Fanfán má velké plány, týkající se vlastní budoucnosti, ale musí stále před něčím unikat, jednou se dokonce nechá naverbovat k vojákům a poslat do Afghánistánu nebo si to zase s něčím pletu? No, prostě, jak jsem tak, alespoň prostřednictvím zpravodajských titulků, sledoval situaci v Afghánistánu, stále znovu a znovu jsem přicházel k tomu, k čemu jsem dospěl již před mnoha a mnoha lety – jedno z nejdůležitějších pravidel pro šťastné soužití kohokoliv s kýmkoliv, zní – neser se mi do života, já se do tvého života také srát nebudu. Z tohoto úhlu pohledu jsem nikdy nechápal politiku Spojených států, která furt, jako čtvrtodenní zimnice musela zasahovat tu do Vietnamu, tu do Koreje, tady do Libyje, onde do Iráku, do Afriky, do Afghánistánu, nikde se jim nezdála místní demokracie natolik dobrá, aby nepotřebovala tak trochu po americku vylepšit.
Dobře, dovedu si představit, že vlády mohou mít svou vlastní motivaci, která se od motivace normálního člověka, který je připravený pomáhat komukoliv, kdo pomoc potřebuje a řekne si o ni, trochu a možná i diametrálně liší, ale co absolutně nechápu je myšlení lidí, kteří se rozhodnou nechat se najmout nebo zaměstnat kýmkoliv, kdo je schopný je vyslat na „misi“ třeba do Afghánistánu. Takže „zaměstnanci“ nebo žoldáci přijedou, přiletí nebo pěšky vejdou na území, které jim nepatří a kam je nikdo z místních nezval a je jim to natolik jedno, že tam začnou pracovat a bydlet, vydělávají často docela slušné peníze a teď jsou najednou vyděšení, asi jako ilegální migrant v Česku nebo v Evropě, když začnou město pročesávat policejní kontroly. A bumážku máš? Pakaží! Nemáš? Tak choď!
No ale zpátky k Fanfánovi, vůbec nerozumím tomu, proč bylo Česko v juntě orientované proti Tálibánu a proč nám ti, kteří údajně dál viděli, vysvětlovali, že se jednalo o teroristy a proč to dnes najednou tak nevypadá? Čili si kladu otázku, kdo vlastně byl v Afghánistánu okupantem? Kdo byl terorista? A kdo byl vlastenec? Proč se vládní vojáci, i když byli dobře vycvičení a vyzbrojení vzdali bez boje? A nechali Fanfánům Tálibánům i svoji drahou výstroj a vybavení? Odkud měli Fanfánové své vlastní zbraně, které se na obvyklé tržnici sehnat nedají? Kdo si tady z nás zase dělal dlouhé roky srandu? Kdo je vlastně zodpovědný za životy českých vojáků, kteří padli (za vlast?) v Afghánistánu? Jsou to všechno zajímavé otázky, samozřejmě i proto, že 21. srpna máme výročí našeho vlastního osvobození sovětskými okupačními vojsky, ale už dnes si pomalu hrajeme na to, že se vlastně nic zvláštního nestalo. V podstatě jsme se nemuseli ani nijak zvlášť radovat z listopadu 1989 a z divokých devadesátek v duchu bujaré české demokracie, ani z létajícího Havla (který ve skutečnosti létání nesnášel) a nemuseli jsme se radovat ani z toho, že jsme mohli pomáhat bojovat proti teroristům (nebo tenoristům?) v daleké, nehostinné cizině. Pozdrav pánbůh.