To je datum, které změnilo tvář národa, poklidně žijícího v české kotlině asi už navždy, podle mého odhadu je dopad „srpnových“ událostí roku 68 daleko drtivější než byl dopad Bílé hory, i s tím, že nás katolická církev dala celosvětově do klatby, kterou z nás, jen tak mimochodem, nesejmula dodnes. V roce 68 mi bylo dvacet, byl jsem ve třetím ročníku Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, psal jsem do všech možných časopisů články, povídky a fejetony, do Květů, do Dikobrazu, do Večerní Prazy, do časopisu Student, do Vědy a techniky mládeži do časopisu MY-68 a současně jsem byl šéfredaktor studentského časopisu Vysoké školy chemicko-technologické Elixír. Kromě toho jsem ještě občas vydával občasník, časopis pro skutečné fajnšmekry Vakuum. Fotil jsem a natáčel animované filmy, to byla taková moje tajná umělecká vášeň. Toho roku začalo takzvané pražské jaro, vyměnilo se vedení Komunistické strany Československé socialistické republiky, naprostí debilové odešli z vlády a nastoupilo vedení, které bylo k běžným potřebám normálního člověka tolerantnější a bylo i tolerantnější k umění, ať už se jednalo o literaturu, film nebo výtvarné umění. Lidé normálně pracovali, nikdo nikde neprotestoval, nic zvláštního se nedělo, určitá forma politické cenzury podle Velkého Bratra fungovala pořád, nikdo ale necítil ve vzduchu žádné negativní, povstalecké napětí, nikdo na ulicích necinkal klíčemi, většina řidičů nepřekračovala povolenou rychlost, studenti studovali, děti chodily do školy, dělníci do továren, Rudé právo se každý den tisklo v milionovém vydání, až se hory červenaly – a současně zcela nenápadně probíhalo jakési vojenské cvičení vojsk Waršavské smlouvy, kde první housle hrál Sovětský Svaz. Cvičení mělo skončit dvacátého srpna 1968. Podle plánu skončilo, ale všichni se zvláštní shodou okolností domluvili, že se cestou domů ještě staví na pár dní v Praze.
Toho dne mě matka vzbudila v časných ranních hodinách – přepadli nás Rusáci! A jejda, řekl jsem si, no, co se dá dělat, půjdeme do války. Potom jsem vyběhl ven, na ulici, prokličkoval všechny možné uličky a dostal se až na Václavák. Tam jsem na vlastní oči viděl všechny ty výjevy, kterými se dnes pyšní šikovní fotografové a filmaři. Nevím, jestli natáčeli také úzké pražské uličky, kde stála auta napůl sešrotovaná, jak po nich přejely tanky. Národní muzeum oklované od „holubů“, občas se střílelo a vůbec to celkově připomínalo spíše karneval v Riu se sovětskými „tanečníky“, však to určitě znáte z různých pramenů, nic se neutají. Rusáci byli takoví trochu zmatení, protože si nemohli srovnat v hlavách, proč je tady nikdo nevítá a nezasypává květinami. Kdoví, co jim nakukali jejich politrukové. No, hlavně, že obsadili rozhlas, televizi a redakce některých časopisů. Udělali tady bordel a za pár dní odjeli, protože je vystřídali další, kteří se u nás zapomněli až do roku 90. Šedesát osm a kolik je devadesát? Dvacet dva, že jo? Přesně tolik, kolik je v tarotu karet Velké Arkány. Už vás to někdy napadlo? Že jsme si asi měli prožít archetypální řadu nejvyšších přincipů od Blázna, Mága, Velekněžky, Císařovny, Císaře a tak dále až po Soud a Svět. Potom mohlo být opět všechno naše, ale nějak se to zvrtlo, čas oponou trhnul a vymknutá z kloubů doba šílela, až jí jeblo dokonalo a definitivně.
