Kdysi dávno jsem slyšel nebo jsem to četl, že dělat chibi je lické, že chibi dělá každý nebo každá, o tom žádná. No, nevím, nevím, na jednu stranu mnoho lidí pěje bezmála ódy na chyby a chybování, na druhou stranu existuje mnoho řidičů, autobusáků, kteří ujeli milion kilometrů bez nehody, takže asi je možné dostat se do určitého modu operandi, v němž je téměř vyloučeno udělat chybu nedo dokonce fatální chybu. Vzpomínám na provazochodce Charlese Blondina, o kterém jsem už psal, který běhal, chodil a jezdil po laně (několikrát přešel nad Niagarskými vodopády), jednou s sebou dokonce vzal i svého manažera, kterého nesl na zádech a kdyby udělal jednu jedinou chybu, tak by se s nejvyšší pravděpodobností nedožil sedmdesáti tří let a nezemřel by spokojeně v posteli ve svém londýnském bytě. Jsou prostě lidé, kteří nedělají chyby, dokáží se soustředit na svou práci, čili na to, co dělají a mají výbornou paměť. Na druhou stranu jsou lidé, kteří dělají chyby pořád, poprvé jsem o těchto fenomenálních chybovačích četl v Německu, kde je začínaly sledovat úřady práce a k jejich složkám úředníci psali poznámky jako „pozor, katastrofický typ“ nebo „nevhodný pro práci jakéhokoliv druhu“. Takový člověk nedokáže ani opsat adresu, řeknete mu, Václavské náměstí 8 a on napíše Šmeralova 345. Jak k tomu dojde a proč se mu to v té jeho kedlubně přesmykne, to je záhada, na kterou zatím ještě nikdo nepřišel. Podobně záhadná je lidská paměť, skoro to vypadá, jako že jde o nějakou tajemnou genetickou záležitost, někdo ji prostě má a někdo ji nemá. A když ten, kdo ji nemá, prostě a jednoduše zapomene na cokoli, co měl udělat a co bylo pro práci dost důležité, tak to může jednou dopadnout asi tak, jako když si Homér Simpsen po kafi schrupne, místo aby hlídal provoz reaktoru v atomové elektrárně.
Nenápadná pamětní deska, upomínající na tisíce nepředstavitelných osudů. Nejvíce divné a zvláštní na tom všem je to, že si to prakticky všichni postižení nechali líbit. Jak vždycky říkala naše pitomá třídní učitelka – a kdyby ti tady Venca řekl, skoč z okna, tak skočíš? I když je to trochu nebo dost nelogické, tak správná odpověď zní, ano, skočím. Kousek od bývalého Parkhotelu je nádraží Praha – Bubny, odkud byli transportování Židé, kteří zde původně bydleli, rovnou do ráje. Psychologie, zvláště pokud se týká psychologie davu a psychopatie má ještě plno neprozkoumaných, temných zákoutí, v nichž aby se prase vyznalo. Opět mi nezbývá nic jiného než doporučit svou knihu Psychopat v rodině. Jeden můj rádobyvtipný známý k názvu knihy poznamenal: „Autobiografie?“ Přitom ale měl pravdu, je to autobiografická knížka, popřípadě kniha, která je autobiograficky laděná, protože všechno, co jsem v ní popsal, jsem také zažil. Je v ní mnoho námětů k přemýšlení, možná v ní spatříte tak trochu i odlesk vaší vlastní rodiny, protože si myslím, že téměř každá rodina ná nějakého svého vlastního psychopata, který se vrtá v osudech ostatních rodinných příslušníků a podle toho, jak se mu to podaří, můžete mít zničený celý život – a často si přitom ani neuvědomíte, proč k tomu došlo či proč to nastalo.
Praha 7 – Holešovice je místo, které mi bylo tak nějak souzeno, i když jsem se odtud vypravil do všech možných i nemožných koutů světa, stejně jsem se vždy zase vrátil a kmital jsem kolem Letné a Nádraží Holešovice jak noční můra kolem rozsvícené žárovky. O tom by se klidně dala napsat kniha, i když by ji asi nikdo nečetl, ale napsat by se dala. Též jsem mnohokrát přemýšlel o cestování, stěhování a také o tom, jestli by člověk přece jenom neměl zůstat tam, kde se narodil, popřípadě, jestli by se neměl stěhovat jen ze skutečně vážných důvodů. Taková ta prapodivná provázanost s místem narození je docela důležitá a rozhodně bych ji nepodceňoval. Já sám jsem se vždy cítil poměrně dost přitahován ke svému rodišti a s naprostým klidem bych tam prožil celý svůj život a pravděpodobně by mi nic nechybělo, kdyby nebylo v naší rodině několika psychopatů, kteří dokázali zničit úplně všechno, od rodinné tradice, rodinného řemesla, až po současné vztahy.