Můj postoj k Olympiádě, stejně jako k jakési „olympijské“ myšlence je poměrně kritický. A to z jednoho prostého důvodu a hlediska – všichni víme a chápeme, co je to sport, cvičení na zlepšení kondice a co je to business a politika a vzdáleně, možná spíše podvědomě tušíme, že tyto věci nejdou dohromady. Již dávno jsem řekl něco podobného o víře. LIdi se rozčilují, že kritizuji církve a házím je spolu se sektami do jednoho pytle a já na to říkám, že je do jednoho pytle neházím, protože ony tam již jsou. Je v podstatě jedno, jestli věříte v pánaboha, v Ježíše Krista, v Buddhu nebo panenku Marii, můžete si doma uctívat bohyni Lakšmi nebo šéfa všech slovanských bohů Peruna, každý v něco věří a pokud nevěří v nic, tak stejně v to musí věřit a často se říká, že nejpevnější víra je právě víra těch nevěřících, kteří věří, že v nic nevěří, no dobře. Neříkám, že víra je nebezpečná, moje babička věřila v pánaboha a tak nějak se s tím protloukla skrz celý život, dokonce chodila do kostela a moje matka a můj socialistický strýc Jaroslav věřili v dialektický materialismus a marxismus – leninismus. Kdyby o tom nemluvili, tak bych si toho asi nikdy ani nevšiml – jenomže tady začíná ten průser. Jakmile se víra začne spojovat s politikou nebo se začne projevovat politicky, to je nátlakově a jakmile začne rozdělovat lidi na „věřící“ a „nevěřící“, to už je oheň na střeše. Matka i strýc Jaroslav měli krásné pracovní fleky v tehdejším Rudém právu, matka pracovala v zahraničním oddělení a stryko Jaroslav Bolševický pracoval jako šéf dálnopisného oddělení a dlužno si uvědomit, že oni z toho měli výhody, protože tato místa dostali hlavně proto, že byli v komunistické straně československé republiky, jinak by se tam nedostali. To, co uměli oni, jsem uměl taky a ještě k tomu jsem byl mladší a progresivnější – a stejně jsem neměl nikdy sebemenší naději, že bych se na jejich místa dostal, protože jsem komouše s jejich nabídkou, abych vstoupil do strany nebo alespoň do socialistického svazu mládeže poslal do prdele. Není průser „víra“, ale spojování víry a politiky, protože najednou spousta lidí začne předstírat, že věří něčemu, co jim ve skutečnosti visí u prdele a dělají to jen proto, aby získali moc nad ostatními. (Základní poučka esoterní psychologie – člověk je agresivní tvor, který se celý život snaží někoho nebo něco ovládat).
Se sportem je to podobné. Sport je sport, většinou lidé začnou trochu cvičit, aby se udrželi v kondici, aby se rozhýbali, aby byli zdravější a méně zranitelní. Už ani nevím, koho napadlo udělat ze sportu soutěž. Člověk je soutěživý tvor, ale princip soutěživosti, hned, jak se nám objeví na světle denním, patří na psychiatrii, nikoliv na stadiony. Pokud jezdíte autem, tak jste se už určitě setkali s varováním, abyste nejezdili zbytečně rychle, i když to k tomu svádí, protože jste v cíli třeba o tři nebo o čtyři minuty dříve než ostatní, ale musíte riskovat a to často i životy. Když potom cestou někoho zabijete, možná se změní váš přístup ke spontánnímu závodění na ulicích a je i možné, že se mění přístup oficiálních sportovců ke sportu, když jako třicetiletí nebo čtyřicetiletí invalidní důchodci marně shánějí práci či obživu a už ani nemají své olympijské medaile, protože je museli kvůli hladu a nevšímavosti ostatních prodat. Jak často říkám, žijeme ve společnosti, kde nestačí být nejlepším. Abyste mohli skutečně vyniknout, tak vám nestačí, že uzdvihnete lokomotivu. Aby vás ostatní uznali, musíte být v nějakém svazu, musíte využít známostí, korupce, podvodů a samozřejmě také dopingu (kolik českých sportovců asi má olympijskou medaili díky nenápadnému dopingu?), budete asi muset vstoupit do politické strany a splnit ještě celou hromadu podmínek, potom vás vyloučí ze hry, protože budete mít pozitivní testy. Olympiády začaly být zábavou pro psychicky vyšinuté lidi hned od samého začátku. Vůbec tady nejde o sport, to vidím i sám na sobě. Cvičím a trénuji celý život, ale nikdy jsem se nezúčastnil žádné velké nebo mezinárodní soutěže – a jsem Nic, pan Nikdo. Přesto jsem trénoval poctivě každý den a v podstatě trénuji dodnes, ale protože nejsem členem žádné party, tak nejsem sportovec. Nejsem ani vědec, přestože jsem mnoho let pracoval ve výzkumu a nejsem ani umělec, ani filmový režisér, ani fotograf, přestože se moje mistrná a svěží umělecká dílka dostala do celého světa. A tak si říkám, proboha, jak to, že jeden člověk získá za to, že trénuje nějakou sportovní disciplínu bohatýrské dotace a finanční příspěvky a druhý, který dělá totéž, nedostane nic. Stát mu nasere a často mu nedá ani sociální dávky, i když na ně má oficiální nárok. Olympiády jsou projevem politické zvůle, jsou o moci, stejně jako jakákoli ideologická strana. Cvičte pro zdraví a nenechte se manipulovat lidmi, kteří zrovna, na rozdíl od vás mají peníze. Ať nevypadáte jako kašpaři v cirkuse. To je můj vzkaz oficiálním sportovcům. Mně je 73 a nikdo o mě nic neví – a myslíte si, že jste ve všem lepší než já? Hodíte dál oštěpem… aha…