Slovo „interpretace“ je naprosto geniální, možná už proto, že málokdo ví, co přesně znamená. Je to způsob podání uměleckého díla výkonným umělcem. Pokud zmíněný umělec není tak úplně výkonný, nemusí být interpretace úplně přesná. Je zajímavé, jak se s časem mění hodnoty, co bylo kdysi na vrcholu, patří dnes bezmála na smetiště a naopak, co bylo dříve považováno spíše za odpad, slaví dnes jeden úspěch za druhým. Někdy mi to připadá, jako kdyby ti, co kdysi skutečně něco uměli, začali blábolit z cesty, zdětinštěli a s beznadějně zcvrklými mozky se odebrali zpátky do mateřských školek.
Umění vždy souviselo s esoterikou, bojovými sporty, filosofií a schopností používat magický význam slov. Dnes už, bohužel, většina lidí a to i mladých lidí, ani netuší, k čemu by mohla být dobrá lingvistika a co to vlastně ve své nejpodstatnější podstatě je. Na hodnotové škále zaujímá stále vyšší a vyšší místo takzvaná „umělá inteligence“, přestože se skutečnou inteligencí nemá vůbec nic společného. Jak jsem již kdysi napsal, vědcům se zatím podařilo stvořit paskvil, který by se dal označit spíše jako umělá blbost, ale k jakékoliv skutečné lidské inteligenci má tento dititální dadaismus opravdu hodně daleko.
Co je a co znamená takzvaný generační (někdy tomu říkám také degenerační) problém? Mladí nerozumí starým? Staří nerozumí mladým? Nikdo neví, komu by měl rozumět, tak raději nerozumí nikomu? Myslím si, že dříve se to, co se dnes označuje jako „generační problém“, neprojevovalo v tak masovém a řekněme občas až hrůzném měřítku. Docela dobře si pamatuji dobu, kdy jsme my, živočichové, patřící k Baby Boomers, narození v těsném závěsu po konci druhé světové války, byli dětmi, měli jsme rodiče a žijící babičky a dědy, ale nepamatuji si, že bychom se s nimi utkávali v ostrých verbálních půtkách. Samozřejmě jsme si nerozuměli, ale nebylo tak nějak zvykem staré lidi znevažovat nebo zesměšňovat jen kvůli tomu, že pocházejí z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Když se vynořila otázka, proč bychom měli starší a staré lidi nechat na pokoji nebo je jakýmkoliv způsobem „uctívat“ či si jich dokonce vážit, tak nám bylo, celkem správně vtloukáno do hlavy, že existují tradice, enkulturace, příslušnost k určitému etniku, popřípadě skupině, kolektivu a navíc se občas může projevit i něco jako národní hrdost nebo radost, co všechno „naši lidé“ dokázali (i když se také někdy projevili jako totální pitomci), protože pocit příslušnosti k určité partě, skupině a společnosti prostě patří k projevům duševního zdraví. Pokud ještě existuje.
Rok 1945 byl rokem, kdy skončila druhá světová válka, která ale skončila dost netypickým způsobem na rozdíl od všech ostatních válek, které se do té doby od vzniku inteligentního člověka odehrály. Na Hirošimu byla svržena atomovka Little Boy, chlapeček, mohli mu klidně říkat Malý Princ, zatímco na Nagasaki spadla atomovka Fat Man, tlouštík, třímetrový macek, který měl 70 cm v průměru. 70 000 mrtvých hned po prvním úderu. Z filosoficko esoterního hlediska jsou zajímavé osudy některých lidí, například jeden Japonec, který byl v Hirošimě, když nad ní vybuchla jaderná bomba, tak výbuch šťastnou shodou okolností přežil a hned odjel za příbuznými do Nagasaki, kde přežil i výbuch druhé bomby.
Dalších snad 150 tisíc lidí zemřelo v následujících dnech na radioaktivitu. Je zajímavé najít si na googlu animaci pokusných výbuchů atomových bomb v průběhu roku 1945 a v následujících letech – a člověk se nestačí divit – zeměkoule se podobá prskavce na vánočním stromečku. Stovky výbuchů, samozřejmě ani jeden nebyl nikdy bez následků, to znamená „zvýšení radioaktivity“. Záření bohužel nevratně poškozuje zejména zárodečné buňky, ano, mluvím o pohlavních žlázách (každý člověk si prý několikrát za den vzpomene na sex, takže už je to tady)…
Pokusné výbuchy atomových bomb a do toho celá řada radioaktivních nehod atomových elektráren uvolnily do našeho životního prostředí obrovské množství radiace. Pokud se ptáme, jestli se to mohlo projevit na znatelném úbytku inteligence generací lidí, narozených po padesátých letech minulého století, tak asi mezi ty generace už sami patříme, protože je naprosto jasné, že jinak to být ani nemůže.
Nejhůře to asi chytla Evropa a samozřejmě i Amerika, bývalý Sovětský Svaz jakbysmet. Nehleďme na fyzický stav a zjev dnešních mladých generací, na fyzičce se často zvýšená radioaktivita projeví jako vítaný stimul, příroda se bujně zazelení, zvěř, samozřejmě včetně savců vzroste, všechno se nápadně zvětší a prodlouží, například vlasy a všechny možné údy, ostatně, víte, kolikrát vyšší byla radioaktivita na povrchu Země v dobách kdy zde panovali až nesmyslně mnohotunoví dinosauři? Inteligence, která je založená na vyvážené mozkové činnosti ale reaguje na zvýšenou radioaktivitu jednoznačně negativně. Můžete tedy očekávat, že se homo sapiens sapiens, na kterého jsme si už začínali pomalu zvykat na přelomu dvacátého a jednadvacátého století, změní v homo youtubera, ovládaného umělou blbostí a kráčejícího bůhvíkam, rozhodně ale ne k jakémukoliv světlu na konci jakéhokoliv tunelu?