Když jsem tak nad tím přemýšlel, napadlo mě, že nejdůležitější věc, kterou řešíme celý život, v podstatě každý den, od rána do večera je princip ztrát a nálezů. A nejedná se jenom o hmotné předměty jako jsou třeba klíče od bytu nebo peněženky, mobily, popřípadě občanky nebo ztracené respirátory (těch jsem v poslední době našel v ulicích takové množství, že by se z nich dala sestavit pozoruhodná sbírka nebo i výstava), ale hlavně a především jde o ztracený čas. Už jsme se jednou nad ztraceným časem společně zamýšleli, ale asi málo, protože tento problém zůstává věčně živý nebo žhavý či palčivý, aktuální. Když ztratíte něco, co se dá uchopit nebo nahradit a znovu to najdete, dá se říct, že to není takový problém jako ztracený čas, protože čas je život a ztracený čas se nedá ničím nahradit. Človek se neumí ani v čase vracet zpátky a neumí si ani ztracený čas něčím nastavit nebo další čas, který má ještě k dispozici, nějak prodloužit. I když se říká, že čas je pojem relativní a pro každého plyne čas jinou rychlostí a taková ta moudra, odkazující na Alberta Einsteina a jím zpracovanou teorii relativity, jsou to všechno hlouposti. Čas je pro všechny stejný, pro všechny lidi plyne stejně rychle, když někoho na deset let zavřou do lochu, tak prostě deset let ztratí a jedno, jestli jde o člověka vzdělaného, nevzdělaného, mudrce, pitomce nebo totálního blba, deset let je deset let, není to pro nikoho ani o den víc, ani o den míň.
Jsem si při té příležitosti vzpomněl na větu, která dává smysl v němčině – wenn Einstein albert, beugt sich der Raum vom Lachen – Když Einstein blázní, ohýbá se prostor smíchem. Dobře, žijeme v zahnutém prostoru a jsme uvěznění v relativně proměnlivém čase. Když z toho budu vycházet, tak co z toho pro mě plyne? Myslím, že nic, lidově se tomu říká, myslet na blbosti. Nemám rád hry, mám ke všem hrám výhrady, protože hry a to jakékoliv hry, jsou pro kohokoliv ztrátou času. Znovu připomínám svou definici lidské inteligence – je to schopnost převádět nebo transformovat iracionální pocit udržení rovnováhy do racionálních herních systémů. To umí pouze člověk, zvíře to nezvládne. Proto se také žádné zvíře nemůže naučit hrát šachy, člověče nezlob se nebo dámu, ani se nikdy nenaučí hrát mariáš nebo kanastu, ani Černého Petra nebo prší. Nikdy nepochopí, o co jde. Jak k tomu občas dodávám, ani sebechytřejší opice se nenaučí žonglovat, ani neví, proč by to dělala.
Proto také zdůrazňuji, že jde o definici lidské inteligence. Lidská inteligence je něco naprosto jiného, než inteligence, kterou oplývají delfíni nebo opice. To je dlužno si uvědomit, když se někdy setkáme s „vědeckým“ srovnáváním lidské a zvířecí „inteligence“, to srovnávat nejde, podobně, jako kdyby někdo srovnával elektrokolo s inženýrským diplomem. Vytvořit či vymyslet hry umí jen člověk a právě hry jsou vynikající ilustrací schopnosti lidského mozku převádět či transformovat pocit udržení rovnováhy do racionálního systému. Všichni víme, že udržet se na nohou je důležité, každý člověk umí udržet rovnováhu, pokud s tím má potíže, je většinou opilý nebo mu začíná roztroušená skleróza. Málokdo ale dokáže popsat, jakým způsobem se udrží na nohou, tak, aby nepadal, protože jde o záležitost iracionální. Všichni to umíme, nikdo to nedokáže popsat, umí to i zvířata, ale těm je jedno, že to nedokáží popsat.