Co vlastně o celé této věci víme? Řeknu vám rovnou, že moc toho není. Jak jsem již naznačil, pracoval jsem v té době též jako šéfredaktor studentského časopisu Elixír. Studenti jsou vždy taková ta nejméně spokojená část národa, snaží se kecat do politiky – a my jsme nebyli jiní. Takže pozor – v listopadu 1968 jsme vyhlásili celostátní studentskou stávku na protest proti okupaci. Chtěli jsme po naší vládě, aby nám dala záruky, že se nezruší určitá svoboda slova, že budeme smět cestovat do zahraničí (to je skoro jako dnes, že jo?) a že si budeme moct volit svou vládu a své vlastní zastupitele. No, stávka proběhla a nikdo na ni moc nereagoval, přestože to byla skutečně velká věc, ale znáte bolševiky, dělají, jako že nic nevidí a ono to skutečně většinou funguje. Tak jsme vyhlásili druhou celostátní studentskou okupační stávku, která proběhla v dubnu 1969. Mezitím jsme slyšeli o protestu Palachovy a Zajícovy skupiny a začali se upalovat ještě další lidé, například v Jihlavě došlo k podobnému případu. Nicméně to už politici proti nám nasadili StB a tajnou policii – a s tím se už soutěžit nedalo. Takže to skončilo tím, že nám všechno zabavili a mě a ještě jednoho studenta z vedení stávek, Zdeňka Popela vyhodili ze školy, museli jsme zanechat studia a měli jsme nastoupit na vojnu a do nějaké „normální“ práce. No, zajímavé na tom je, že se dnes už nikde nedočtete, že jsme zorganizovali dvě studentské stávky, respektive, že jsme měli natolik aktivní Studentskou radu, že jsme asi jako jediní zorganizovali podobnou akci. Dnes se to skoro nedá najít ani na Googlu, je tam pár zmínek o časopisu Elixír a jsou tam tak nějak nenápadně uvedena data první a druhé stávky, ale nic víc se o tom nedočtete. Dodnes mi za tuto činnost nikdo nepoděkoval, nedostal jsem žádné státní vyznamenání a z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6 se mi dodnes nikdo oficiálně neomluvil. Nemluvě o náhradě škody za „zločiny“ komunismu. Prostě Česká republika jak vyšitá.
Jak jistě víte, je mým životním údělem boj proti psychopatům a proti psychopatii. Řekl bych, že právě v tomto případě jsme se setkali s jevem, kterému říkám kolektivní psychopatie, což je asi nejnebezpečnější jev, který se může v lidské společnosti vyskytnout. Vznikne tak, že se pár částečných psychopatů nebo lidí, kteří jeví určité psychopatické sklony dají dohromady a může se mezi nimi vyskytnout i skutečný psychopat a teď se začnou navzájem podporovat ve svém křivém vidění reality – podívejte na ten politický vývoj v Česku a v Praze, jaké pražské jaro? Vždyť oni si dělají co chtějí! Jak to, že není žádná cenzura, která by usměrňovala literaturu a jak to, že si zpěvácí zpívají neschválené texty? Pozor na to! To zavání kontrarevolucí! A protože ti pitomci tomu začnou skutečně věřit, věří tomu, že v kultuře nás ovlivňují diverzanti ze západu a ostatní si to nebezpečí neuvědomují, tak upozorní Velkého Bratra, že se u nás připravuje teroristický vládní převrat a požádají o pomoc. Velký Bratr ví kulový o tom, jak tady lidi žijí, ale když je klid a nikdo z prověřených straníků si nestěžuje, tak to nechá běžet, jak to běží. Potom už záleží na vládě, jak je psychologicky bystrá a jak reguluje funkci vládních složek. No a tady se nám to jaksi vymklo, takže došlo k tomu, že kolektivní psychopatické myšlení nás u Rusáků udalo. Jsou to všechno lidé, kteří možná ještě žijí, ale rozhodně jejich jména byla známá a těchto pár debilů na nás poštvalo celou Varšavkou smlouvu a díky nim potom ta lepší polovina tohoto národa už dávno emigrovala a je v řiti. Co s tím? Snažte se, aby se nám podobné situace neopakovaly, dnes nás neohrožuje „pražské jaro“, ale covid, který nám může ublížit asi tak stejně jako ono „pražské jaro“. Ale psychopati, kteří jsou ve vedení národa, nás mohou opět pod nějakou debilní záminkou zpracovat tak, že na to dalších 22 let, čili další Velkou Arkánu nezapomeneme. Takže bychom už měli pomalu začít chránit nejenom ostatní, ale i sami sebe.