Narážíme zde opět trochu na problém buddhismu. No, problém, buddhismus byl v minulosti vždy podáván jako bezproblémový filosofický směr, způsob neagresivního myšlení a mnoho lidí, kteří o buddhismu ví absolutní prd mohou stále buddhismus propagovat jako vzor správného přístupu jedince k životu (teď jsou v podstatě v podobné fázi existence jako byli katolíci, když propagovali smířlivé heslo, vyjadřující základní postoj poslušného jedince k bohu – modli se a pracuj. Buddhisté jsou docela zvláštní, protože jedním dechem s nadšením vyprávějí, jak Buddha (ještě před smrtí), řekl, že si nepřeje, aby se mu stavěly sochy a současně nedělají nic jiného, než stavějí, budují a vytvářejí Buddhovy sochy. Já sám mám podobné přání jako Buddha, nechci, aby se mi stavěly sochy, ale na druhou stranu jsem současně udělal všechno pro to, aby mi nikdo žádnou sochu nepostavil, takže zrovna o tohle strach nemám. Buddhovi se zatím stavějí sochy o 106, malé, střední, velké, větší, největší a často ještě větší, než byl původní neopracovaný kámen či hrouda hlíny. Prostě Buddhismus znamená v dnešní době především sochařství (v některých sochách byly díky rentgenu objeveny kostry původně asi živých lidí, jestli natáhli brka ještě před zalitím do betonu nebo až potom, to už se asi nikdo nedoví. U jakékoliv náboženské organizace, hnutí nebo sekty je nejvíce nebezpečná možnost sloučení původní filosofie s politikou. Jakmile se něco podobného stane, je konec s původním mírumilovným hledáním smysluk života, konec s křesťanstvím, islámem, judaismem, buddhismem. Jakmile zjistíte, že buddhisté už mají svou vlastní policii, své vlastní koncentrační tábory a mohou pronásledovat „bezvěrce“ nebo kohokoliv, kdo se zachoval vůči jejich „svatému“ učení urážlivě, tak už ve starém dobrém buddhismu nic jiného nehledejte – začíná nelítostná rvačka, kdo koho bude ovládat a kdo bude mít na určitém území větší moc.
Cvičení Magie života a procvičování rychlosti reflexů a tím samozřejmě i rychlosti psaní na počítačové klávesnici, souvisí v současnosti se správným přístupem ke schopnosti jedince či jednotlivce přežívat v dnešní společnosti.
Jak je možné zamávat s rakovinou? Rakovina v podstatě není ani tak nemoc, jako spíše chyba v myšlení. V naší rodině měli rakovinu úplně všichni, babičky, dědečkové (jeden děda na ni zemřel ve svých 40 letech), strejdové, tety, matka, otec a dokonce ji měl už i můj syn, který je logicky mladší než já, ale tak nějak to vzal na sebe za mě, protože mně je už 73 a rakovinu jsem ještě neměl, i když si kolikrát říkám, že už je nejvyšší čas, abych netrhal partu a podobně a v naší rodině mě kvůli tomu neměli moc rádi, zvláště potom adepti, na které by rakovina měla zcela logicky číhat už jen proto, že jsou na řadě. No, v čem rakovina spočívá – přestanete žít svůj vlastní život, přestanete myslet na sebe a začnete „pomáhat“ ostatním, třeba i tak hloupým způsobem, že se necháte očkovat, abyste neohrožovali životy těch, co se už nechali očkovat, i když mi v tom trochu dost chybí logika – když někdo nenosí neprůstřelnou vestu, tak ohrožuje ty, co ji nosí? Trochu divné, ale žijeme v divné době, v divné společnosti a často slýcháme divné názory. Tím, že kouřím, ohrožuji ty, co nekouří. Nemám rakovinu, čili ohrožuji ty, co ji mají. Když mi můj vlastní strýc všechno, veškerý majetek sprostě ukradl, včetně věcí, které byly odpradávna moje, rozhodl soud, že jsem se na něm obohatil. A že mu to musím zaplatit. Však to ještě všechno sepíšu dohromady, aby i ostatní jasně viděli, jací psychopati nám vládnou, kdo nás drží v hrsti. Ale bojovat proti psychopatům do posledního dechu, je naše povinnost.