Stařec luštící křížovku – typický výjev, nad kterým se nikdo nepozastaví, nikdo se nebude chytat za hlavu, i když v živočišné říši jde o něco naprosto neobvyklého a mimořádného. Co to ten člověk dělá? Proč to dělá? Přináší mu to radost? Proč? Existuje mnoho klasických i méně klasických her, deskových, karetních, vědomostních a když si „hráčský problém“ trochu blíže prostudujeme, zjistíme, že lidé většinu svého života věnují intelektuálnímu soustředění na nějaké piškvorky nebo člověče nezlob se, Wej-čchi nebo Go. Milióny lidí nemyslí na aktuální problémy, díky nimž by mohli během pár let přestat existovat, ale řeší nějaké absolutní peachoviny, které k ničemu nejsou ani v případě, když je vyřešíme naprosto brilantně a geniálně. K čemu vám může být nebo v čem vám může být užitečný jakkoliv pozoruhodný šachový velmist? V praktickém životě je na prd. Svého čas, když ještě existovala původní televize Nova, byl jejím ředitelem vynikající šachista Vladimír Železný. Dokázal si udržet své místo v televizi, jejímž majitelem původně byl? Je zajímavé, že se najdou i debilové, kteří dokonale ovládají nějakou hru. Není to paradox, protože hra, stejně jako myšlenkové reformy jakéhokoliv debila jsou společnosti na prd.
Jistě jste viděli alespoň některý ze slavných večerníčků Pojďte pane, budeme si hrát. Ano, večerníček je hravý, je pro děti, blbnou v něm dva medvíci a když nám někdo vysvětlí, že je to jako o fantazii, tak řekneme aha… jo, jo, v pořádku…
Před očima nám ožívá fantazie, jasně, v pohodě, když se ale po pár letech zamyslíme, co nám, třeba i celý seriál o hravých medvídcích, dal do života, dost těžko se na vhodnou odpověď hledají slova. Můj názor na většinu hravých a hráčských systémů, které zasahují kromě jiného i hluboko do tvorby animovaného filmu je poměrně dost odmítavý – ztráta času. Když se podíváme na youtube, kolik zbytečných informací se na nás hrne v podání i poměrně známých a slavných youtuberů, ověnčených statisíci sledujících, folowerů, fanoušků a diváků, tak mě z toho občas jímá čirá hrůza. Sto tisíc sledujících – video o ničem trvá 15 minut – sto tisíc krát patnáct minut, děleno šedesáti, máme z toho hodiny a děleno osmi, pracovní dny. Pokud bychom počítali se mzdou 1000 Kč za den, zíráme už ne na ztracený čas, ale na ztracené peníze.
Věřte, nevěřte, občas se možná vyplatí zamyslet se s kalkulačkou v ruce nad problémem soužití lidské inteligence a produktů lidské inteligence. Víme, že se práce našich mozků dá rozdělit na iracionální a racionální. Racionální je taková ta vědecká, logická, kdy se snažíme všechno definovat a srovnávat srovnatelné vzorky a výsledky čehokoliv a vyvozovat z toho důsledky. Po většinu času, kdy hrajeme divadlo před ostatními, se snažíme vypadat racionálně, společensky, vychovaně a rozumně. Iracionální část našeho myšlení se motá většinou kolem sexu. Sex představuje svobodu a zdraví a také nezávislost na jakékoliv vládnoucí třídě. Proto je sex zakazován a svazován zákony, restrikcemi a hlavně cenzurou. Aby se lidé nezbláznili, vymysleli pro ně jejich majitelé společenské hry. Většina lidí je naprosto spokojená, když nemohou dělat nic ve svůj prospěch, oddávají se hrám, ať už jsou to karty, šachy, fotbal, tenis, hokej, golf. Kdo si hraje, nezlobí. Lidský mozek je fascinován svou vlastní dovedností a v podstatě nepovažuje čas, věnovaný hrám za ztracený. Občas se objeví filosof nebo psycholog, který upozorní na ztrátovost projektu Lidská evoluce, když se začneme hrám věnovat více než normálnímu životu. Jsme ale vychováni k soutěživosti, možná nezdravé soutěživosti, proto řadím i Olympijské hry mezi naprosto zbytečné chujoviny, stejně jako ostatní soutěživé sporty. Já sám jsem nikdy s nikým nesoutěžil, stačilo mi, když jsem o sobě věděl, že jsem občas v něčem docela dobrý. Zítra mám chat na blesk.cz, stačí kliknout na blesk.cz, potom na menu, potom na „horoskopy“ a tam se už najdeme.