Je mnoho záhad, o kterých se skoro nic neví a jsou i záhady, o kterých se neví ani, jestli jsou to skutečně záhady. Většina lidí má na realitu a na všechno, co existuje ve skutečnosti natolik pokřivený pohled, že i kdyby se před jejich očima odehrál zázrak, tak by si toho ani nevšimli. Nebo by si neuvědomili, že se stali svědkem zázraku. Teď si vzpomínám, že jedna z prvních záhad, s níž jsem se již v jinošském věku setkal, byla záhada Tunguzského meteoritu. Je celkem jasné, že šlo o projev sopečné činnosti, i když to vypadalo jako pád nějakého šíleného meteoritu, no, to koneckonců nevadí, možná je více zajímavé, že jsem se se záhadou Tunguzského meteoritu setkával po celý svůj život, stejně, jako jsem se stále dokola setkávat se záhadou sněžného muže (až už přitom sněžilo nebo nesněžilo) a s dalšími záhadami, kterých bylo asi dvacet, ale opakovaly se přes sedmdesát let mého života stále dokola. A dodnes jsou to záhady, nevyřešené, strašidelné, jevy, za kterými možná stojí mimozemšťané a podobná chamraď. Pro mě jsou větší záhadou třeba hromadné běhy, pražské půlmaratony nebo olympijské osmistovky a maratony a běhání vůbec, protože neznám žádného člověka, který by potřeboval běhat, ať už za prací nebo na návštěvy příbuzných, nikdo prostě běhat nepotřebuje a přitom skoro každý druhý běhá a běh cvičí. Vzpomínám si na jednu hlášku ze sedmdesátých let – německý dělník v práci běhá – tak to byly možná výjimky, ale i tak je pravda, že jsem běhajícího německého dělníka nikdy v životě neviděl. Tím asi chtěl básník říct, že německý dělník má na rozdíl od ostatních dělníků skutečně napilno. Hm, vtipné.
Stejně tak jsem nikdy neslyšel, ani nečetl o tunguzském rolníkovi, či tunguzském pastevci, přestože je mi dodnes záhadnou, jak tam mohou, v těch poměrně dost drsných podmínkách vůbec přežít. Víte to někdo? Asi taky ne. Ale ten meteorit je asi zajímavější.
Další video začíná na pražském výstavišti – když jsem současné výstaviště viděl v šedesátých letech poprvé, přistěhoval jsem se do Prahy v roce 1965, tak se mu říkalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka, krátký a výstižný název napovídal, že asi půjde o park kultury a oddechu. V tehdejším Parku jsem získal své první zaměstnání, když mi bylo osmnáct, ale protože bych musel potupně narukovat na vojnu, která byla tehdá povinná, tak jsem požádal o odklad v rámci zamýšleného studia na vysoké škole. Byla to zajímavá léta, tenkrát jsem začal v Parku pracovat v propagačním ateliéru, kde se dělala propagace, čili se malovaly plakáty, které potom visely různě kolem Parku a zvaly lidi na sobotní dechovku nebo taneční zábavy, dnes už vás nikdo nezve na nic a taky ještě žijeme.
A nyní s námi pojďte nahlédnout do našeho fitka, v němž jsme často dosahovali přímo nadlidských výkonů. Ano, jsou to časy, které se již s nejvyšší pravděpodobností nikdy nevrátí, i když je pravda, že nyní máme cvičební systém ještě dokonalejší, možná nejdokonalejší na světě, současně ale nevidím sebemenší důvod, proč by měl do tohoto systému nahlédnout ještě někdo další či jiný. No nemám pravdu?
V záhadném kraji se dobře konají záhadné rituály, teď ale nemluvím o Praze 7, která skutečně záhadná je, už delší dobu hlavně pro motoristy a pro všechny, kteří používají pozemní komunikace, tomu aby prase rozumělo, ale opět mluvím o kraji Karla Hynka Máchy a o jeho jezeru, které sice nezaložil Karel Hynek, ale Karel IV v roce 1366, ale i kdyby ho nezaložil, tak by ho jistě založil K. H. Mácha. Z toho můžeme klidně vycházet.
Pokud si chcete důkladně zacvičit, až vám budou klouby skřípat a kosti praskat, vydejte se na hřiště pro seniory, je to směr od Národního divadla podél nábřeží k Podolí, po levé straně a tam se můžete kroutit a ohýbat a kráčet ve vzduchu, akorát dejte pozor, aby se to s vámi neutrhlo, protože byste mohli takhle odkráčet třeba až na Václavák a současně byste se mohli během svého strojového kráčení stát podezřelými z provozování nedovolené činnosti a na to už bych si dal pozor, protože člověk nikdy neví. Už se ví, kdo se nám to zastřelil před ministerstvem zdravotnictví? A proč se to tak dlouho tutlá a tají?