Déža toho ví hodně, občas se zdá, že Déža ví skoro všechno. Ano, zdá se to a jak jsme si řekli, že snu neexistuje gravitace, taková ta síla, které se též říká přitažlivost, i když už kdysi dávno jsem uveřejnil teorii, že nic se nemůže navzájem přitahovat, je to pitomost nejvyššího kalibru, skutečná pravda zní, že všechno se odpuzuje a to tak silně, že se občas zdá, že věci, které jsou odpuzovány určitým směrem, se přitahují, snad to není tak těžké pochopit, je to jako když pozorujete bubliny na povrchu vody, tak na hladině existuje povrchové napětí, které se snaží všechno, co pluje, vytlačit do nějakého místa, kde už není tak silné. Proto se nakonec všechny bubliny na hladině vody nebo skoro všechny ocitnou někde u kraje nebo se připlesknou k sobě („přitáhnou se“), protože tam je celkový tlak povrchového napětí nejmenší. Když si povrchové napětí představíme trojrozměrně, jako že prázdný prostor se snaží vypudit, vytlačit jakýkoliv hmotný předmět někam, kamkoliv, to je jedno, třeba k jinému hmotnému předmětu, tak už máme před nosem jev, který lze v nějakém „záchvatu jasnozřivosti“ nazvat přitažlivostí, gravitací – a jsme doma. Asi by to chtělo všechno pořádně prostudovat, rozebrat a proměřit, abychom zase ve jménu vědy neplácali nějaké blbosti.
Včera a předevčírem jsem vzpomínal na období léta páně 1975 až 1982 minulého století, kdy jsem bydlel na Arbesově náměstí číslo 9 a říkal jsem si, jak je zajímavé, že se právě tady sešlo tolik různých zajímavých lidí, užitečných známostí, které mě potom provázely dalších několik desítek let a zapsaly se do mého osudu, jak vždycky říkám, to by si člověk nevymyslel. Potom jsem na netu našel zprávičku, jak americký herec Baldwin při natáčení béčkového westernu omylem odpráskl kameramanku a málem i režiséra snímku, hm, a bylo to na ranči poblíž Santa Fé, ale tam jsem přece před pár lety byl – a přijel jsem z Hollywoodu, stejně jako oni. Tedy z Hollywoodu do Albuquerque jsem přiletěl a potom autobusem se dostal do Santa Fé. Kameramanku odtransportovali do Albuquerque v Novém Mexiku, ale tam jsem také byl, říkal jsem tomu město mrtvých, protože tam sídlí ona firma, která uchovává zmražené mrtvoly lidí, kteří věří, že se jednou proberou k dalšímu životu, až se najde lék na nemoc, na kterou dnes museli zemřít. Mohli ji tam do jednoho sudu s tekutým dusíkem šupnout taky. Psal jsem o tom v jedné své knize. A tenkrát, když jsem se procházel po Santa Fé a dělal tam nějaké fotky a říkal jsem si, že je docela fantastické, že to všechno znám z různých filmů a teď to vidím ve skutečnosti, tak mě taky napadlo, co by se asi stalo, kdyby tam došlo k nějaké chtěné, nechtěné, plánované či neplánované nehodě, kterou by nikdo nenahlásil, jestli by se na to vůbec někdy přišlo. Potom tam (do Santa Fé) přijel Dalajláma a ujistil nás, že všechno, co se týká budoucnosti, je a bude v ólrajtu a v klidu a tak jsem si na to vzpomněl až dnes, no, zajímavé. Raději už ani nebudu psát, co všechno jsem potom zažil v Hollywoodu, to už by asi všechno dohromady bylo k hlubšímu zamyšlení. Zatím zůstaneme u výkladu tarotových karet a u sestavování horoskopů a u rituálů, což je asi jediný způsob, jak můžeme do svého života pozvat zajímavé náhody, které nám mohou být v mnoha směrech užitečné. To asi ví už jenom ten déža, o kterém se zmiňuji na začátku.
Jsem si vzpomněl na ten vtip, jak přijde Róm do trafiky a povídá, „Znáte Fero Kykolku?“ Trafikantka říká, že ne. „A Dežo Kykolku znáte?“ ptá se Róm dále. „Ne, neznám,“ povídá prodavačka. A Róm na to, „tak proč tu máte napsaný Známky kolky?“