Jednoduchá věta, na první pohled/poslech zcela jasná, ale je až udivující, jak málo lidí ji během svého života s upřímnou dychtivostí vysloví. Je to škoda, protože vždycky, když se mluví o smyslu života, tak vlastně přichází na přetřes otázka, co umím, co jsem se naučil, co umím opravdu dobře, v čem bych mohl soutěžit s ostatními (tím samozřejmě nemyslím takové disciplíny jako vrhání stínů nebo životní cíl stát se barovým povalečem) a čím jsem zajímavý a užitečný pro ostatní, aby je jímala radost, když mě vidí nebo si někoho se mnou spletou a upřímný žal, když zahlédnou, jak projíždím kolem na lafetě děla.
Ze svého temného dětství si dobře pamatuji matku, jak během každé dovolené zoufale vzdychala, že chce vidět moře, zvláště když ji můj fotr, její manžel František vezl na dva týdny vlakem na Vysočinu nebo jeli na podnikovou chatu do Krkonoš. Přesně, jak to napsal Jan Neruda ve svých Povídkách Malostranských, když mu přišel pod ruku „pan Rybář“, alias či vulgo Hastrman. Matka se v podnikové chatě postavila k otevřenému oknu, zadívala se do lesa a zašeptala: „Ďjó, moře…“
Nakonec se k různým mořím dostala mnohokrát, dalo by se říct, že přímo dosytosti, protože se nikdy nenaučila plavat, uměla se potápět, ale to jí šlo tak nějak automaticky, ne cílevědomě. Je zajímavé, že kromě své matky jsem nikdy nepoznal nikoho, kdo by neuměl plavat. Pozoruhodné. Kdoví, jestli uměl plavat pan Hastrman – Rybář z Malostranských povídek. Možná se uměl jen procházet po Malé straně a opakovat to svoje: „Ďjó, móře…“
Ve vodě jsme cvičili potápění a plavání s rukama za zády. Škoda, že jsem nesehnal dotace a žádné peníze na fotografování zamýšlených dvou cyklů – tím prvním byl (nebo správněji „by byl“) astrologický zvěrokruh, který jsem pojal čistě symbolicky a hlavně originálně a tím druhým měly být cosplayové výjevy ze světových dramat, už jsem se například těšil na ztvárnění Ofelie se šnorchlem, ucpaným lekníny, leč, bohužel neexistují žádné dotace na podporu kultury. Jak již správně naznačila doktorka Peková, kdyby byla zvolená a mohla o tom rozhodovat nebo alespoň spolurozhodovat, tak jedním z prvních počinů by bylo rozpuštění a zrušení ministerstva kultury – naprostý souhlas. Za bolševika tady žádné Ministerstvo kultury nebylo, bylo pouze Ministerstvo kultury a školství a i tak tady nadělalo škody, že se to snad dodnes všechno nesečetlo. Každý se ale jinak projevuje, jinak jedná a jinak myslí.
Měli bychom se už konečně naučit žít podle svých názorů, hlavně už proto, že většina lidí podle svých názorů vypadá. Proč by se měl člověk dělat nečitelným pro ostatní? Na to mi zatím nikdo nedal srozumitelnou odpověď.
