Znáte onu krásnou poučku, která se zdá být tak pravdivá, že je často chápána jako axiom – každá, i ta sebedelší cesta začíná prvním krokem. No, nevím, nejsem si tím tak zcela jist. Začíná nějaká cesta krokem stranou?
Mnoho prvních kroků nevedlo k vůbec žádné cestě. Znáte to, jak končí všechna předsevzetí, ať už novoroční nebo závazky, plány a hlasitá odhodlání při jakékoliv slavnostní příležitosti. Končí většinou docela rychle. Stejně jako „poslední cigarety“. Maně si vzpomínám, jak pokaždé, když jsem byl s někým v anglicky mluvící zemi, tak dotyčný přísahal, že hned jak se vrátí, tak se začne intenzivně učit anglicky, aby už nemusel vystupovat jako massa Bob – a nikdy k tomu nedošlo. Jak vždycky říkal jeden můj známý – cenk jů! A vystačil si s tím celý život. Když jsem byl v Německu, tak jsem tam poznal paní, která se do Německa vdala, vzala si Němce a byla s ním třicet let. A za tu dobu nedala dohromady ani jednu kloudnou větu, vždycky když šla nakupovat, tak jenom ukazovala a předváděla celkem hbitou i když poněkud bizarní pantomimu. Nakonec se cítila docela dobře v supermarketech.
Cesta kajakem, ale i letadlem nebo na sáních se nedá měřit na kroky. Cesta letadlem začíná prvním krokem k taxíku, který vás odveze na letiště. Jsem si vzpomněl, jak kdysi, když jsme ještě měli Letiště Praha nebo Letiště Ruzyně sepsalo pár aktivistů petici, že chtějí, aby se pražské letiště přejmenovalo na Letiště Václava Havla. Václav Havel měl z létání a z každého letiště panický strach, spíše by se k němu hodilo nějaké nádraží nebo půjčovna aut, ale i tak měla petice za chvíli desetitisíce podpisů a současně vznikla petice proti přejmenování letiště na Letiště Václava Havla. Tuto druhou petici sepsal Petr Kellner a hodně lidí si myslelo, že se jednalo o známého podnikatele Petra Kellnera, který se ale proti tomu zuřivě ohradil s tím, že žádnou petici nesepisoval a jestli budou on a jeho PPFka zatahováni nebo zatahovány do české politiky, tak to bude řešit pomocí trestního oznámení a soudů a vymáhání ušlého zisku. Ve skutečnosti šlo o výtvarníka Petra Kellnera, který se, celkem rozumně, snažil uchlácholit horské české hlavy, aby si to s tím přejmenováváním a hlavně s Václavem Havlem ještě rozmysleli. Nakonec bylo letiště přejmenováno, nejdříve anglicky jmenovalo Letiště Václav Havel, potom se to předělalo na Letiště Praha Václava Havla, je to prostě trochu složité, hlavně, že zaměstnanci trefí do práce. K tomu se zakoupila obrovská tapisérie, připomínající Václava Havla, letícího vzduchem, autorem je můj pracovní kolega z Krátkého filmu Petr Sís, tapisérie stála kolem miliónu korun, no po mně zatím ještě nikdo žádné výtvarné dílo, třeba nějakou koláž nebo fotomontáž nechtěl, ale nikdy nevíme, co se ještě všechno může stát a přihodit.
Co si pamatuju, tak s přejmenováním různých ulic v Praze nebo i náměstí byly často docela trapné potíže. Kdysi jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, která stála na ulici Technická. To je docela dobrý, myslím si, Technická ulice se k chemii docela hodí, jen tak dál, chlapci, ale uprostřed výbuchu bolševismu v Čechách soudruzi přejmenovali Technickou ulici na Suchbátarovu. To už dnes asi nikdo nepamatuje, ale já to mám stále jako traumatizující vzpomínku ke konci dětství. Skoro, jako kdyby mě znásilňoval katolický kněz, až na to, že šlo o přejmenování ulice, kde jsem studoval a potom, když mě z politických důvodů (protisocialistická a protisovětská činnost, tedy moje činnost) z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích vyhodili, tak jsem tam ještě několik let pracoval a musel jsem všude uvádět, že pracuji v Suchbátarově ulici. Suchbátar byl nějaký mongolský činovník nebo komunista, co dřel jak Mongol, až se tím proslavil, alespoň mezi dělnickou třídou.
Něco podobného se stalo i v Praze 7, v Holešovicích, kde bylo (a ještě je) Strossmayerovo náměstí, které v šedesátých letech soudruzi zničehonic přejmenovali na Kopeckého náměstí. My, co jsme byli zvyklí na Strossmayerák, tak jsme se vždy v šoku probouzeli z ranní dřímoty, když tramvají zaznělo hlášení Kopecného náměstí. Najednou nevíte, kde jste, jestli jste třeba nezaspali a tramvaj vás nevyvezla někam za Prahu. Potom se náměstí přejmenovalo zpátky na Strossmayerovo a v tramvajích zněly hlášky, jako, Strossmayerovo, mezitím Kopeckého náměstí. Prostě bolševický humor. Stejně tak se později přejmenovala Třída obránců mírů nebo čeho na Třída Milady Horákové, to je ta ulice, kde se smutně proslavila svým sadistickým řidičským uměním Olga Hepnarová, no, hlavně to neplést, ulice se jmenuje Milady Horákové.
Potom jsou ještě různé „cesty“ jako myšlenkové a filosofické směry a školy, tady nevím, co bych si měl představit po pojmem „první krok“, možná první zamyšlení nebo by to mohla být ona první chvilka, kdy člověk vezme na vědomí to, co říká ten druhý. Nakonec přijdeme k závěru, že krok jako takový je v životě lidském tak důležitá záležitost, že si to ani nedovedeme představit. Od toho také vznikly všechny ty „přechodové“ rituály, ať už se v současné době jedná o svatbu nebo státnici, popřípadě závěrečné zkoušky na prestižní škole.
Znáte známou lidovou odrhovačku, Už ho tam vezou, starýho Bláhu? Jestli ne, tak se to naučte, občas to může posloužit jako trefná mantra.