Když jsem byl ještě hodně mlád, obdivoval jsem legendárního běžce, vytrvalce Emila Zátopka a chtěl jsem se naučit běhat stejně dobře jako on. Emil rád vyprávěl o tom, jak trénuje a jak každý den běhá, jak vlastně každý den od rána do večera proběhá, protože, když má člověk trénovat na maraton, tak mu nic jiného nezbývá, než běhat mnoho a mnoho hodin každý den. Kdo bude trénovat, ten bude při závodech vyhrávat, těžko na cvičišti, lehko na bojišti, kdo neběhá s námi, běhá proti nám, přeskoč, přelez, nepodlez, každý je osudu svého strůjcem. No, dobrá, rozhodl jsem se, že budu též vydatně trénovat, jenomže, jaksi mně to nějak nevycházelo, když jsem se rozhodl, že se stanu strůjcem svého štěstí. Budu běhat, ale kdy? Bydlel jsem v Rakovníku, na který mám dodnes divné vzpomínky, skončil jsem tam základní školu se samými jedničkami a s vyznamenáním jako mimořádně chytré, vzdělané a nadané dítě a hned naproti naší školy stálo gymnásium, zvané dvanáctiletka, kam mě nepřijali, o čemž rozhodl jeden jediný člověk, údajně asi učitel nebo „středoškolský profesor“, jak se jim také občas říkalo, který si se mnou stručně pohovořil a konstatoval, že moje znalosti jsou nedostačující na střední školu. Přihlásil jsem se proto na střední školu v Novém Strašecí, to je asi o 15 km dál, kde mě vzali bez problémů, nikdo si nezoufal, ani se za hlavu nechytal. Blbý bylo, že jsem musel každý den vstávat tak nějak po pátý, protože v šest vyjížděl vlak do Loun, kde se muselo třičtvrtě hodiny čekat na spoj do Nového Strašecí, potom se muselo ještě přesedat na nádraží na autobus a před školou nás (byli jsme 4, co jsme dojížděli) dopraváci vyklopili za pět minut osm. Trochu napínavé pro nervy a únavné pro organizmus. Debilové v Rakovníku nedokázali vzít na střední školu o 4 žáky víc, takže jsem se takhle musel trmácet tři roky, na druhou stranu, co vás asi mohli naučit takoví debilové, kteří si neuměli ani zorganizovat výuku? No, ale, abych neodbíhal od toho Zátopka – co nám říkal justiční Emil? Musíte trénovat, jinak se z vás vytrvalostní sportovci nestanou. Takže, dobře, vstávám před půl šestou, abych byl těsně před osmou ve škole v Novém Strašecí. Následuje výuka, která končí v patnáct až v šestnáct hodin (který kretén tohle vymyslel, tomu by se měly za trest trhat zuby bez umrtvení), potom musím čekat na autobus do Rakovníka. Po půlhodině jízdy jsem doma, to je asi tak pět hodin odpoledne, měl bych si odpočinout, najíst se, umejt se a… půjdu běhat? Do psí prdele a hadí kundy, na běh se asi vyseru, protože musím dělat zkurvený domácí úkoly… kdo tohle vymyslel, toho bych zavřel na doživotí a každý den bych ho na hodinu věšel za palce u nohou, no nic, pustil jsem se do vpravdě bohatých domácích úkolů, což byla práce minimálně na hodinu, k tomu jsem si ještě něco přečetl, co se mi mohlo hodit – a ono bylo najednou osm večer. Pokud jsem chtěl, no většinou nechtěl, ale spíše potřeboval, spát tak nějak osm hodin denně, tak hurá na kutě mezi osmou a devátou.
Asi už tušíte, k čemu a kam mířím. Chtěl bych slyšet, co by mi který chytrák poradil, jak jsem měl začít trénovat běh, když mi síly stačily akorát tak na to, abych každý den oběhl všechny debiloviny, které jsem oběhnout musel, pokud jsem se chtěl dostat na vysokou školu a nechtěl jsem na dva roky na vojnu? Ano, každý je štěstí svého tvůrcem, ale bohužel to platí jen do určité míry a často je ta míra tak malá, že ani nestojí za povšimnutí. Každý, kdo nemá v hlavě (ano, správně, vidím, že už se učíte můj slovník), si dříve nebo později všimne, že nikdo z nás nemá prakticky žádnou svobodu. Jsme hnaní jak prasata na porážku a nějak se vrtat ve vlastním štěstí? To asi sotva. Jak to říkal táta Zápotocký, po staru se žít nedá – nejsou na to prachy.
Štvancem času jsem v podstatě dodnes, na to, abych stihnul všechno, co se ode mě žádá, bych musel vstávat ve tři ráno a končil bych někdy po půlnoci. Ano, uznávám, že to není zdravý způsob života, ale on to v podstatě není ani můj styl života, nicméně, pokud chci alespoň nějak přežívat v této industriálně kapitalistické blahobytně pospolné společnosti, nezbývá mi nic jiného, než se celý den zoufale snažit šlapat vodu, abych se nad ní ještě nějakou dobu udržel. A hlavně u toho neztrácet hlavu.