Často jsem se svou nikoliv původní, ale s třetí ženou Arianou jezdil do Dolního Podluží u Jiřetína, poblíž Varnsdorfu. Moje tchýně, nějaká Květa Badíková, Arianina matka se tam šťastně vdala za pitomce, jménem Josef. Bydlela s Pepou v baráku na okraji vesnice a my tam s Arčou jezdili dlouhá léta na srdečné návštěvy a nebyly to jenom návštěvy, kdy bychom se zadarmo najedli, Arča by dostala od maminky tisícovku, deset vajec a půlku králíka a zase bychom jeli domů. Přiváželi jsme jim tam nábytek, koberce, obrazy (Pepa má u sebe dodnes originál od Reona, který jsem původně dostal já, když jsme byli u Reona na návštěvě, akorát jsem ho neměl kam dát, tak jsem ho tam bezelstně pověsil s tím, že si ho zase vezmu, až ho budu mít kam pověsit. Barák byl zrovna po rekonstrukci, tak jsem jim koupil parádní starožitný nábytek, psací stůl, almaru a pár kousků, za které by se nemusel stydět ani vysloužilý hokejista. Po nějaké době se na zahradě objevil i bazén, který jsme s radostí financovali, no, vzhledem k tomu, že jsme si mohli bazén užít akorát tak dva nebo tři dny v roce, si myslím, že to byl od nás dar, rovnající se menší oběti. Pepa neprotestoval – a občas jsem si říkal, hergot, tak nějak si tady připadám už jako doma, všechno je od nás, včetně aparatury na automatické přehrávání CD s velkými reprobednami. Bylo toho prostě a jednoduše tolik, že bych si dnes už téměř s jistotou na všechno nevzpomněl. Ale měl jsem takový celkem dobrý pocit, že jsem tam seděl na svým, u svého, spal jsem ve svém a obklopen svými rekvizitami, které jsem často používal k focení, skříně byly plné módních hadrů, které jsem všechny kupoval, kožené bundy a kabáty, toho bylo tolik, že se to nechtělo na mnoho a mnoho jízd ani vejít do auta, původně pro Arianu, která mě potom přemluvila, že bychom to mohli dát její matce. No dobře. Potom milá paní Badíková celkem hbitě až nečekaně zemřela na rakovinu a jak jsme zjistili, tak Pepa jí stačil ještě před smrtí vybílit konto, požád ji vozil do spořitelny, kde měla uložené prachy z dědictví po svých rodičích, no a milý Josef řekl, že si nepřeje, abychom tam za ním dále jezdili, v podstatě to nepřipustil ani jednou po smrti mé tchýně a od té doby si žil sám v relativním přepychu, vodil si do bytu různé sexuální pracovnice, platil jim prachama z dědictví zesnulé manželky Badíkové a samozřejmě také hadrama z narvané „módní skříně“. Proto zřejmě nechtěl, abychom se tam s Arčou ještě někdy objevili. Takže jsem tam nechal i svůj originál od Reona, ono je asi občas lepší, když člověk žádný originál nedostane a nemá, zvláště, když si ho nemá kam dát. O tom jsem ale už psal, jak jsem se vrátil z emigrace a tento stát se mi za všechno, co jsem pro něj udělal, zvysoka vysmál do ksichtu. Nedali mi ani žádnou kompenzaci za ztracený a zabavený byt a majetek, ani jsem nedostal žádný státní byt, ani žádnou podporu, když jsem neměl vůbec nic. Nechali mě stát s holou prdelí na ulici a to mi bylo už 42 let. Bez práce a bez prostředků – a ještě si, hajzlové myslí, že teď půjdu k volbám a budu volit..? Nasrat.
Když jsem v roce 90 přijel z Německa do Prahy, přivezl jsem s sebou již hotový základní koncept cvičení a meditací Magie života. Díky němu jsem vlastně přežil dodnes, jsou to cvičení, která zvyšují tělesnou sílu, kondici a rychlost reflexů. Samozřejmě, každý si svou vlastní cestu volí sám, pokud se mu líbí, že bude trpět bolestmi kloubů, osteoporózou a ztrátou fyzické kondice, nikdo mu v cestě stát nebude, ani já. Pokud ale bude přece jenom chtít něco pro sebe udělat, bude chtít začít meditovat pomocí mých vlastních meditačních videí, opět mu nebudu stát v cestě a můžeme se domluvit na způsobu učení a způsobu platby.
