Opět se, alespoň ve tklivých vzpomínkách vracím k Máchovu jezeru, kde jsme byli během posledních let mnohokrát, většinou s přáteli a většinou u příležitosti nějakého pohnutého data, krvavého úplňku nebo na noc mezi 30. dubnem a následujícím 1. májem. Ubytovaní jsme byli na několika zajímavých místech a téměř vždy jsme (většinou v noci) pozorovali nějaké fenomény, kterým se normálně říká paranormální, neboli nenormální. Občas až neformální. A to ne, že bychom měli blbý spaní nebo trpěli somnambulismem, v Praze je většinou (vzhedem k paranormálním aktivitám) klid, s výjimkou několika míst, když jsme například několik úplňkových nocí strávili v penzionu, vybudovaném z bývalé márnice a sousedící s dosud funkčním židovským hřbitovem, tak tam též nebylo zrovna dvakrát veselo.
Často se nás lidé ptají, jestli je možné vidět ducha nebo jestli je možné se s duchem setkat a nemyslí tím ducha doby, ducha přítomnosti nebo populárního ducha Cáta. Odpověď je jednoduchá, ano, je to možné. Dokonce bych řekl, že je docela zajímavé, že mnoho lidí pochybuje o existenci duchů a přitom v současné době věří na covid, přestože covid také nikdo nikdy neviděl a zřejmě ani neuvidí (tím nemyslím ten srandovní plastikový model, kdysi, za mého mládí, nás ve škole učili, že podobně vypadají kuličkovité atomy nebo elektrony, poletující kolem mnohem těžšího jádra). Ale už tenkrát jsem tušil, že jsou to kraviny, ale člověk potřeboval mít školu za sebou, tak jsme si hráli na pitomce, kteří si myslí, že ví, jak vypadají atomy.
V dnešní době, kdy je nám k smíchu náboženství a jsou nám k smíchu také lidové zvyky, popřípadě rituály, které mají schopnost oslovit počasí, zůstáváme v panické hrůze stát před neočkovaným člověkem, který omylem vstoupil do restaurace. A takzvaní vědci nám s vážnou tváří vysvětlují, proč je to tak správně. Protože jinak bychom se nemohli vrátit do doby předkovidové. Když se ozvu s tím, že v té době jsme v podstatě pořád a kdyby neexistovalo pár psychopatů, tak by si v podstatě ani nikdo ničeho nevšiml, tak živě nesouhlasí – přestože nemají čím argumentovat. Víra je silná věc, i když věřím v něco, co se nikdy nestalo a co jsem nikdy neviděl a pokud to budu hledat, tak to nikdy nenajdu. Občas se zamýšlím nad otázkou, co člověka dělí od zvířat. Řekl bych, že je to celkem jednoduché – mezi lidmi je daleko víc pitomců než normálních lidí.
Pro úplnost a pro shrnutí – jsou mezi námi lidé, vědci, virologové, kteří jsou skutečně na hodně vysoké úrovni a kteří vědí, že takzvanými testy se nedá prokázat absolutně nic, maximálně přítomnost nějakého proteinu, což samo o sobě nemá vůbec žádný význam, proto jsou karantény, roušky, respirátory, testy, kovidové pasy a samozřejmě i očkování či vakcinace absolutně zbytečné, maximálně se nám z toho může občas zvednout kufr, ale to je bohužel asi tak všechno.
Neříkám, že neexistují virózy, ale jestli má někdo virózu nebo ne, to pozná každý blbec. Měli jste už někdy chřipku? Není to tak jednoduchá nemoc, jak se na první pohled zdá. Podle statistik umřelo na chřipku možná i víc lidí, než kolik se jich narodilo. Nebo tak nějak. Chřipka často rozhodovala o výsledku plánovaných bitev, čili by se dalo říct, že naše dějiny psala částečně lidská blbost a částečně chřipka. Jenomže – jestli má někdo chřipku nebo ne, to pozná každý, na to ani nepotřebujete mít ucelené klasické základní vzdělání. Ale, i když nic nevidíš, neznamená to, že tě ostatní nemohou přesvědčit, že tě něco ohrožuje. Tak se asi stávalo – a stalo se to opět, že se z mikroskopicky mrňavých „niců“, věcí, které normální člověk nevidí, stal podnikatelský nápad či záměr nepředstavitelně gigantických rozměrů. Nezapomeňte si po přečtení tohoto článku umýt a vydezinfikovat ruce!
A jak je to s těmi duchy?