Nejdříve jsem chtěl napsat, že rychlost nejsou žádné čáry, potom jsem se opravil a napsal jsem, že rychlost jsou ty největší čáry. Napsal jsem to ale tak rychle, že klávesnice počítače nezaznamenala ani jeden jediný dotyk. Znáte záhadu letícího šípu? Lukostřelec vystřelí šíp, který se pohybuje (dejme tomu, že po trajektorii, ale to už je celkem vedlejší, důležité je, že si dovedeme představit šíp, jak letí vzduchem). Trajektorie je množina všech poloh, ve kterých se šíp během svého letu nachází. Otázky zní, kolik těch poloh dohromady je? Jak dlouho se šíp nachází v jedné (kterékoliv) z nich?
Když jsem se nad touto otázkou zamyslel, přišel jsem k závěru, že není možno jinak, než že čas neplyne (plynule), ale, že skáče po určitých kvantech. Jinými slovy existuje jakýsi nejkratší čas, který je tak krátký, že kratší čas už není. Asi bude hodně krátký, ale nebude plynulý, i když ho tak vnímáme. Podobně jako vidíme plynulý pohyb, když se díváme na animovaný film. Kdysi dávno jsem na tohle téma napsal několik téměř odborných článků s názvem Čas plynoucí nebo skákající, ale nikoho to tehdy nijak zvlášť nezaujalo a myslím, že „skákající čas“ nikoho nezaujme ani dnes, naštěstí je mi to dokonale jedno.
Je docela zvláštní, jak málo toho ví člověk sám o sobě. Považujeme se za nejinteligentnějšího tvora na Zemi, lidská inteligence je nenapodobitelný zázrak a přitom prakticky nikdo nedokáže říct, co to ta lidské inteligence vlastně je a čím se projevuje. Přitom, podle mého názoru by se o lidské inteligenci a o člověku jako takovém mělo vyučovat na školách už od první třídy. Asi bych to považoval za důležitější než matematiku. Matika je ostatně naprosto primitivní věc, protože je pouze o sčítání a odčítání a jak to probíhá v praxi, to koneckonců vidí každý, ať už si k tomu namlouvá cokoliv.
Když nacvičujeme rychlost jakéhokoliv pohybu, musíme mnohokrát a mnohokrát opakovat nejen onen pohyb, o který konkrétně jde, ale musíme cvičit i celou řadu „okolních svalů“ a pohybů, které souvisí s procvičovaným pohybem, ať už z hlediska analogie nebo synchronicity. Tady se už dotýkáme problematiky psychosomatiky, která též není tak úplně jednoduchá, jak by se mohlo na první šlehnutí oka zdát.
Následuje drobná ukázka toho, jak funguje analogie a synchronicita při výkladu tarotových karet. Občas mám z toho všeho dojem, že ať už se jako lidé naučíme jakoukoliv pitomost, volovinu nebo přímo nepotřebnou věc, osud si vždycky najde nějakou cestu k tomu, abychom si řekli, hm, teď se mi to zrovna hodí. Celkově to vede k pochopení toho, co to vlastně ona záhadná synchronicita je. Nakonec si ukážeme, že to asi přece jenom s tou synchronicitou nebude tak složitý, jak to zpočátku vypadalo.