Chce to prostě v určité životní fázi projevit trochu aktivity. Například, jak jsem již vzpomínal Pepíka Míznera a Květu Badíkovou, měl jsem přesně v tu chvíli, kdy „potřebovali pomoc“ téměř se vším a obrátili se na mě, abych jim koupil nábytek, abych jim přivezl věci do domácnosti, abych jim zařídil bazén na zahradě a přivezl náklaďák oblečení a módních hadrů, říct jedno prosté, ale jasné NE. Až na tom budu tak dobře, že si budu moct dovolit pomáhat, tak se rád ozvu a domluvíme se. Arča měla dědu a babičku, pro které jsme deset let dělali první poslední, každý týden jsme za nimi v sobotu a v neděli jezdili, aby nebyli sami, pomáhali jsme se vším, co potřebovali, včetně toho, že jsem s dědou jezdil po očních klinikách, aby mu zachránili oči, měl šedý zákal, zelený zákal a k tomu ještě měl další oční vady, prý z toho, jak chytal ryby a celý den bez ochranných brýlí čuměl na vodní plochu, no dobře, tak jsem ho tam nejenom vozil autem, ale ještě jsem mu všechny zákroky platil, protože to byly soukromé kliniky. Babičku s dědou jsme každý rok vozili na dovču, čili jsem vždy tři týdny v roce trávil s cizí babkou a cizím dědou na chatě uprostřed rybníků a lesů, aby se jim tam líbilo, no, mě se nikdy nikdo nezeptal ani jednou, jestli se mi to v této sestavě líbí taky.
Ono to všechno vypadalo, jako kdyby, chudáci, byli absolutně opuštění a nikoho jiného neměli, potom zemřela babička a jak se zdálo, tak ji neměl kdo pochovat. Její vlastní dcera, paní Badíková se k tomu nějak neměla, prý na to nemá nervy a její vlastní syn se vůbec v tomto smyslu ani neozval, její manžel, děda, ten zase špatně viděl, takže nic zařizovat nemohl, takže to vypadalo, že budeme muset babku nechat ležet na ulici, tak jsem zašel do pohřebního ústavu, objednal pohřeb v Mělníku, to byla nějaká pohřební služba celkem levná, Hrobos a synové nebo tak nějak, potom jsem jel do Mělníka, tenkrát se projevil Slávek Boura jako kámoš, protože jel se mnou a tak jsme Slávek Boura a já byli jediní smuteční hosté při rozloučení s babičkou Švadlenovou. Ona byla švadlena a vzala si nějakého Švadlenu, takže byla ještě navíc Švadlenová. Její syn, mladý Švadlena měl dva syny, dva malé Švadleny, ale nikdo z nich se na pohřbu neukázal, ani nikdo z nich neprojevil zájem s čímkoliv ohledně pohřbu žehem pomoct, takže jsme nakonec i se Slávkem přijeli do Prahy s ještě teplou urnou a mohli jsme pozůstalým rozdávat čerstvě namletou babičku.
Když potom byl děda už skoro slepý, tak jsem za ním jezdil, ale jednou tam byla jeho snacha (manželka dědova syna, mladšího Švadleny) a docela zhurta na mě vyjela, abych tam už nejezdil, že stejně jenom z dědy tahám peníze, že jí to řekl, že jsem z něho vytáhl už skoro sto tisíc, tak, abych si dal pohov, já na to řekl, že jim mohu slíbit, že už tam nikdy nepřijdu, s ulehčením jsem odešel a už tam nikdy nepřišel. Byl to konec další zajímavé fáze mého života. Skoro jsem měl dojem, že mi skončila nějaká nepříjemná služba nebo povinná vojna.
Inu, jak už to tak bývá, děda měl tři vnoučata, Arču a dva nejmenší Švadleny. No a když natáhl brka, tak byt po něm zdědili Švadlenové. Byl to docela šikovný byt, v Krči poblíž metra Budějovická. Ve vedlejším bytě byla a žila také paní Bubílková a chodil tam za ní Miloslav Šimek. Svět je občas malý. Kdyby teď do věčných lovišť odešla Arča, tak byt po ní, který je rovněž hezký a je na Praze 8 a je velmi slušně zařízený (ode mě, jak jinak) zdědí opět Švadlenovi, i když je Arča v podstatě nikdy moc nemusela a nikdy nám s ničím nepomohli. Je to zajímavě zařízený, na tomto světě.