Není, ach, není, nad spojení správné meditace a cvičení. Nejsem to pouze já, kdo se snaží přesvědčit davy o správnosti tohoto tvrzení, je to i celá oblast bojových sportů. Nebudu vám tady vyprávět historky, které si můžete najít na gůglu, spíše můžeme věnovat chvilku tichým vzpomínkám a pokud žádné nemáte, mohu přispět se svou vlastní malou, skromnou troškou do mlýna.
Sport je v naší prvobytně nepříliš pospolné společnosti takový docela zvláštní fenomén. Můžete se sportu věnovat organizovaně nebo soukromě. Pokud budete v oné organizované formě podávat slušné výsledky, budete pravidelně platit členské příspěvky a chodit na schůze, popřípadě se jakkoliv zúčastníte společenského sportovního života, může se z vás stát známý sportovec, ozdoba předvolebních kampaní, popřípadě se z vás může vylíhnout profesionál, donedávna to bylo i finančně více než slušné.
Můžete se sportu věnovat také soukromě, čili nebudete chodit na žádná sportovní shromaždiště, na žádná klání a na žádné sportovní soutěže. Můžete potom cvičit několik hodin denně celý život, ale nikdy nebudete sportovec. Je to zajímavé a zvláštní, to znamená, že pokud budete provádět něco, co se nedá využít v běžném životě, což je třeba běh, plavání, potápění, zdvíhání těžkých závaží, tak to povede pouze a jedině k tomu, že se hořce zasmějete, kdykoliv uslyšíte moje pravidlo číslo jedna – být nejlepší nestačí.
V bojových sportech je to přece jenom poněkud jiné, protože, jak dokazuje třeba život a dílo Bruce Leeho, nemusel dlouho sepisovat petice, aby ho ostatní uznali za mistra. I když to měl taky těžký, přestože byl rodilý Američan musel za to ještě těžce bojovat. No a u nás, v Česku, je to pořád tak, že pokud nejste organizovaní, tak neexistujete. Jinými slovy, jak už to psal Karel Čapek ve svých Povídkách z jedné a z druhé kapsy, i kdybyste uměli létat nebo kdybyste překonali světový rekord nebo byste dokázali nadzdvihnout lokomotivu, tak daleko těžší práci budete mít s tím, abyste ostatní přesvědčili, že jste v něčem fakt dobrý. A když se vám to povede, tak ostatní budou spíše nasraný, než aby vám tleskali.
Já si docela dobře pamatuji doby, kdy ještě nebyla v Česku nebo tehdejším Československu (jak jsme obvykle říkali v Těžkoslovensku) televize. V Americe už dávno běželo barevné vysílání a měli dvě stě programů a my měli kino, kam jsme se každý týden chodili dívat na týdeník, kde byly novinky, hlavně tedy novinky od nás, to znamená, kombajny vjížděly do polí, vojáci pomáhali při žních a zdrogovaní čeští olympionici vítězili na Olympiádách.
Když jsem se po dlouhém zápase s tuberkulózou (kterou mi naočkovali při povinném očkování, víc k jakémukoliv očkování už nikdy neříkám) ve svých dvanácti letech jakž tak začal stavět na nohy, rozhodl jsem se, že začnu cvičit. V cirkuse se mi líbili akrobati a žongléři a artisté, tak jsem se pokoušel jim vyrovnat, samozřejmě, co může holá socialistická prdel dělat, než sehnat kus silnějšího provazu a cvičit v lese, kde se dal špagát upevnit mezi stromy (dlouho moje první hrazda) na cvičení výmyků a salt nebo večer před barákem, na starém klepadle na koberce. Pamatuji si, jak se soused vracel z práce domů a povídal: „Ty se tady na tom jednou zabiješ,“ a spokojeně odkráčel.
Proroctví našeho souseda se zatím nenaplnilo, já tady šaškuju dodnes, zatímco soused je už přes třicet let pod drnem. Proč to říkám? Protože v té době, o které píši, ještě nebyla v Česku žádná fitka, nikdo neznal ani „činky – nakládačky“, dostat se k hrazdě bylo prakticky nemožné, dostat se do tělocvičny bylo možné pouze ve škole, když byla hodina tělovýchovy a to ještě neexistovaly ani takové věci, jako trampolíny nebo jakékoliv multifunkční stroje na cvičení. Byla jediná možnost, vyrobit si všechno sám. Nebo vstoupit do SSM a dostat povolení sáhnout si na bradla nebo na kruhy.
Zajímavé na tom je, že i když jsem si různé pomůcky a srandičky, použitelné ke cvičení, vyráběl sám a ke klasickému benči jsem se dostal až ve svých devatenácti či dvaceti letech, tak hned po roce tréninku jsem dvakrát nebo třikrát za sebou (fakt si to už nepamatuju, protože to pro mě nemělo význam) zvítězil ve vysokoškolské soutěži ve zdvíhání těžkých břemen v benči. Ale ani jsem nečekal na vyhlášení vítěze, popadl jsem hlavní cenu a šel domů.
Jedna věc z toho plyne zcela jasně – bez televize, popřípadě v současné době, bez internetové televize a bez youtubka, nebylo a není možné stát se známým ani není možné sdělit či sdělovat své životní zkušenosti ostatním. Já sám jsem byl při svém bádání na gůglu a v kalných vodách a zákoutích internetu často překvapený až šokovaný, kolik lidí, kteří už jsou bohužel čerstvě po smrti, mělo originální, zajímavé a cenné názory na všechno možné, na současnou filosofii, na politiku, na ekonomiku a já se k tomu prostě nedostal, možná ze stejných důvodů a příčin, proč jsem se nikdy v životě nedostal do normální tělocvičny a později samozřejmě ani do fitka, přestože jsem se sportu věnoval každý den od svých dvanácti let do současnosti (je mi 73). Nikdy jsem ale nebyl sportovec a nikdy jsem v ničem nevynikal. Oficiálně. Zajímavé. Možná takhle nějak má vypadat pomoc státu vynikajícím jedincům. Tleskám.