Připomeneme si jednu z mých dlouholetých spolupracovnic, Alenku, která nyní pracuje samostatně a pracuje velmi úspěšně, protože si plní všechny své dávné sny, se kterou jsem kdysi dával dohromady „pocitový tarot“ z abstraktních obrázků. Vzniklo z toho docela zajímavé dílko, tarot podle Alenčiných návrhů se stal i součástí některých našich digitálních amuletů – jak už asi všichni víte, pracujeme na základě analogie a synchronicity, to jsou věci, které se nedají v naší realitě přehlížet ani z magického, ani z ryze materialistického hlediska, prostě tady jsou, stejně jako 5G sítě a my se s nimi učíme žít.
S Alenkou se vídáme stále, lehce pohovoříme, probereme všechno, co zajímá obě strany a svým způsobem si stále hodně pomáháme. Ve videu jsou odkazy na Alenčiny webové stránky, ale mám takový dojem, že už nejsou funkční, ono totiž v současné době je to tak, že když chcete s něčím pracovat na internetu nebo si chcete spravovat vlastní webovky, tak je to většinou práce jak s posraným tanec, taky se mi stalo, že jsem měl na argoni.com články už asi na dvě tlusté knihy a ze dne na den mi to všechno smazali, že prý jsem včas nezaplatil nějakých dvě stě korun za nějakou pitomost. Chce to prostě silné nervy, vytrénované neustálými meditacemi nad lidskou a občas i ryze českou blbostí. Všimli jste si někdy, jak často se stávají slavní, oslavovaní, vyzdvihovaní a všemi uznávaní lidé, kteří se prostě rozhodli být slavní, oslavovaní, vyzdvihovaní a všemi uznávaní? Jeden můj známý, který se naučit trochu fotit a tak sekal jednu fotku za druhou a cpal je na výstavy, které si sám zaplatil a vydával knížky se svými fotkami, které si sám zaplatil (to jde docela snadno, můžete si to vyzkoušet, pokud se vám podaří zdědit nějaké slušné prachy), vždycky říkal, že v současné době je nejlepší investice do vlastní slávy. No, není to mazané? A chytré současně? Občas mám takový dojem, že na podobnou myšlenku přišli i dávní alchymisté, kteří se zapsali do dějin české esoteriky.
Několikrát jsme byli v muzeu magie a alchymie v Praze na Jánském vršku (šli jsme tam Nerudovkou z Malostranského náměstí, ale dá se tam jít i zadem nebo tam vyjet autobusem, z horní části Malostranského náměstí) a dlužno říct, že to má svou zvláštní atmosféru, i když na alchymistické mágy je dobré věřit tak nanejvýš v nějakém americkém dobrodružném filmu, podle mého názoru to většinou byli kecálisti, kteří by se asi pořádně zapotili, kdyby byli přinuceni předvést něco, co jen tak někdo neumí – a na to si musíte dávat pozor i vy, když občas hledáte někoho s „vyššími“, ne-li přímo nadpřirozenými schopnostmi. Prohlásit to o sobě může každý, stejně jako se každý může vydávat za amerického generála, sloužícího v Afgánistánu, který potřebuje pomoc s transportem dvaceti milionů říšských dolarů do České republiky – a slibuje jako odměnu celou polovinu, no, kdo by to nebral? A všechno nezaplatil?
Alchymistické muzeum máme prolezlé od sklepení až na půdu a na vrcholek věže, ale žádného alchymistu se nám uvnitř nepodařilo načapat. Posléze jsme se domlouvali se záhadologem Darkem, že tam půjdeme číhat, natáčet a filmovat, jestli se v noci náhodou neobjeví nějaký duch nebo přízrak zapomenutého alchymisty, ale příští den musel Dark do nemocnice, protože dostal infarkt a za dva dny zemřel. Potom jsme už v muzeu nebyli, ani nevím, jestli je už opět otevřené nebo musí být díky vládním opatřením uzavřeno.
Jen tak trochu pro zasmání, když už jsme věnovali pozornost dávným alchymistům, kteří horečně vyráběli zlato, aby byli bohatí, i když se jim to nikdy nepodařilo, si ještě řekneme, kolik alchymistů by muselo spojit své síly dohromady, aby umořili alespoň část amerického státního dluhu. Asi všichni. Je to docela zábavné.