalo o ničem bavit a děda, toho kdyby rovnou zavřeli do blázince, tak by nikdy nikoho nenapadlo, že tam vlastně nepatří. Ten by tam zapadl jak sluníčko v těchto dnech po 16. hodině.
No a teď si představte, že s takovou bandou idiotů máte slavit Vánoce. Matka se vždycky pustila do uklízení a protože samozřejmě všechno chce svůj čas a už kolem 23. prosince bylo jasné, že fotr nestihne přeložit střechu a vynést zásoby uhlí ze sklepa na půdu, tak byla nasraná jak brigadýr, protože pořád ještě zbývaly úkoly, jako umýt okna, ty byly asi tak sedmery až desatery, vyprat záclony, pověsit nažehlené závěsy, zabít a naporcovat kapra, který si už po týdenním pobytu zvykl na život potmě v koupelně, ve vaně…
Takže vždy jsme měli Vánoce spojené s hádkami a křikem, pitomci z celé naší rodiny běhali po bytě s brunátnými obličeji, potom je přímo tlak času přinutil věnovat se pouze tomu, co bylo takzvaně adekvátní – čili, když se má připravit večeře, tak to asi začnu dělat v kuchyni a nebudu přitom uklízet špajz.
Když už na to přijde řeč, tak bolševické zpracování Vánoc a vánočních rituálů mám doslova v malíčku. Oni to sice nedovedli nijak okecat a celou tu historku s Ježíškem, nedokázali vysvětlit ani úlohu postavy svatého Peška a ani se o to nesnažili. Všechno to byly pověry a náboženské blbosti, hlavně, že byla umytá okna a připravený bramborový salát.
Nikdy jsem se s psychopaty v rodině nehádal, ale o tom zase až zítra.