Jak se říká u nás, v Čechách, všechno vymyslel Jára Cimrman a podle pánů Smoljaka a Svěráka, vymyslel Cimrman také internet. Tak to alespoň tvrdili na tiskové konferenci 7. prosince 1995. Podle nich vstoupila Česká republika do rozbouřených vod internetu v roce 1995, což ale byl z jejich strany omyl a zřejmě se spletl i sám Mistr Cimrman. Tisková konference, na které vystoupili, se netýkala vstupu České republiky na internet, protože ČSFR, tedy Československá federativní republika, čili naše původní porevoluční republika se s internetem spojila 13.2.1992, což pánům cimrmanologům nějak uniklo. Stejně jim ušlo, že Jára Cimrman má na českém internetu již dávno svou stránku, kterou založil student ČVUT Ivo Lukačovič. Když to zjistili, tak z toho měli málem infarkt. Hned si založili vlastní www stránky a Ivo Lukačovič musel na své stránky vložit text: Nechť je tato stránka považována za neoficiální diskusi na téma Cimrman. Cimrman je postava autorské dvojice Svěrák a Smoljak. Oba dva si existenci této stránky nepřejí.
Jára Cimrman, v podání Iva Lukačoviče, přinášel seznam oblíbených mistrových odkazů i s ilustracemi Cimrmanových oblíbených tramvajových linek. Smoljak, ani Svěrák zřejmě nikdy netušili, že právě díky své autorské sveřeposti a díky tomu, že dobře znali svá autorská práva, zasáhli do vývoje českého internetu. Donutili Ivo Lukačoviče přerušit budování seznamu mistrových oblíbených linek, takže Ivovi nezbylo, než si založit vlastní seznam.
Jak již správně tušíte, byl to Seznam, který najdete na adrese www.seznam.cz. Registrace proběhla na jaře roku 1996.
Já sám jsem učinil zajímavou zkušenost s panem Ladislavem Smoljakem, když jsem jako režisér, animátor a scénárista natočil animovaný film Jedna z možných cest (bylo to takové ekologické varování před blízkou budoucností) a naše slavná dramaturgie se rozhodla, že požádá pana Smoljaka, aby k filmu napsal komentář. Smoljak přišel, na film se podíval a řekl, že větší blbost v životě neviděl. K tomu se nedá nic napsat, vždyť to nemá žádný smysl. Paní hlavní dramaturgyně se zeptala, jestli by se o to nechtěl alespoň pokusit, protože jeho jméno je už v titulkách jako „komentář – Ladislav Smoljak“. Smoljak na to odtušil, že to dělat nebude, zvedl se a odešel. Tak jsme na sebe s paní hlavní dramaturgyní chvíli čuměli, nakonec jsem řekl, no dobrá, tak já to do zítřka napíšu. Večer jsem šel do baru, tam jsem se sešel s tehdejším ukecaným šéfem souboru písní a tanců a nad několika skleničkami jsme dali dohromady text, který můj film, řekl bych, doslova zdobí. Prostě se povedl. Filmeček byl dokončen, tenkrát se dělala takzvaná „míchačka“, všechny stopy, obrazová, zvukové, ruchy a komentář, který mi přečetl Milda Kopecký, se „smíchaly“ dohromady, do jedné kopie a film byl hotový. Zastupoval naši zemi na mnoha mezinárodních festivalech a dnes odpočívá u svého současného majitele, v Krátkém filmu Praha a jedna kopie je uložena v národním filmovém archivu. A jen tak mimochodem, co si myslíte, že pan Smoljak udělal s honorářem za text, který nenapsal, což tehdá činilo asi 5000 Kčs? Správně hádají ti, kteří si myslí, že si ty peníze bez komentáře nechal.
Na naší práci je zajímavá právě ona různorodost, kdy v podstatě nevíte, co budete dělat ten den, kdy se ráno probudíte a pokoušíte se vstát. To ještě nevíte, kdo všechno vás přijde navštívit, ani co budete mít k obědu, ani jestli vůbec nějaký oběd bude a často ani nevíte, kde budete bydlet nebo kde budete ubytovaní odpoledne. K tomu, abyste se v těchto divokých podmínkách jakž takž uživili, musíte umět perfektně rychle psát na klávesnici počítače, musíte umět ovládat kameru a fotoaparát, musíte umět zacházet se spoustou rekvizit, samozřejmě je nutné umět vykládat tarotové karty, stejně jako astrologické konstelace a současně to chce být i trochu dobrým psychologem, popřípadě i kuchařem – viz následující videjko.