Jak je naším zvykem, oprášíme pár starších záležitostí a proč také ne? Stejně se všechno opakuje pořád dokola, trochu jiná nebo inovativní jsou pouze vysvětlení nějakého starého dobrého jevu. Jak jsem již o tom psal, politické volby by měly znamenat nový, čerstvý vítr ve společenských plachtách a možná i nový směr společné plavby, ale, jak jsem to tak pozoroval, tak se u nás od 21. února 1948 (nástup bolševiků k moci) prakticky nic nezměnilo. Po zimě přijde jaro a potom léto, jak to známe z amerického filmu z roku 1979 – Being There, Byl jsem přitom, s vynikajícím Peterem Sellersem (ach, to české skloňování) v hlavní roli. Peter Sellers ve filmu ztvárnil postavu negramotného zahradníka, který se díky osudovým náhodám dostane do vysoké politiky. Když se na Being There podíváte dnešníma očima, zaostřenýma na současnou politiku (třeba na možnost stát se ministrem zdravotnictví) tak se potrháte smíchem.
Nevím, jestli vám něco říká Stanfordský experiment, pro normálního člověka, který je youtuberskou smetánkou namlsaný šťavnatými příběhy o běsnících sériových vrazích, možná není tohle téma nijak zvlášť nosné, což naprosto chápu. Jakmile nejsou střeva dosud žijící oběti natažená ve výši očí přes cyklistickou stezku, tak ještě není co řešit.
Bylo to, myslím, v roce 1971, kdy se démonický americký profesor psychologie Philip Zimbardo rozhodl, že realizuje na půdě univerzity zajímavý hokus – pokus. Jak to dopadne, když si dvacet mladých, dospělých studentů bude pár týdnů hrát hru na vězně a na dozorce. Napsal inzerát, kdo chce, ať se přihlásí, nabídl finanční odměnu a za chvíli (co by člověk neudělal pro pár šušňů) se mu přihlásilo asi třicet dobrovolníků, pomocí losování se rozdělili na „vězně“ a „dozorce“, potom v suterénu univerzity zařídili improvizovanou věznici, kde měli dozorci hlídat vězně a vězni se měli nechat hlídat od „dozorců“ a Zimbardo, jako „šéf nebo ředitel věznice“ všechno sledoval a staral se o publicitu, věhlas a slávu svého pokusu. Už tenkrát mě zaujalo, proč si Zimbardo nezkusil zahrát jednoho z vězňů, určitě by to bylo o mnoho zajímavější. Nebo jen jímavější, ale bohužel k tomu nedošlo.
Pokus vesele probíhal, vězni byli mrukovití, tak jak správní vězni mají být a dozorci, i když nesměli proti vězňům zasahovat fyzicky, si vymýšleli různé buzerace a naschvály, aby své vězně pomučili alespoň psychicky. Prostě situace „baťa normál“. Lidé, kteří byli tímto pokusem nadšení, radostí tleskali a volali, vidíte, je to jasné, člověk se chová podle toho, v jakých se ocitne podmínkách. Vzato kolem a kolem životní podmínky ohýbají charaktery i dobrá předsevzetí – když se člověk ocitne v roli vězně, tak se chová jako vězeň a když je v roli dozorce, tak automaticky hraje dozorce a začne být těžko oslovitelný a nevyzpytatelný dohližeč, vychovatel, dozorce, vězeňská stráž. Člověk to vlastně ani nemůže ovládat, jestli se z něho stane Mengele nebo sadistická dozorkyně. Vzdělaní Japonci, kteří během okupace Číny vraždili a masakrovali civilní obyvatelstvo v podstatě za páchaná zvěrstva ani nemohli, prostě, kdo nezkusil, neuvěří, kouzlu moci propadne každý. Jakmile mám doma zavedený proud, tak už přes internet sháním sofistikované elektrické křeslo, aby bylo čemu se zasmát. Nikdo neodolá.
Kritici tohoto experimentu se drželi se svými závěry spíše při zdi, říkali, že celý experiment od A do Z, neříká prakticky nic, výsledky jsou vylhané a o lidské povaze neříkají vůbec nic. Grázl zůstane grázlem, stejně tak psychopat zůstane psychopatem, ať už v životě hraje roli vězně nebo věznitele – mučitele.
Já sám se přikláním spíše ke kritikům Stanfordského experimentu, už z toho hlediska, že člověk je tvor hravý, lidská povaha se formuje díky skutečnosti, že člověk si pořád, od narození do smrti na něco nebo na někoho hraje. Řekl bych to asi tak, že se od narození učíme různé role, které potom hrajeme tak dlouho, jak dlouho je to výhodné nebo jak dlouho nás osud přinutí určitou roli hrát. Něco je dané realitou, těžko budeme v dospělosti hrát čerstvého absolventa jeslí nebo mateřské školky, ale na druhou stranu je toho hodně, co je dané fantazií, představivostí, chtěním, účelem, plánem, takže potom už záleží víceméně pouze a jedině na naší duševní otrlosti, jestli se budeme vydávat za šťastného majitele Karlštejna a nabídneme hrad k prodeji důvěřivému Američanovi nebo svým spoluobčanům zahrajeme politické drama na téma, „zachraňujeme vaše životy, tak projevte alespoň trochu vděčnosti a upřímné lítosti a nechte se očkovat, ať ty vakcíny nemusíme zase jako v roce 2010 vylejvat do kanálu! Je to business, do kterého jsme hravě nacpali i vaše peníze. Je tedy v podstatě i nic proti ničemu, když si budeme chvíli hrát na studenty, kteří si na univerzitě hrají na dozorce a vězně. Kdo se někdy zajímal o psychoterapie, určitě si vzpomene též na kapitolu, zvanou „psychodrama“. Trochu se to snažili léčitelé využívat v blbnutí, zvaném rodinné konstelace. Taky to k ničemu nevede. Jsou to prostě zajímavé cesty odnikud nikam, ale pokud zrovna trávíte život v roli démonického profesora Zimbarda, můžete téhož využít k budování oslnivé kariéry.
Berte vše, co zde bylo řečeno jako námět k přemýšlení a k dalším originálním úvahám. Cizí myšlení s nejvyšší pravděpodobností nezměníme, ale stačí, když budeme pracovat na svém vlastním.