Můžeme začít konstatováním, že pocit není realita, pocit je prostě pocit a ať už je jakýkoliv, realita je většinou o něčem úplně jiném. My ale věříme, že skrz pocity vnímáme realitu. Proto je vždy obrovsky ošidné, když se o něčem rozhodujeme, zvláště když se rozhodujeme za jiné nebo jim svá rozhodnutí dáváme dokonce befélem, to už si tak trochu koledujeme buď o defenestraci nebo o popravu na Staroměstském náměstí zkušenou rukou kata Mydláře. Inu, když už jsme se, byť tak trochu oklikou dostali k nešťastnému očkování, můžeme si ještě jednou zopakovat, že o tom, jak by měla hromadná vakcinace fungovat a jak doopravdy funguje víme naprostý kulový. Nemoci prostě tady jsou, po celou dobu fylogenetického vývoje člověka tady byly, přicházely, potrápily buď jednotlivce nebo se na ně hromadně umíralo, ano, byly epidemie, pandemie, byla onemocnění, která skoro vylidnila Evropu, je známo, že klasická chřipka se svým způsobem podílela na sepisování dějin nejenom Evropy, ale celého světa, stejně jako celá řada jiných infekčních chorob. Nelíbilo se nám to, hledali jsme cesty, jak z toho ven, žádnou cestu jsme většinou nenašli, ale nemoce zase odcházely, protože to už k nemocem patří, přijdou a odejdou. Kdyby nemoc jenom přišla a už by neodešla, tak bychom mluvili o vymírání, což ještě nenastalo, možná tak jedině z politických důvodů a díky dodržování vládních opatření.
Vyrazil jsem dnes do vsi a trochu se porozhlédl po okolí, vždycky rád vnímám celkovou atmosféru, podívám se, co je nového, co se kde šustne, vyřídím, co potřebuji a opět se stáhnu do bažin. A tak jsem dnes přemýšlel, v čem je ta dnešní atmosféra jiná, než byla třeba před deseti, dvaceti nebo třiceti lety? Protože je prostě jiná. Myslím takové to celkové naladění kolektivní mysli, které je cítit hlavně podvědomě – a pak jsem na to přišel. Dnes nám chybí vědomí prosperity. Dříve, i když to bylo třeba těsně po sametovém podvodu nebo ještě za komančů, za totalitní hrůzovlády komunismu, jsme měli úplně jiný pohled do budoucnosti než máme dnes. Minulost je pro nás spojená s pevným pocitem budoucí prosperity. Viděl jsem dnes takový, docela komický článek, co se objevuje vždy, když je okurková sezóna a není o čem psát, jak si lidé před sto lety představovali, že budeme žít v roce 2021, jak všichni poletujeme v létajících autech nebo alespoň máme na nohou raketové kolečkové brusle nebo čumíme do jakýchsi tabletů či skoro-mobilních telefonů, tady se jejich tušení moc nepletlo. Je zajímavé, že mobily nebyly ani ve známém filmu Total recall. Ale je fakt, že jsem se nikdy nestkal s vážně míněnou představou naprosto chmurné budoucnosti, třeba, že se budou ulicemi měst valit hordy nemocných a nakažených občanů, trpících hladem a nedostatkem léků. To patřilo vždy pouze do hororů, nikoliv do vážně míměných úvah, jak bude naše společnost vypadat za sto let?
Bohužel nám ale onen vážně míněný pocit budoucí prosperity neméně vážně chybí už dnes. A jak jsem řekl, je to znát.